Vydání knížky záměrně o krátký čas předbíhá otevření Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Hospic byl u nás donedávna pojmem téměř neznámým, a ani dnes ještě nebývá správně chápán. Aby byl takto pochopen, ale i veřejností dobře přijat, pokusím se na následujících stránkách vysvětlit, oč tu jde.

Neskrývám ani svůj druhý záměr. Chtěla bych povzbudit blízké příbuzné našich pacientů, aby našli odvahu častěji, než je tomu u nás zvykem, dosloužit svým těžce nemocným a umírajícím pokud možno doma. Hospic jim v tom může a je schopen účinně pomáhat. Chtěla bych ale povzbudit i vzdálenější příbuzné, a třeba i přátele a sousedy našich nemocných, aby i oni přiložili podle svých možností a potřeby ruku k dílu. Pomohu-li dnes já, mám větší naději, že jednou pomůže někdo mně. Je to snadné - ukaž názorně, jak si pomoc představuješ!

Skutečné příběhy, zachycené ve druhé části knížky jsou vzaty ze života, jména, místa, data a některé nepodstatné okolnosti jsou v zájmu zachování anonymity smyšleny.

Bez spolupráce a pomoci celé řady lidí bych tuto knížku nikdy nedala dohromady. Mými největšími inspirátory byli a jsou sami těžce nemocní a umírající. Mnohé z nich jsme v posledních dvaceti letech závěrečným úsekem jejich života doprovázeli společně s P. MUDr. Ladislavem Kubíčkem. Bez této jeho školy bych asi sotva měla odvahu zanechat běžnou lékařskou praxi a věnovat se "neperspektivní" práci s umírajícími. O bohatství myšlenek tohoto vzácného lékaře a kněze se s radostí podělím se čtenáři.

Za umožnění stáže v britských hospicích vděčím The Catching Up Trust a Charity Know How, jmenovitě MUDr. Olze Starkové, PhDr. Zuzaně Polákové, paní Marii Fayterové a v neposlední řadě P. Dr. Janu Langovi, S.J. z londýnského Velehradu.

Za překlady vděčím 80leté paní Jarmile Urbanové, která pracovala vždy spolehlivě, rychle a neúnavně - a to vše bez nároku na odměnu.

Za výměnu zkušeností vděčím MUDr. Metce Klevišar z Lublaně, která se o něco podobného snaží ve Slovinsku, i hospicové sestře Florence Johnes z USA. Zvláště pak děkuji všem sestrám a ošetřovatelkám z Charitní ošetřovatelské služby v královéhradecké diecézi, které se odvážně zapojily do projektu "Hospic", a i v nesnadných podmínkách se snaží myšlenku hospice uvádět v život.

Za přečtení rukopisu a za cenné připomínky děkuji všem třem recenzentům: P. MUDr. Ladislavovi Kubíčkovi, paní doc. MUDr. Martě Munzarové a P. ing. Alešovi Opatrnému.

Za finanční podporu, ale i za povzbuzení k napsání této knížky děkuji Nadaci ROS. Díky jí se tato publikace dostává čtenářům do ruky zdarma. Vloženou poštovní poukázku Ecce homo - Hospic, u Agrobanky Praha, číslo účtu: 2001709-504/0600, variabilní symbol 7, je možno použít k odeslání dobrovolného příspěvku na případný dotisk této knížky a podobné aktivity.

Lékařům, kteří projeví zájem o spolupráci s hospicovým hnutím, rádi potřebný počet výtisků naší publikace zašleme. Právě jejich prostřednictvím se knížka může jednoduše a včas dostat do rukou těm, jimž by mohla posloužit.

DOPROVÁZENÍ Těžce NEMOCNÝCH

T E O R E T I C K Y

Zasloužíte si víc času i pozornosti

Ano, skutečně si zasloužíte víc času, než na vás obvykle my lékaři máme, i víc pozornosti, než jsme schopni vám věnovat. Nemějte nám to, prosím, za zlé. Většinou je to proto, že svůj čas a síly věnujeme vašim blízkým. Jsme tu proto, abychom ze všech sil bojovali i s tou nejzákeřnější nemocí. Neradi prohráváme a tak se nám někdy v zápalu boje stane, že pacienta zatěžujeme náročnou léčbou i ve fázi, kdy méně by pro něho znamenalo více. A to byste pro něho mohli udělat vy, jen kdybychom vám ho včas svěřili.

O vaší dobré vůli nepochybuji. Ta však sama o sobě nestačí. Je taky potřeba vědět jak. Nejde jen o techniku ošetřování, ale také o umění doprovázet těžce nemocného tímto nesnadným, často i posledním úsekem života. Neznalostí můžeme nemocnému velice snadno ublížit. Nejrozšířenější chybou u nás je stále ještě "milosrdná lež", servírovaná inteligentnímu nemocnému mnohdy velice trapným a ponižujícím způsobem. Druhým nevhodným extrémem je naopak neomaleně plácnutá "pravda". Pravda, která není laskavá, vyvěrá z lásky, která není pravdivá. Ptáte se jak tedy postupovat správně? O odpověď se pokusím na následujících stránkách. Nebude to však recept pro každou konkrétní situaci. Jak si ještě řekneme dále, každý člověk je jiný a také každá jednotlivá situace je jiná. Musí tedy i přístup být naprosto individuální a tvůrčí, doslova a bez nadsázky umělecký. žádná rutina, žádné řemeslo.

Jak se dovíte z dalšího, neočekáváme toho od vás zrovna málo. A to navíc v situaci, kdy se sami musíte vyrovnávat s bolestnou zprávou a možná se i připravovat na rozloučení s někým ze svých blízkých.

Víme co je zdraví a co je nemoc?

Chceme-li se naučit těžce nemocné doprovázet, musíme si nejprve správně zodpovědět tuto klíčovou otázku. Chápeme-li pojem zdraví jako perfektně fungující stroj a nemoc jako stroj porouchaný, který je nutno opravit, promazat, případně vyměnit náhradní díly, jsme velice daleko od skutečnosti a nemáme téměř žádnou šanci být nemocnému opravdu prospěšní. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka. Podle této definice nebude tak snadné najít mezi námi zcela zdravého člověka.

Abychom to však příliš nekomplikovali, pro naše účely postačí, když si zapamatujeme, že mnohem důležitější, než ze souvislosti vytržené laboratorní výsledky a rentgenové nálezy je to, jak se náš nemocný cítí. Lze to říci i jinak: člověk může být nemocen, aniž by ve vlastním slova smyslu "trpěl". A o to nám právě jde. Od lékaře nelze očekávat např. u pokročilého stadia rakoviny o moc víc, než to, že zvládne bolest a jiné nepříjemné příznaky nemoci. Tím je ovšem zajištěno pouze a jen tělesné blaho pacienta. Pokud však jde o blaho duševní, sociální a duchovní, o co zde má menší možnosti lékař, o to větší možnosti máte vy.

Je třeba současně připomenout, že hodně, opravdu hodně může pro sebe udělat i sám pacient. A proto, i když tato knížka není původně určena nemocným, není nutné ji před nimi skrývat. Už proto ne, že v žádném případě nechceme mluvit o nich bez nich. A navíc, kdo z nás ví, že se zítra role neobrátí a z doprovázejícího nebo i z lékaře se nestane pacient.

Ujasnit si cíl

Je potřeba si uvědomit, že lékařská věda může hodně, ale není všemocná. Lpění na nereálném cíli musí dříve nebo později skončit zklamáním. To se netýká jen pacienta a jeho rodiny, ale i lékaře. Není žádnou vzácností, že mladý nezkušený lékař smrt svého pacienta chápe jako osobní prohru, přestože, zcela objektivně, to jinak skončit nemohlo. Mohl by to být konečně jen jeho problém, kdyby na to občas nedoplatil i pacient. Protože cíl byl špatně stanoven, pacient poslední měsíce života protrpěl v nemocnicích a na cestách mezi nimi, zatímco je mohl v pohodě a klidu pěkně i intenzívně prožít spolu se svými drahými.

