Přínosy a rizika duchovní péče o umírající (článek)

28. Duben 2016, Ing. Juraj Kizák

Článek vyšel v časopise Sociální služby, 2016, č. 4, s. 28-29, ISSN 1803-734

V posledních letech došlo k jisté detabuizaci témat smrti a umírání. Publikuje se v knížkách, rozhlase, objevují se televizní pořady s danou tématikou, zaznívá na konferencích. Často lze v pozadí vysledovat jistou senzacechtivost, jindy povrchnost, či je téma zástěrkou pro ty, kteří lační po legalizaci eutanázie. Je těžké oddělovat takové od příspěvků hodnotných, erudovaných.


Druhou obtíž, již lze vysledovat, je skutečnost, kdy příspěvky jsou korektní, avšak s hendikepem – teoretické úvahy s malou zkušeností z praxe, z prostředí vzdáleného umírajícím. To nám je motivem přispět k tématu také douškou. Pracujeme jedenáctým rokem v hospici. Každý rok doprovodíme na Věčnost kolem 250-300 umírajících.

Relativně snadné je v dnešní době zaléčit pacientovu fyzickou bolest. I ta nejtěžší nádorová je plně odstranitelná či umenšitelná na snesitelnou úroveň v řádech minut, maximálně hodin. Pravda, někdy za cenu použití silných opioidních analgetik. Vlasy nám hrůzou z rizika návykovosti vstávat nemusejí, neboť u terminálně nemocných (předpoklad úmrtí do šesti měsíců) je taková hrozba irelevantní. Nadto jejich užívání nevyléčitelně nemocnými je v praxi velmi často zřetelně kratší. Průměrná doba hospitalizace v českých a moravských hospicích před úmrtím je cca 4 – 5 týdnů…

Významně závažnější je bolest nefyzická. Na její léčbu jsou medicínské postupy obvykle krátké. Nefyzický rozměr člověka lze v širším slova smyslu označit jako jeho duchovní část. Při bližším pohledu se jedná o rozměr sociální (emoční), rozměr psychický (duševní) a rozměr spirituální (duchovní v užším slova smyslu). Ty se často prolínají. Jisté je, že na rozdíl od medikamentozní léčby těla, se pozitivní výsledky léčby o nefyzickou (duchovní) část člověka projevují časově mnohem později. U umírajících leckdy nikdy.

Kdy jindy však, než při umírání, si člověk zaslouží maximalizaci péče? Proč má velká část populace strach ze smrti? Proč se k lidskému životu na jeho konci nechová naše společnost stejně intenzívně a laskavě, jako při jeho příchodu na svět?

Dosti zaměňuje faktum smrti za proces umírání. Strach z umírání není totéž co strach ze smrti. V hospicích o tom víme své. Smrti se lidé mnohdy nebojí, umírání však ano. Ve skutečnosti se jedná spíše o strach z osamělosti, ze ztráty vlastní důstojnosti („Bude mě chtít dcera takto vidět? Inkontinentního? Upoutaného na lůžko?“) – to jsou projevy bolesti sociální. Obava z toho, co bude, strach z neznáma, měl můj život smysl, mohu odčinit své viny? – to je existenciální bolest. Čili duchovní.

Z výše uvedeného plyne, že duchovní bolest a tedy duchovní péči o ni, nelze chápat jako pouhé náboženství, či dokonce „církevničení“. Duchovní péčí rozumějme léčbu směřující k tomu, aby člověk zemřel usmířen a s vděčností za život, který mu byl dán. Podstatnou a nepodkročitelnou podmínkou pro správnou duchovní péči, je pacientova naděje. Dobrá míra naděje. Pro některého pacienta, a vlastně jakéhokoli člověka, je to nalezení či upevnění vztahu s Bohem. Pro jiného pokorné stanutí před osudem či spokojené rozloučení s rodinou. Pro dalšího usebrané ohlédnutí za životem, náprava chyb a omluva tam, kde chybu napravit nešlo.

Stanout v mysli na konci svých dní tak, že si člověk dokáže poctivě do vlastních očí říci „Můj život měl smysl“. Věřící křesťan pak třeba slovy apoštola Pavla: „Dobrý boj jsem bojoval, závod dokončil, víru uchoval.“

To je cílem a úkolem duchovní péče v hospici. Prioritně skrze profesionální erudici pastoračního asistenta (nemocničního kaplana), ale vposledku též za pomoci kohokoliv, kdo o umírajícího pečuje. A nejen v hospici. V nemocnici, domově seniorů, doma.

Každý, kdo se účinně snaží nalézat smysl života druhému na konci dní, pomáhá nejen jemu, ale i sobě. Navyšuje totiž svoji osobní naději na to, že až stane na prahu svého vlastního života, nebude z něj odcházet v osamění a trápení. Kdo dává, dostává. Budiž to výzvou všem, kdo pracují v pomáhajících profesích – lékařům, sestrám, ošetřovatelům, sociálním pracovníkům a dalším. Kvalitní paliativní léčba je při péči o umírající podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Kvalitní duchovní péče je důležitá neméně, snad i více.

Nyní k empirickým zkušenostem z hospice. Na začátku hospitalizace od každého pacienta sbíráme anamnestická data. Jejich součástí jsou mj. i otázky směřující na duchovní rozměr člověka. Zejména: Je pro Vás důležitá víra? Praktikujete víru? Jste pokřtěni? V jaké církvi? Díky zajištění těchto dat se snáze orientují pastorační asistentky i ostatní personál v potřebách pacienta a v komunikačních způsobech s ním.

Pro potřeby tohoto příspěvku jsou využita data 247 pacientů z roku 2015 hospitalizovaných v Hospici sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích. Lze z nich vyčíst zajímavé skutečnosti a souvislosti. Z posledního sčítání lidu (r. 2011) vyplývá, že za věřící se označilo 20,8%. Na konci dní člověka se ukazuje, že duchovní rozměr se stává důležitějším, neboť víra je důležitá pro 38% našich pacientů. Obecně se uvádí, že pravidelnými návštěvníky bohoslužeb jsou cca 4% populace (http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=161), zatímco na obdobnou otázku „Praktikujete víru?“ v hospici kladně odpovědělo téměř 28% pacientů. Dokonce takřka 75% našich pacientů uvedlo, že jsou pokřtěni. Skutečnost toho, že si tento fakt uvědomují, ukazuje, že nejsou k tomuto neteční a jistý duchovní přesah sebe sama uznávají, byť se vydávají za nevěřící v úzkém slova smyslu.

Uvedená čísla mohou být relativizována tím, že v hospici jsou pacienti spíše staršího věku (průměrný věk přesahuje 70 let), kdy u dříve narozených je vyšší míra religiozity. To je pravda. Proti tomu lze stejně legitimně namítnout, že Češi (pacienti prachatického hospice) jsou podstatně méně religioznější, než Moravané, čímž je předchozí argument smazán.

Můžeme tak usuzovat, že náboženskost či v širším smyslu duchovní potřeby pacientů v terminální fázi onemocnění jsou vyšší, než je obecné mínění. Lze doložit fakty. Totiž výše uvedená statistická data jsou odpověďmi pacientů při přijetí k hospitalizaci. Pak dochází k rozhodujícímu momentu v duchovní péči. Většina zdravotnických zařízení má dnes ve standardech, „Právech pacientů“ apod. zakotvenu duchovní péči. Ta ve skutečnosti obvykle znamená „možnost“ nebo „na vyžádání pacientem“. Jeden z autorů příspěvku si toto ověřil při svých opakovaných hospitalizacích v některých nemocnicích. Absence aktivní duchovní péče je realitou. Na vyžádání spíše údiv, v lepším případě „My Vám nějakého faráře můžeme sehnat“, v horším na pokoj poslali ústavního psychologa… Duchovní potřeby nejsou projevem psychické nedostatečnosti, které by měl řešit psycholog.

V hospici se naproti tomu pracuje s duchovní péčí aktivně, nikoli však násilně. Pacienty navštěvují, pokud neodmítají (což mohou a my to respektujeme), pastorační asistenti či nemocniční kaplani. Vedou rozhovor, nabídnou možnost kněze, ale i společně čtou nebo hrají společenské hry. Výsledkem je, že podíl těch, pro něž je víra důležitá (výše uvedených 38%), se začne významně zvyšovat. Po navázání vztahu s pastoračním asistentem zejména ti, kteří při přijetí k hospitalizaci sdělili, že víra pro ně není důležitá či nepraktikují, typově reagovali takto:

  • paní C. – po měsíci si vyžádala rozhovor s knězem, po 2 měsících chce udělit svátost nemocných.
  • paní. P. – po měsíci hospitalizace chce na mši sv., přeje si udělit svátosti.
  • paní M. – po 2 měsících hospitalizace se rozhoduje: „Zkusila bych kněze.“
  • paní S. – nejprve dlouho pevně odmítá, modlitbu chce, svátost ne. Čtyři dny před koncem života však nahlas volá, doslova křičí, že chce hned kněze…