Cíl je tedy nutno jasně formulovat. Může jím být:

- úplné uzdravení

- snášení útrap chronického onemocnění

- důstojné a klidné umírání.

To vůbec neznamená, že v průběhu nemoci nemůžeme cíl znovu ujasňovat a měnit. Při objevení prvních příznaků choroby je pochopitelné, že cílem bude, pokud možno, úplné uzdravení. V určité situaci však uděláme pro nemocného víc, pomůžeme-li mu vyrovnat se s tím, co se prokazatelně ukázalo jako nezměnitelné. To platí jak pro různá omezení, jejichž příčinou je nevyléčitelná choroba, tak i pro neodvratnou smrt. Není pochyb o tom, že tak náročný úkol je schopen splnit jenom ten, kdo se vyrovnal se svou vlastní smrtelností. Ideální je, dokáží-li se na společném cíli shodnout všichni zúčastnění: lékař, rodina pacienta i sám pacient. Je dobré si sednout a problémy roztřídit na ty, které změnit mohu - tam musím bojovat. Ty, které změnit nemohu, je nutno prostě přijmout.

Tabu nepomůže

"Dnešní situace je charakteristická vytěsněním smrti a důsledkem toho je porušený mechanismus uvědomování si vlastní konečnosti právě tak jako odpovědnosti za život a smrt svou i ostatních. Vznikla situace, v níž zahájit úlevný autentický rozhovor o smrti je v podstatě nemožné. A přesto je to jediné východisko." Takto to vyjádřila prof. H. Haškovcová v roce 1989 v Časopise lékařů českých.

Totéž mi říkají někteří kolegové nad projektem "hospic" i dnes: "Myšlenka je to krásná, ale naše společnost na to není připravena." Souhlasím, ale současně namítám - nějak se začít musí. Jestliže jsem v předchozí kapitolce jako jeden ze tří možných cílů uvedla "důstojné a klidné umírání", byla to zcela záměrně hozená rukavice.

Kdybychom totiž čekali, až bude celá naše společnost ochotna o otázce smrti a umírání hovořit, nedožijí se zlepšení situace nejen naši nemocní, ale nedožijeme se jí ani my. Na otázku, kdy je nejvhodnější začít s nemocným mluvit o smrti, odpovídá dr. Kübler-Rossová takto:

"Neotevírejte před pacientem tento problém sami od sebe. Vyčkejte, až sám nastolí téma smrti a umírání. Bude-li hovořit o bolesti, hovořte o jeho bolesti. Jestliže vyjádří strach ze smrti, usedněte, vyslechněte ho a zeptejte se ho, z čeho konkrétně má obavy. Pokud si chce vyřídit nějaké záležitosti ohledně pohřbu, nebo sepsat poslední vůli ještě dlouho před tím, než se přiblíží smrti, nezkoušejte ho od toho zrazovat, ale sežeňte mu právníka a pomozte mu uspořádat jeho záležitosti."

Co je pro naši generaci tabu, to bylo pro generaci našich prababiček naprosto normální součástí života. Většina lidí umírala doma, jen výjimečně v nemocnici. Dnes je tomu přesně naopak. Buďme ale objektivní. Obojí má své výhody i nevýhody a záleží na nás, zda si z obojího dokážeme vybrat to dobré. Vneseme-li do domácí péče víc odbornosti a do nemocniční péče zapojíme rodinu a přátele nemocného, přiblížíme se o velký kus k vytčenému cíli. A co nelze uskutečnit ani doma ani v nemocnici, to se jistě podaří v hospicích.

Pštrosí politiku ovšem musíme opustit i my zdravotníci - je nejvyšší čas si uvědomit, že psychický komfort umírajícímu sotva můžeme zajistit bez aktivní spolupráce s jeho rodinou a přáteli. Odbornost znamená sice hodně, ale není to všechno. I když se budeme sebevíc snažit nemocného doprovázet posledním úsekem života, nemůžeme mu nahradit toho, který s nemocným kráčel dlouhá léta společně životem. Skutečně doprovázet znamená jít kus cesty společně. Objeví-li se lékař nebo sestra na scéně až v předposledním nebo posledním dějství pacientova celoživotního scénáře, může s ním ujít už jen ten zbývající malý úsek. Ale i to může znamenat velmi mnoho, zvláště pro člověka, který opravdu "už nikoho na tom světě nemá."

Na povolání se připravujeme často i mnohaletým studiem. Na manželství se stejně zodpovědně připravují jen někteří. Když se to napoprvé nevydaří, zkusí to na druhý pokus. Na smrt bychom se měli včas a velmi pečlivě připravit. Tam totiž žádný opravný termín jako u zkoušky, anebo druhý pokus jako v manželství nepřichází v úvahu. Výjimkou nejsou ani lidé, kteří přežili klinickou smrt, protože se o definitivní smrt nejednalo. Všichni budeme umírat bez generálky, rovnou "naostro". J. A. Komenský, kterého si jistě každý váží, mluvil v této souvislosti dokonce o umění: "Umění zemříti je umění všech umění".

Sv. František z Assisi, velikán 13. století, který oslovuje i současného člověka, nenazývá smrt ve své Sluneční písni, ale ani v běžné řeči jinak, než "sestřička Smrt". Zařadil ji tak s naprostou samozřejmostí do své obrovské rodiny, vedle "sestřičky Luny, bratra Slunce" a mnoha dalších "sourozenců". Brání v tom něco nám ?

žalmy jsou dokonce téměř tři tisíce let staré písně a modlitby, které se přes všechny proměny časů dochovaly až po naše dny. Stejnou myšlenku nebo touhu je možno vyjádřit mnoha různými způsoby. Někteří naši nemocní a umírající vyjadřují vlastně totéž, co vyjádřil tehdejší žalmista, i když jinými slovy, a většinou ne tak poeticky: "Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?" ( žalm 42, 2-3 ).

A okolí je nechce chápat ...

Umět se vžít do kůže nemocného

Dokud to člověk sám nezažije, možná si ani dost dobře neuvědomí, co všechno nemocný ztrácí. Může to být jméno, postavení, životní jistota, soukromí, stud, životní rytmus, práce, stravovací zvyklosti, volnost pohybu, možnost aktivity atd. K tomu všemu naopak přibyla bolest, slabost, obavy, nepříjemná vyšetření a možná i nepříjemní spolupacienti a mnoho dalšího, převážně také ne příjemného.

Proto má nemocný právo reagovat na novou situaci i agresí, úzkostí, depresí, zmateností, poruchami chování ap. Nepřipravené okolí obvykle reaguje na takové pacientovy projevy negativně; to jeho agresivitu dále stupňuje, vzniká bludný kruh a nikomu to neprospívá. Zato dobře připravené okolí zvládne vzniklou situaci mnohem lépe a může být nemocnému obrovskou oporou a pomocí. Proto taky všechny hospice (o nich bude řeč dále) nabízejí srozumitelné přednášky a praktické semináře pro veřejnost. Stejný cíl sleduje i tato knížka.

Z výše citované definice zdraví lze odvodit čtyři okruhy potřeb těžce nemocného: biologické, psychologické, sociální a spirituální.[1] Je to užitečné i z praktického hlediska. Snáze si tak uvědomíme, co všechno pro nemocného může a co nemůže udělat lékař, co můžeme naopak udělat my a konečně i to, co pro sebe, třeba s naší podporou a pomocí může udělat sám pacient. Na něho bychom neměli zapomínat, protože i on si může vlastním přičiněním (především svým postojem) svůj úděl usnadnit, nebo naopak ztížit. Priorita potřeb se v průběhu nemoci mění. Jestliže na začátku byly prvořadé potřeby biologické, v závěrečné fázi velmi často nabývají na důležitosti potřeby spirituální.

1. Potřeby biologické

Sem patří všechno, co potřebuje nemocné tělo. Potřebuje přijímat potravu, někdy i zvláštním způsobem upravenou. Pak se potřebuje co možná nejpřirozenějším způsobem, pokud možno bez cévek a bez klystýrů, zbavit produktů vlastního metabolismu. Současně se musí každé své buňce postarat o nějakou tu molekulu kyslíku, což není vždycky jednoduché, zvláště když nemoc postihla dýchací ústrojí nebo srdce. Někdy je potřeba rychle se zbavit celého nemocného orgánu a pro jistotu se pojistit ještě dalšími prostředky, jako je ozařování, chemoterapie, hormonální léčba ap. A protože co se nepoužívá to zakrní, je nutno v rámci možností nemocné tělo nutit i k aktivitě, jinak předčasně zchátrá nebo se proleží. O většinu biologických potřeb, včetně tišení bolestí, bývá dobře a odborně postaráno v nemocnici, ale nemusí tomu tak být vždycky. Například podmínky pro nerušený spánek může mít pacient mnohem lepší doma.

2. Potřeby psychologické

Sem patří především potřeba respektování lidské důstojnosti, a to naprosto nezávisle na stavu tělesné schránky. Člověk není pouze množina orgánů v koženém vaku. Je jedinečnou bytostí se svým vlastním a neopakovatelným posláním. A jako takového je nutno ho chápat a respektovat vždy, tím spíše v období, kdy svůj specifický úkol završuje. Na těchto zásadách je založeno celosvětové hospicové hnutí, které se rozvíjí už i u nás.

Nemocný potřebuje se svým okolím komunikovat a my často zapomínáme, že více než naše slova mluví naše mimika, pohyby, gesta, postoj, naše oči, ale i naše oblečení ap. Říkáme tomu mimoslovní komunikace. Každý potřebuje pocit bezpečí. I proto je důležité nikdy nemocnému nelhat, tj. neříkat něco, co by člověk musel později odvolávat. Vymstilo by se to, nemocný by k takovému "dobrodinci" ztratil důvěru právě ve chvíli, kdy ji nejvíc bude potřebovat. Zklame-li ho tímto způsobem věhlasný lékař, je to smutné. Zklame-li ho však manželka, která mu kdysi slibovala lásku, úctu a věrnost, zasáhne ho to mnohem víc. Další zásadou je říkat nemocnému jen tolik, kolik chce slyšet a jen tehdy, kdy to chce slyšet. Škoda, že tak málo lidí ví, jak důležitá je komunikace s pacientem v agónii. Kdyby jen tušili, co všechno mohou v těchto hodinách pro umírajícího udělat, nedělali by tak hrubé chyby.

3. Potřeby sociální

Člověk je tvor společenský, a tak jako izolovaně nežije, izolovaně ani nestůně a neumírá. Nemocný většinou stojí o návštěvy a potřebuje je. Ne ale vždy a ne všechny. Měl by mít právo návštěvy si sám usměrňovat a my bychom ho v tom měli plně respektovat. Nejsilnější vazby jsou obvykle s rodinou, ale nejen s ní. Nemocný možná musel přerušit nedokončenou práci, nedostavěl dům, nevystačí s nemocenskou - a tisíce dalších problémů, na které je lékařská věda krátká, se honí jeho hlavou.

4. Potřeby spirituální

Až do nedávné doby byly spirituální potřeby pacienta více méně tabu. Není proto divu, že se stále ještě mnoho lidí, včetně zdravotníků domnívá, že jde o jakési uspokojování potřeb věřících. Skoro bych řekla, že je tomu naopak. Ne, že by věřící své duchovní potřeby neměl. Má je, ale ví, co má dělat a obvykle se podle toho dovede zařídit. Horší je to s lidmi, kteří z víry nežijí. Právě v průběhu vážné nemoci se začínají zabývat životně důležitými otázkami po smyslu života - vlastního života. Každý člověk v takové situaci potřebuje vědět, že mu bylo odpuštěno a má potřebu i sám odpouštět. Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. Nenaplněnost této potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze. Člověk tím trpí, a to tak, že si někdy i zoufá. Je potřeba mu ukázat, že v každé situaci se dá žít smysluplně. Proto se tím ještě budeme podrobně zabývat.

Představa umírajícího pacienta o laskavé péči

Aby péče nebyla jen technikou, dovedností a zručností, musí být nutně spojena s láskou.

Na otázku, co si představuje pod pojmem "laskavá péče", odpověděl krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici takto:

"Když ke mně přijdete přesto, že víte, co všichni víme - že umírám.

Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení.

Když ke mně přijdete a věříte ve mě, uzdravení - neuzdravení.

Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit.

Když mě berete jako individualitu.

Když si vzpomenete na maličkosti, které mi jsou milé, když vzpomenete i na mé blízké.

Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti.

Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako na osobu.

Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu. Když se dokážete smát a být Šťastní uprostřed vaší těžké práce.

Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde."

Jak se chováme ve stavu ohrožení[2]

Jestliže se chceme pustit do něčeho tak zodpovědného jako je doprovázení těžce nemocného, případně umírajícího, neuškodí, když si tu nejdřív řekneme pár slov o tom, jak člověk obecně reaguje na všechny větší zátěže v životě. Nemusí jít jen o nemoc. Jistě si každý z nás vzpomene na některou takovou situaci, i jak na ni reagoval. V podstatě jde o psychickou obranu s cílem zachovat si duševní rovnováhu. Individuálně jsou reakce velmi rozdílné a závisí na mnoha okolnostech, např. na:

- typu osobnosti a temperamentu,

- věku,

- životních zkušenostech,

- momentální kondici a zdravotním stavu,

- rodinném či jiném zázemí,

- hloubce a opravdovosti víry ap.

Zafixování variant obrany se utváří už v průběhu života, a to na základě pozitivní zpětné vazby. Znamená to, že člověk bude spíše používat takové způsoby obrany, se kterými v minulosti uspěl. Vyplácel se mu spíše útok? Nebo naopak únik? Známe-li člověka dobře (a to platí i pro nás samotné), můžeme celkem s úspěchem odhadnout, jaká asi bude jeho reakce. V zásadě jsou dva typy obrany: aktivnější a pasivnější. Aktivnější se projeví buď zvýšenou aktivitou (uplatní se nápadněji ve fázi "smlouvání" dle Küblerové-Rossové) nebo zvýšenou agresivitou (uplatní se nápadněji ve fázi "agrese"). Pasivnější typ obrany se projeví např. popíráním a vytěsňováním (viz dále fáze "negace"), jindy rezignací ("házení flinty do žita") ap.

Co prožívá nemocný a jeho nejbližší

I když jsou reakce jednotlivých lidí na těžké životní situace různé a závisí na spoustě vnějších okolností, na dosavadních zkušenostech a osobnosti jednotlivce, určité zákonitosti zde jsou. Je proto užitečné se s nimi seznámit. Velice přehledně je jako "fáze" na základě svých mnohaletých zkušeností s těžce nemocnými a umírajícími popsala dr. Elisabeth Kübler-Rossová. Je však nutno je správně chápat.