Z těch, kteří uvedli, že jsou nepraktikující, si nakonec vyžádalo a přijalo v hospici svátost nemocných 18% pacientů. Po setkávání s pastorační asistentkou z rozhovorů vyplynulo, že jsou pokřtění, v mládí chodili do kostela, ke svátostem i svatbu ještě měli v kostele a nyní jim byla nabídnuta možnost obnovit si svůj vztah k Bohu. Tuto nabídku využili…

To však je, z křesťanského pohledu, maximum plnosti. Těch, kteří k tomuto nedospěli, ale projevila se u nich velká míra duchovních potřeb, které jsme jim pomáhali hledat a naplňovat, je většina. K tomu přesná data nemáme. Ale ze zkušenosti většina. Typické situace, které řeší naši pastorační asistenti, jsou např.:

  • Rád si s vámi popovídám, ale o víru zájem nemám.
  • Faráře nechci, ale modlitbu ano. / Modlitba ano, kněz ne. Modlitbu bych chtěl, svátosti ne. - častá odpověď
  • Zanevřela jsem na Boha, zemřely mi děti.
  • Věřící jsem byla, ale už nejsem.
  • Jasné „NE“ – např. od člověka, který je odmítavý ke všemu.
  • Tatínek už nemůže mluvit, ale víru vždy praktikoval, sestřičko, zavolal byste pana faráře?
  • Sestřičko, prosím, mohla byste zařídit, aby syn dostal svátost nemocných?
  • Sestřička se tiše modlí u pána, pán je pokřtěný, víru nikdy nepraktikoval, ale modlitbu chtěl, poslouchá slova modlitby a sestřičku drží za ruku, tak pevně, že jí nechce pustit.
  • Bůh pro mě nemá význam.
  • Rodina nechce kněze: „Nechceme ho strašit smrtí. Myslel by si, že musí zemřít.“
  • S Bohem to mám vyřešené, nepotřebuji instituci.
  • Mám svoji víru, praktikuji po svém… (vztah k ezoterice, léčitelství) – po čase pacientka má zájem o bohoslužbu v kapli a nakonec chtěla přijmout svátosti
  • Řada pacientů při příjmu sdělí, že víra důležitá není a nijak ji nepraktikují. Po čase chtějí přijmout svátosti.

 

Věty „Zanevřela jsem na Boha, zemřely mi děti“, nebo „Tatínek už nemůže mluvit, ale víru vždy praktikoval, sestřičko, zavolal byste pana faráře“ nejsou dokladem absence duchovních potřeb. Právě naopak! Je v nich přítomna velká duchovní bolest, resp. touha, která je při dobré péči umenšitelná, resp. naplnitelná. Naproti tomu tam, kde má české zdravotnictví odtažitě standardizováno, že v případě přání pacienta mu zprostředkuje kněze, mu ve skutečnosti s těmito zásadními životními situacemi většinou nepomůže.

Dobrá duchovní péče je kontinuální, všudy a vždypřítomná nabídka pomoci při volání po smyslu života. O tu se v hospici snažíme. Krádež, třeba i v podobě nenabídnutí této možnosti umírajícímu, působí velká trápení. Přejeme českému zdravotnictví více úcty k lidskému životu, zejména při umírání. Důvěru a naději, kterou vystihl V. E. Frankl: „Jeden velký okamžik prožitý v závěru našeho života může dát zpětně smysl celému našemu životu.

Robert Huneš, Eva Ludačková

PhDr. Robert Huneš je ředitelem Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s., prezidentem Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, členem Etické komise ministra zdravotnictví Vlády České republiky

Mgr. Eva Ludačková je vrchní sestrou Hospice sv. Jana N. Neumanna, o.p.s. v Prachaticích

Vložit komentář

 
Copyright (c) 2005-2011 Ecce Homo, 2000-2004 Ing. Juraj Kizák, juraj.kizak@gmail.com
ECCE HOMO, o.s. = Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí, působí v ČR nepřetržitě od roku 1993, jeho náplň a cíle vyplývají z názvu,
IČO 49366335, Bankovní spojení: 2001709504/0600, kontakt: marie.svatosova@seznam.cz
Anorexie.cz, Prezidentka.eu, Vangogh.cz, Modigliani.cz, Gauguin.cz, Česká prezidentka