Především je třeba si uvědomit, že dále uvedenými fázemi neprochází jen pacient, ale i jeho nejbližší. Ti trpí spolu s ním, navíc se od nich očekává někdy až nadlidský výkon. Proto musí být někde rozumná hranice. V něčem je rodina nemocného nezastupitelná, ale v něčem zastupitelná je. A musí mít možnost si odpočinout a nabrat dech. Už to samo o sobě je dostatečným důvodem k tomu, aby se do doprovázení nemocných zapojilo i širší okolí nemocného. V hospicích v této souvislosti hovoříme o dobrovolnících, kteří by se měli rekrutovat např. ze širšího příbuzenstva, sousedů, spolupracovníků či bývalých spolužáků pacienta nebo jeho rodiny. Neměla by se nechat zahanbit ani farnost nebo sbor, ke kterému třeba nemocný patří. Někdy zdánlivé drobnosti jako je obstarání nákupu, pohlídání dětí, odvoz autem nebo jenom pobyt s nemocným, může být velikou pomocí rodině.

Dále je nutno vědět, že tyto fáze, i když jsou seřazeny za sebou tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždycky zachovávat tento sled. Naopak, často se některé z nich opakovaně vracejí a střídají a mohou se i dvě nebo tři, někdy i v jediném dni, prolínat. Nejsou stejně dlouhé a může se stát, že některá chybí. Nemělo by nás to překvapit. Stačí si uvědomit, že každý člověk je jiný.

Je také třeba upozornit na časový posun, v jakém prožívají jednotlivé fáze pacient a jeho blízcí. Jestliže pacient již dosáhl stadia smíření, zatím co jeho okolí stále ještě prožívá fázi smlouvání a vyjednávání, může mu to být na škodu. Třebaže to není lehké, měla by se v takovém případě rodina snažit co nejdříve s nemocným vyrovnat krok. Někdy to však prostě nezvládne a není nutno se za to stydět. Je to lidské. V tom případě ale tím víc potřebuje rodina i nemocný někoho dalšího, kdo se ujme role doprovázejícího. Může jím být duchovní, někdo z přátel anebo zkušená sestra či dobrovolník hospice. Jestliže se zde snažím rodiny nemocných povzbudit k tomu, aby se odvážili své nemocné doprovázet v pravém slova smyslu, chtěla bych je současně varovat před přeceňováním vlastních sil. Nebojte se poohlédnout se po někom, kdo by doprovázel vás. Možná by to leckdo i rád udělal, ale netroufá si, nechce se vnucovat. Čeká, až ho požádáte nebo aspoň dáte najevo, že by vám to nebylo proti mysli. Je dobré mít někoho, kdo v rozpacích zbaběle nepřejde na druhý chodník, až vás potom bude mít potkat pár dní po pohřbu.

Fázi smíření - přijetí, je nutno odlišit od rezignace ("házení flinty do žita"). Naším cílem je pomoci nemocným a jejich blízkým dosáhnout přijetí neodvratitelné skutečnosti. Rezignace je něco úplně jiného a lze ji chápat i jako selhání doprovázejícího, i když neúmyslné. Rozdíl mezi přijetím a rezignací popisuje dr. Kübler-Rossová takto:

"Pacienti, kteří svůj osud přijali, získávají velmi osobitý výraz vyrovnanosti a míru. V jejich tvářích se odráží stav vnitřní důstojnosti. Lidé, kteří jen na svůj osud rezignovali, tento výraz postrádají, naopak v jejich tvářích můžeme vidět zahořklost a duševní trýzeň jako výraz pocitu marnosti, zbytečného usilování a chybějícího smíru. Tento výraz je velmi snadno odlišitelný od výrazu lidí, kteří dosáhli opravdového stadia přijetí pravdy."

FÁZE PODLE KÜBLER-ROSSOVÉ

FÁZE

PROJEVY

CO S TÍM

NEGACE

ŠOK, POPÍRÁNÍ

"Ne, já ne, pro mne to neplatí. To není možné."

"To je určitě omyl."

"Zaměnili výsledky".

Navázat kontakt,

získat důvěru.

AGRESE

HNĚV, VZPOURA

"Proč zrovna já?"

"Čí je to vina?"

"Vždyť mi nic nebylo."

Zlost na zdravotníky,

zlost na zdravé lidi.

Vyčítá nespravedlnost ap.

Dovolit odreagování,

nepohoršovat se.

SMLOUVÁNÍ

VYJEDNÁVÁNÍ

Hledání zázračných léků, léčitelů a diet, pověr.

Ochoten zaplatit cokoliv.

Činí velké sliby.

Maximální trpělivost,

ale pozor na podvodníky.

DEPRESE

SMUTEK

Smutek z utrpěné ztráty.

Smutek z hrozící ztráty.

Strach z účtování.

Strach o zajištění rodiny.

Trpělivě naslouchat,

pomoci urovnat vztahy,

pomoci hledat řešení

(zajištění rodiny ap.).

SMÍŘENÍ

SOUHLAS

Vyrovnání, pokora,

skončil boj, je čas loučení.

"Dokonáno jest."

"Do Tvých rukou..."

Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku, utřít slzu. Pozor - rodina možná potřebuje pomoc víc než pacient !

Co bychom měli vědět o bolesti

Bolest je důmyslné opatření, které nám možná mnohokrát zachránilo život. Skutečně. Kdyby se např. zanícené slepé střevo neohlásilo silnou bolestí, zcela jistě by prasklo a obsah střev by se vylil do břišní dutiny. Každý uzná, že taková bolest je užitečná. To však platí většinou jen pro bolest akutní.

Chronická bolest toto své poslání zpravidla ztrácí a navíc, je-li vytrvalá a urputná, nedovolí nemocnému myslet na nic jiného. Takže naší prvořadou snahou musí být - bolest bezpodmínečně zvládnout.[3] Léčba bolesti udělala v posledních letech ve světě veliký pokrok a moderní prostředky k jejímu odstranění nebo alespoň zmírnění jsou dostupné i u nás. Kdy, v jaké dávce a který z nich použít je zásadně věcí lékaře. Existuje totiž mnoho příčin bolesti a tomu musí odpovídat i strategie léčby. Rozhodně to nejsou jenom analgetika, čím je možno bolest mírnit. Patří sem i některé operativní zákroky, ozařování, chemoterapie, léčba hormonální či léčba pomocí radioaktivních izotopů, blokády nervů, ale taky láskyplná péče a pochopení, a v neposlední řadě i jistota, že život má i v této situaci svůj smysl. Tím vším se zabývá nový lékařský obor nazvaný paliativní medicína, s nímž stojí a padá celá hospicová péče.

Nemocný musí dostat právě tolik léků, kolik je třeba ke zvládnutí jeho bolesti. Ani víc ani méně. Dostane-li potřebnou dávku včas, tedy dřív, než se bolest příliš rozjitří, stačí dávky menší. Dobrodiním jsou nové léky v tabletách působící dvanáct hodin (např. MST Continus). Nemocní, kteří byli odkázáni na aplikaci injekčního morfia po 4 hodinách v nemocnici mohou žít v relativní pohodě doma. S kapesními dávkovači injekčních léků (na baterie) se po bytě i venku může pohybovat i pacient, který tablety není schopen spolknout nebo je v sobě udržet. Všechny tyto vymoženosti směřují k cíli, shodnému s cílem každého hospice - zlepšit kvalitu života nemocných a umírajících.

Základní pravidlo zní - bolest vnímá každý jinak, a proto je nutno nemocnému věřit.[4] A nejen věřit. My jsme povinni respektovat pacientovo rozhodnutí i v případě, že se vědomě a svobodně rozhodne bolest až do určité míry snášet. Jednoduše řečeno, odmítne léky proti bolesti, i když bolest má. I na to má nemocný právo a zcela jistě k tomu má svůj důvod. Obvykle nám ho nesděluje, protože jde o neintimnější záležitosti mezi ním a Bohem. Zpravidla se nemocný tímto způsobem snaží zmenšit dluh, kterého si je vědom,[5] někdy dokonce splácí dluhy jiných.[6] Tito lidé si zaslouží naši úctu a respekt. Jde o něco kvalitativně úplně jiného, než "obchodování s Bohem", které často vídáme u nemocných ve fázi smlouvání.[7]

A ještě něco - musíme si umět stanovit realistické, splnitelné cíle:

1) bez bolesti se vyspat,

2) bez bolesti v klidu odpočívat,

3) bez bolesti se pohybovat.

První dva se dají docílit téměř vždy, kompletně bez bolesti se pohybovat bude možná obtížnější, ale někdy zde pomůže i zcela obyčejná úprava životního stylu nebo různé pomůcky jako je třeba polohovací lůžko, které dokáže nemocného velmi šetrně posadit i obrátit. Splnění uvedených cílů záleží na tom, jak se lékaři podaří vyladit léčbu.

A právě zde může hodně pomoci ten, kdo je s nemocným ve dne v noci. O kontrolu bolesti, která je součástí hospicové péče se můžete pokusit i doma. Nebude vám vděčný jen pacient, ale i lékař. Stačí vyrobit si krátké pravítko, kde jeden konec znamená vůbec žádná bolest a druhý konec znamená naprosto nesnesitelná bolest. A pak je něco mezi tím. Takže stačí, když vám nemocný víckrát za den na pravítku ukáže, jak bolest vypadá právě teď. Vy to jen zaznamenáte a předáte lékaři.

	BOLEST	6h.	8	10	12	14	16	18	20	22	24	2	4
5	nesnesitelná
4	krutá						l
3	silná			l				l
2	nepříjemná		l
1	mírná	l			l				l				l
0	žádná					l				l	l	l

Pozn.: v 10 h. bolest v klidu, v 16 h. bolest při delší vycházce bez hole, v noci spal

Radost a láska léčí

Blahodárný vliv radosti a lásky, stejně jako důvěry v lékaře nebo kněze byl odjakživa prostému člověku známý. Věděl to i moudrý král Šalomoun: "Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti" ( Přísl. 17,22). že si to jen nenamlouvali, dokazují dnes už jednoznačně psychoneuroimunologové. To jsou vědci, kteří zkoumají kromě mnoha jiného i účinky látek, které se v našem mozku tvoří vlivem emocí.

Nikdo nepochybuje o tom, že stres jako negativní emoce je příčinou mnoha chorob. Běžně říkáme "já z toho dostanu infarkt", nebo "mě z toho raní mrtvice". Ale že nás pozitivní emoce před nemocí chrání, případně mohou již vzniklou nemoc zlepšit, někdy i vyléčit, to už málo kdo ví. A je to škoda.

Láska, naděje, smích a smysl pro humor jsou dobře známým zdrojem sil. Všechny souvisí s pozitivními emocemi, především s radostí. Vždycky jde o kombinaci pozitivních emocí vrozených a získaných (naučených).

K vrozeným patří prožitek tělesného kontaktu, který má původ v těsném spojení plodu a matky. Příjemné vrozené pocity dítěte v náručí matky jsou později zesíleny zkušeností ukojení hladu při kojení. To už jsou první získané pozitivní emoce. Další pak získáváme během celého života. Milující manželé jsou si navzájem zdrojem lásky, sexuality - tedy opět zdrojem pozitivních stimulů. Člověku, který se nachází v nesnázích, může lidský dotek dodat naději a sílu. Podobně blahodárný vliv má i hudba, zájmy a koníčky, uspokojující povolání, ale především dobré mezilidské vztahy a láska.[8]

Nikdy nebrat naději[9]

Naděje je k životu nutná stejně jako její dvě rodné sestry, víra a láska. Naději se nelze naučit, je to svým způsobem dar. Přesto se dá říci, že lidé, kteří se celý život snažili vidět věci spíše růžovými brýlemi, jsou v době těžké nemoci jaksi zvýhodněni. Vidět a zachovat si naději pro ně není tak těžké jako pro nenapravitelné pesimisty. To by si měl uvědomit každý, kdo chce těžce nemocné doprovázet a vlévat jim naději do žil.

Posilovat naději v nemocném vůbec neznamená, že mu musíme lhát. Naopak, krátkonohou lží se připravíme dříve nebo později o důvěru pacienta, a jeho možná i o poslední naději. Láskou podložená upřímnost a opravdovost nikoho nezraní a nemocný ji ocení. Na začátku nevyléčitelné nemoci jistě bude rodina i ošetřující tým s pacientem upřímně sdílet naději dlouhodobou, spojenou s léčbou, ošetřováním a prodloužením života.

Doufat znamená vidět před sebou možnost. Možnost dalšího kroku. A není-li již naděje na uzdravení, je nutno taktikou malých kroků a drobných splnitelných cílů nemocného držet nad vodou. Nejdřív se těší na promoci dcery, která bude za půl roku, pak na vnouče, které se má narodit za měsíc, pak se upne k něčemu co má být za týden nebo zítra. Raduje se ze spousty malých, ale dosažitelných cílů, a i když krůčky jsou stále kratší, naděje zůstává. Není tak důležité, že na začátku doufal, že postaví rodinný domek a dnes doufá, že ta třešeň před jeho oknem zítra už určitě rozkvete a on ji uvidí. Dokud člověk vidí před sebou úkol, má proč žít. "Kdo má PROČ žít, snese téměř každé JAK", říká Nietzsche.

V každém člověku je kdesi v hloubi nevyvratitelně zakořeněna touha po nesmrtelnosti. Víra ve věčný život v plnosti je vždy pro věřícího (tedy skutečně z víry žijícího) člověka nenahraditelnou nadějí. Pokud s nemocným takovou naději člověk sdílí, neměl by se ostýchat nahlas o tom s ním mluvit. I když je psáno, že "ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na rozum člověku nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují", nebojte se pustit uzdu fantazie a s nemocným si o jeho nadějích povídat.[10] Úplně nejlepší bude, když při tom na chvíli zapomenete, že jste dospělí, příliš moudří a vážení. Zkuste být jako děti. Určitě se při tom od srdce zasmějete. A nepochybně bude takový rozhovor zdrojem radosti, naděje a síly pro oba.

Nevěřící člověk si ale zpravidla taky nějak představuje svoji nesmrtelnost, v níž v hloubi duše doufá. Někdo se těší z toho, že bude žít dál ve svém potomstvu, jiný zase ve svém díle, které zde zanechal.

I kdyby se nám zdály naděje druhého falešné, nelze mu je brát. Jediné nešetrné slovo nebo chyba v mimoslovní komunikaci může zasít pochybnost a nemocného připravit o naději. Je nutno vážit každé slovo. Nikdy bychom neměli říci, že situace je beznadějná. Lze po pravdě přiznat, že je to vážné nebo těžké. Rozdíl je v tom, že důraz je na tíži, nikoliv na beznaději.

Kdy nemocný žádá o urychlení smrti

Pokud se nemocnému dostává správné a všestranné péče, o urychlení smrti téměř nikdy nepožádá. Výjimku představují duševní choroby, ale to pak musí posoudit psychiatr. Vysloví-li nemocný přání skoncovat co nejrychleji se životem, musí to pro nás být okamžitou výzvou ke zpytování svědomí. Nikoliv pacientova, ale našeho! Proč? Protože jsme nezvládli péči. Takové přání pacienta je důkazem, že nejsou uspokojeny všechny jeho potřeby. První naší reakcí proto nebude utěšování, ale snaha odhalit pravou příčinu. Ta může být v kterékoliv ze čtyř oblastí, o nichž jsme se už zmínili: bio-psycho-socio-spirito.

Příčinou mohou být bolesti, případně jiné nezvládnuté příznaky nemoci. Zde musí zasáhnout lékař. Většina pacientů po odpovídající léčbě od svého požadavku na urychlení smrti ustupuje a už o tom nemluví.

Může jít však i o strach z nesnesitelné bolesti, strach ze ztráty lidské důstojnosti, obava, že bude své rodině na obtíž ap. Jeho žádost může být ve skutečnosti voláním po příležitosti k vyjádření smutku a zoufalství. Nenajde-li se v rodině a mezi přáteli jediný člověk, ochotný hovořit s ním o jeho úzkostech a obavách, když všichni pečlivě dbají především na to, "aby se nic nedozvěděl", co mu zbývá? Chybí mu pocit bezpečí a když ho nenašel u svých nejbližších, hledá ho u lékaře. To zdaleka ještě neznamená, že svůj požadavek na urychlení smrti myslí vážně. Ale jak jinak a rychleji může upoutat pozornost, než prosbou: "Pane doktore, já už chci umřít. Pomůžete mi?".

Nejčastější příčinou takových žádostí je bohužel nezájem a neúcta k člověku, jako jedinečné a neopakovatelné bytosti.

Klíč k problému, zvanému rakovina

Rakovina bezesporu patří k nejobávanějším onemocněním dnešní doby. Je už téměř nemožné najít rodinu, kde by se v bližším nebo vzdálenějším příbuzenstvu nevyskytl nádor. Napadají nás při tom nejrůznější chmurné myšlenky, a to se ještě od nás žádá, abychom vlévali naději do žil nemocným. Právem nás zajímá, jakou máme perspektivu. Zeptejme se přímo u pramene.

Dr. Vincent T. DeVita, ředitel Yale Cancer Centre v USA je jistě odborníkem nejpovolanějším. Od roku 1971 se věnuje výzkumu nádorového bujení. Sympatické je, že otevřeně přiznává i zdlouhavé a celkem neplodné okliky, jimiž se zpočátku výzkum ubíral. O to optimističtěji znějí jeho slova: "Dnes konečně dobře rozumíme tomu, co činí z buňky zdravé buňku nádorovou." Doslova říká, že rozdíl mezi tím, jak vědci rozuměli nádorovému bujení v roce 1971 a tím, jak mu rozumí dnes, je jako rozdíl mezi nocí a dnem. Netvrdí, že nádory ze světa vymizí zcela, avšak pevně věří, že se v nejbližších letech podaří řadě nádorových onemocnění předejít a ty ostatní alespoň mnohem účinněji a s menšími nežádoucími účinky léčit. Je přesvědčen, že následujících deset let bude v historii medicíny patřit k nejfantastičtějším, protože teprve teď se začnou plody dlouholetého výzkumu projevovat v klinické praxi.

Ale už nyní je možno říci, že pacienti s nádorovými onemocněními jsou na tom dnes zásadně, nikoli jen o něco, ale skutečně zásadně lépe, než pacienti dřívější. Možnosti zvládání bolesti nebo zvracení v průběhu protinádorové léčby jsou zcela nesrovnatelné s možnostmi, které jsme měli ještě před několika málo lety a to nejen v USA, kde pracuje dr. DeVita, ale i u nás.

Nemoc jako příležitost[11]

Většina lidí, pokud by si mohla vybírat, by si přála zemřít co nejpozději, ale hlavně co nejrychleji a pokud možno ve spánku. I když je to názor většiny, dovoluji si oponovat. Delší nemoc totiž často mívá i svoji velice významnou pozitivní stránku. Bývá velikou příležitostí a to nejen pro nemocného, ale i pro celé jeho okolí. Vážná nemoc zpravidla vede člověka k přehodnocení svého dosavadního žebříčku hodnot. Je-li tato příležitost správně pochopena a zúročena, může být nemoc tím nejplodnějším a nejcennějším úsekem života. Stále ještě není pozdě!

"O smysluplnosti života rozhodují jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát zpětně smysl celému životu", říká Frankl. Ta možnost zůstává i tehdy, když je nemocný plně odkázán na ošetřování druhou osobou. I když už nemůže pracovat, jak byl zvyklý, může milovat. A může to dát najevo. Může obdivovat krásu přírody nebo umění a může to taky dát najevo. Možná na to dřív ani neměl čas. To všechno jsou hodnoty vyššího řádu, než hodnoty hmotné, které vytvářel půl století nebo i déle. Je dobře to vědět, protože chceme-li těžce nemocného doprovázet, měli bychom mu příležitosti k vytváření těchto tzv. prožitkových hodnot umět tak trochu přihrávat. Jak si ještě dále povíme, existuje však i další kategorie hodnot, která je ještě vyššího řádu, a tou jsou hodnoty postojové. Člověk může např. odpustit křivdy a taky to dát zřetelně najevo. A právě tohle může být v jeho životě tím vrcholným bodem, který dá zpětně smysl celému předchozímu životu. Náhlá smrt ve spánku by ho o tuto příležitost připravila - ledaže by na ni byl připraven, přestože ji ještě nečeká. Ale kolik zdravých lidí oplývá takovou moudrostí?

Lékařská péče o duši

Nejeden jinak medicínsky velice erudovaný lékař se ocitá ve slepé uličce, když si pacient splete dveře jeho ordinace s dveřmi zpovědnice. A dnešní pacient opravdu mnohem častěji než dříve očekává od lékaře pomoc v hledání uspokojivých odpovědí na otázky, které ho nenechají spát. Na otázky po smyslu života, nebo dokonce po smyslu utrpení. I když s tím sazebník zdravotní pojišťovny nepočítá, nemůže lékař pacienta odbýt slovy typu "to mi sem nepleťte, to sem nepatří". Všichni moc dobře cítíme, že to sem patří a navíc to potvrzuje i výše zmíněná definice zdraví podle WHO.

Na první pohled by se mohlo zdát, že věřící lékař, který sám má v těchto věcech jasno, by neměl mít v tomto směru problémy. Ono to ale platí, a navíc ne vždy, pouze pro situaci, kdy i pacient je věřící. Tam to dokonce lze velmi úspěšně využít i terapeuticky. Navíc to může být jak pro pacienta, tak pro lékaře zdrojem veliké radosti a vzájemného obohacení. Stává se i to, že lékař od svého pacienta odchází s pocitem, že od něho mnohem víc získal, než mu sám dal. Ale i to je dobře. Nemocný si toho je totiž obvykle moc dobře vědom, a to ho dokáže učinit Šťastným třeba i v terminálním stavu smrtelné nemoci. A co také není zanedbatelné - lékař zde načerpal energii pro náročné doprovázení dalších pacientů.

Tak je tomu v ideálním případě. V životě to nebývá vždycky tak jednoduché a v praxi mívá i věřící lékař, samozřejmě i věřící sestra a každý, kdo doprovází těžce nemocné a umírající, nemalé problémy. Ty mohou být nejrůznějšího druhu. Někdy se doprovázející neodváží před nemocným ke své víře přiznat, byť jen tak mimochodem, nezávazně, mezi řečí. Nemocný pak samozřejmě nemůže tušit, že by mu právě tento člověk mohl zodpovědět otázky, které ho tíží. Další chybou je netrpělivost, uspěchávání a následný odmítavý postoj pacienta. Hrubou chybou je chtít na nemocném víc, než na co momentálně má a obviňovat se za to, že to všechno nešlo podle našeho scénáře, který jsme se pokoušeli nemocnému vnutit. Taková manipulace není fair play.

Těch úskalí je však víc a proto zájemce odkazuji na publikaci P. Aleše Opatrného "Malá příručka pastorační péče o nemocné", která právě vychází. Koho zaujme níže citovaný obsah, může ji získat v Pastoračním středisku při A.P., Thákurova 3, 160 00 Praha 6, tel. 02/ 331 57 54.

Malá příručka pastorační péče o nemocné:

1. Co se rozumí pastorační péčí

2. Pohled na nemoc z hlediska víry

3. Pohled na smrt z hlediska víry

4. Pohled na nemoc z hlediska nemocného

5. Pohled na nevyléčitelnou nemoc, směřující ke smrti

6. Co potřebuje nemocný

7. Má naše péče nějaké meze ?

8. Nemocný a jeho nejbližší příbuzní

9. Rozhovor jako základní prostředek pastorační péče

- jak vést rozhovor čili umění naslouchat

- neverbální komunikace

- na každou otázku není třeba odpovídat

- sdělit vážnou diagnózu ?

- rozhovor o budoucnosti

- rozhovor o smrti

- řeč, která zabíjí

- řeč, která osvobozuje

- smí se lhát ?

- rozhovor o tématech víry

10. Cíl pastorační péče

11. Duchovenská péče

12. Svátostná péče o nemocného

13. Svátostná služba laiků

14. I pohřeb patří k životu

Jak jste poznali, pohybujeme se v hraničním pásmu mezi medicínou a náboženstvím. Totalitní režim se snažil, často bezúspěšně, i toto hraniční pásmo opatřit ostnatým drátem. Je to za námi a dnes se můžeme právem radovat z toho, že toto "území nikoho" se pomalu úží - ubývá z něj z obou stran. Na teologických fakultách se v zájmu pacientů přednáší pastorální medicína a naopak lékaři, rovněž v zájmu pacientů, mají možnost opatřit si už i české vydání Lékařské péče o duši od Viktora E. Frankla. To je další publikace, kterou vřele doporučuji. O tomto mezilehlém oboru sám Frankl říká:

"Lékařská péče o duši nemá být žádnou náhražkou náboženství. Nechce být ani náhražkou psychoterapie v dosavadním slova smyslu, ale jejím pouhým doplněním. Náboženskému člověku nemáme co říci, neměli bychom mu co dát. Problémem však je, co s nenáboženskými lidmi, obrátí-li se, prahnouce po odpovědi na ony otázky, které je hluboce vzrušují, na lékaře. Nemyslíme na to, konkurovat kněžím. Chceme jen překročit kruh lékařského jednání a vyčerpat možnosti lékařského konání. Lékařská péče o duši není samozřejmě náhražkou vlastní péče o duši, tou je a zůstane péče kněžská".

L é k a ř s k á p é č e o d u š i
m o d e l o v á s i t u a c e	m o ž n é ř e š e n í
věřící lékař + věřící pacient	snadno se domluví, lze využít i terapeuticky
nevěřící lékař + věřící pacient	zprostředkovat kontakt s duchovním
věřící lékař + nevěřící pacient	Franklova metoda lékařské péče o duši
nevěřící lékař + nevěřící pacient	Franklova metoda lékařské péče o duši

( pozn.: "věřící" zde znamená "skutečně z víry žijící" )

Vražme se ale k realitě. I kdyby si všichni lékaři učení Viktora E. Frankla rychle osvojili, jeho aplikace v praxi je mimořádně časově náročná. Chcete-li tedy své nemocné dobře doprovázet, seznamte se i vy aspoň se základními pojmy lékařské péče o duši. Upozorňuji však, že je nestačí jen zběžně přečíst a vzápětí pustit z hlavy. Je třeba je pomalu jeden po druhém promyslet a rozjímat nad nimi.

Může se to hodit i jindy, nejen při doprovázení těžce nemocných a umírajících. Častěji než dříve se totiž dnes setkáváme s lidmi na pokraji zoufalství ze ztráty smyslu života, třeba v souvislosti s nezaměstnaností. Říká se tomu noogenní neuróza. Vyvést takového nešťastníka ze slepé uličky není tak jednoduché a musí se o tom něco vědět. Když se s tím seznámíme, třeba jednou někoho zachráníme před sebevraždou. A to už za trochu námahy stojí.

že na meditování moderní člověk nemá čas? Ale má. Ono se totiž při tom dá docela dobře žehlit (jen se musí vypnout televize), pracovat na zahrádce, natírat plot, cestovat vlakem, ležet na pláži nebo třeba jít na houby.

Jedinečnost každého člověka

Naše sebevědomí zdravě stoupne, jakmile si uvědomíme tuto úžasnou skutečnost - nikdy v celé historii lidstva nebyl a nebude na světě nikdo takový jako jsem já. I moje případné jednovaječné dvojče, přestože mi je k nerozeznání podobné, je úplně jiný člověk, i když rovněž jedinečný a neopakovatelný, se svým jedinečným a nezaměnitelným osobním posláním. Budeme-li takto správně chápat sebe i druhé, nemůžeme se k sobě vzájemně chovat jinak než s úctou.

Jednorázovost každého okamžiku

Jistě budeme se svým časem hospodařit mnohem moudřeji, když si uvědomíme, že každý jednotlivý okamžik našeho života je neopakovatelný, vyskytne se jen jednou a nikdy už nemůže nastat. Příští okamžik už je zase jiný a rovněž neopakovatelný. Každý okamžik v sobě skrývá příležitost vytvářet hodnoty, jedině jimiž život nabývá smyslu.

Minulost - přítomnost - budoucnost - příležitost

Když jsme se narodili, nebo snad když jsme začali brát rozum a byli schopni se rozhodovat, nebylo za námi nic, zatímco před námi byla spousta příležitostí, které, nejsou-li v přítomném okamžiku využity, definitivně zanikají, stává se z nich "nic". Naopak všechno co se událo a stalo se minulým, to zůstává, nelze to zrušit. V tomto smyslu minulost je to jediné, co je opravdu věčné (kromě Boha, samozřejmě). Jak Frankl hezky říká: "Lidé pláčí nad strništěm budoucnosti a nevidí plné stodoly minulosti." Z toho ovšem vyplývá velikost a důležitost každého přítomného okamžiku a odpovědnost každého z nás.

život má smysl i v té nejtěžší situaci[12]

život lze smysluplně utvářet jedině uskutečňováním hodnot v jednotlivých přítomných okamžicích. Problém je v tom, že si lidé dost dobře nejsou vědomi toho, co to je hodnota. Bohužel, všechny nás nějak poznamenal materialismus, jímž jsme nejen byli obklopeni, ale stále ještě obklopeni jsme. Pak není divu, že když se ocitneme díky nemoci nebo nezaměstnanosti v situaci, kdy nemůžeme pracovat, ztrácíme smysl života a hroutíme se. Úplně zbytečně. Stačí si jen uvědomit, že člověk není robot a že není situace, která by mu neumožňovala naplňovat život vytvářením hodnot. Když ne tvůrčích, tak jistě prožitkových, a jde-li o situaci nezměnitelnou, pak ještě přicházejí v úvahu hodnoty postojové.

Hodnoty tvůrčí

Hodnoty tvůrčí, které představují především práci, lidé nejvíce oceňují, přestože právě v jejich uskutečňování jsme nejvíce omezeni, a to i v období plného zdraví (já např. neunesu pytel cementu).

Hodnoty prožitkové[13]

Podstatně méně jsme omezeni v uskutečňování hodnot prožitkových. Čím menší je naše omezení, tím větší je pochopitelně naše zodpovědnost za jejich uskutečňování nebo neuskutečňování. Navíc máme příležitost vytvářet je prakticky vždycky a všude, nezávisle na stavu naší tělesné schránky nebo na naší vnější svobodě - tedy i na smrtelné posteli nebo třeba v kriminále. Patří sem především láska, ale taky vnímání a prožívání krásy přírody (umíme se radovat z "maličkostí"?), krásy umění, hudby ap. I o těchto hodnotách, kterými lze život smysluplně naplnit platí, že je nikdo nemůže vymazat, zůstávají trvale zapsány. Vždyť vůbec nemusely vzniknout; záleželo to jen a jen na člověku, který v daném a neopakovatelném okamžiku svoji příležitost buď využil nebo navždy promarnil. Z toho znovu vyplývá velikost odpovědnosti každého člověka za utváření svého "osudu".

Hodnoty postojové[14]

Člověk se může ocitnout v situaci, která je nějakým způsobem těžká. Pak si musí ujasnit, jestli je v jeho silách ji změnit nebo ne. Pokud ano, je povinen pro to něco udělat (hodnoty tvůrčí). Pokud je to opravdu nezměnitelné, např. neodvratitelnost smrti, zbývá tu ještě prostor pro hodnoty postojové. Ty patří zcela jistě do kategorie nejvyššího řádu, a to proto, že člověk zde má prakticky neomezenou svobodu. Křesťané to znají jako "ano" ke Kristově výzvě "vezmi svůj kříž a následuj mě".

Chybně položená otázka

Nevyléčitelně nemocní nám často položí otázku: "Co mohu ještě od života očekávat?" Taková otázka je především chybně položená. Nikoliv my od života, ale život od nás něco očekává!

Zajímavé je také si v této souvislosti uvědomit, že úspěch a prožívání smysluplnosti života na straně jedné a neúspěch a zoufalství na straně druhé, nejsou vždycky přímo úměrné. Známe lidi, kteří dosáhli všeho co si předsevzali, topí se v penězích, mají úspěch v povolání, jsou obdivováni a přesto nejsou Šťastní, neprožívají smysluplnost svého života a dokonce si někdy i zoufají. Sebevraždy jsou toho nejlepším dokladem.

Naopak známe lidi, kteří jsou ( v očích světa ) úplně neschopní, nemožní a neúspěšní a přesto jim radost září z očí a oni skutečně žijí maximálně smysluplně. Třeba na invalidním vozíku.

Možnost opravného opatření

Ještě jednou se vražme na začátek. Nic z toho, co se událo nelze vymazat, to prostě zůstává. Kdyby však nebyla možnost opravného opatření, bylo by to skutečně k zoufání. V takovém případě by mnohý z nás asi opravdu život neunesl. Člověk se totiž v jeho průběhu mnohokrát nezachová jak by měl. Nedělá jen dobro, ale páchá i zlo. Miluje, ale i nenávidí. Někdy nezměnitelnou situaci velkoryse přijímá, jindy ji třeba zvrátí tím, že kolaboruje s nepřítelem a ubližuje druhým. Naštěstí opravné opatření existuje. Jmenuje se lítost.

Lítost skutečně může smazat vinu.[15] Tohle je třeba vědět, protože s výčitkami svědomí se u umírajících nemocných setkáme velmi často. Dokud jsou lidé zdraví a při síle, bohužel až příliš často o nich platí slova, která kdysi dávno pronesl Plinius ml.: "Mnoho lidí se bojí o svou pověst, ale málo lidí se bojí svého svědomí". O to víc se pak o své hlásí svědomí, když se závěr života a jeho bilancování přiblíží.

A protože pacient jen málokdy a málokomu odhalí skutečný stav svého nitra, není divu, že lékař pravou příčinu pacientova leckdy nezměrného utrpení špatně odhadne. V podstatě jde o chybnou diagnózu, na kterou pochopitelně žádné medikamenty nemohou být účinné. Zde není na místě Diazepam, ale opravdová, upřímná a poctivá lítost. Jedině jejím prostřednictvím se takový pacient může propracovat ke klidu, smíru a vnitřnímu pokoji.[16]

Kdo o tom moc neví, u toho může umírající pacient, který většinu dne už "jen" prospí, vzbuzovat soucit, někdy i nevoli. Netuší, jak velikých událostí je svědkem. Zatímco upravuje nemocnému lůžko, nebo po něm vynáší mísu, on možná dává do pořádku své nitro a svoji minulost: "Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna." (Iz.1,18)[17]

Jestliže je naším pacientem katolický křesťan, pravděpodobně nás požádá, abychom mu přivolali kněze, který má k odpouštění hříchů výslovně pověření od Krista: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou". (Jan, 20,23)[18] Tak jako je morální povinností každého člověka poskytnout první pomoc zraněnému, tak je také morální povinností bezodkladně přivolat nemocnému nebo umírajícímu kněze, požádá-li o to.

II.

DOPROVÁZENÍ Těžce NEMOCNÝCH

P R A K T I C K Y

William Shakespeare

( 1564 - 1616 )

S O N E T - LXVI

Jsem unavený, nechce se mi žít,

když lumpovi se metál připíná

a nuzná nicka chce se dobře mít

a čistou víru každý proklíná

a zlatý věnec zdobí ničemu

a dokonalost není k ničemu

a dobro k veslu zla se přikulí:

vším znavený bych lehce měl smrt brát

však opustil bych i to, co mám rád.

Spolužačka Magda

Hradec Králové, 6. května 92

Milá Marie,

nezastihla jsem Tě telefonem, tak rychle sedám a píšu. Vlastně jsem Tě chtěla prosit o nějakou protekci, ale už je to bezpředmětné, ode dneška ležím na zdejší chirurgii a zítra jdu na operaci. Budou mi brát levý prs. Nemohu tomu věřit, semlelo se to všechno tak rychle a nečekaně. Před chvílí jsem musela podepsat revers. Váhala jsem, nejhorší bylo, že jsem se ani neměla s kým poradit. Manžel je na dvouměsíční služební cestě v zahraničí, samozřejmě se svojí sekretářkou, jak jinak. Je to u nás pořád stejné, nebo spíše horší, oba uvažujeme o rozvodu.[19] Nevím, jestli jsem neměla operaci odmítnout, co když se přece jen ukáže, že šlo o omyl? To se přece stane, že zamění výsledky.[20]

Prosím tě brzy se mi ozvi, potřebuju to nutně s Tebou všechno probrat. Babičku tím nechci zatěžovat, má svého dost a jsem ráda, že se mi teď postará o děti. To jen kvůli nim jsem nakonec souhlasila s operací. I když se prokáže, že to všechno bylo zbytečné, je pro ně lepší mít mámu bez vnad, než - ani to nechci domyslet. A pokud jde o manžela, stejně těm jeho milenkám nemohu konkurovat. Vlastně jsem docela ráda, že tu momentálně není. Nejspíš by z toho měl škodolibou radost. Je toho na mě v poslední době nějak moc. Těším se, že napíšeš, nebo snad přijedeš?

Tvá Magda

Praha, 7. května 92

Milá Magdo,

nestává se to často, že by dopis z Hradce do Prahy šel pouze jeden den. Jsem ráda, že Ti mohu obratem odepsat[21], protože přijet mohu až koncem týdne. Nepodařilo se mi vyměnit službu. Ale přijedu určitě.

V této chvíli jsi možná ještě v mrákotách po narkóze, ale až můj dopis dostaneš, měla bys být už čiloučká. Dobře mě poslouchej. Zachovej naprostý klid, nic se nejí tak horké, jak se uvaří.[22] Můžeš mít samozřejmě pravdu, že jde o záměnu výsledků, i když hradeckou nemocnici znám a tak velký binec jak si myslíš tam zase nemají. No ale přála bych Ti to. Je to však pravděpodobné asi jako výhra ve sportce, tak se snaž být rozumná a věcná, jako jsi bývala vždycky. Je veliká pravděpodobnost, že to všechno tou operací, nanejvýš ještě nějakou zajišťovací chemoterapeutickou léčbou skončí.[23] Uvědom si, že jsi jedna ze statisíců žen, které takovou operaci absolvovaly, spokojeně si žijí a nic se na nich nepozná. Dokonce ani na plovárně ne.[24]

Píšeš, že se to všechno semlelo rychle a nečekaně. Z toho logicky usuzuji, že jsi přišla včas a je-li tam vůbec něco, tak je to v začátku a spíše buď za včasný záchyt vděčná, než abys to příliš prožívala. Hlavně si nedělej žádné starosti dopředu. Každý den má svých starostí dost, nemyslíš? Tvůj krátký dopis svědčí o tom, že ani Ty nejsi výjimkou. Netušila jsem, že to je u Vás zralé na rozvod. Ale i to pokud možno teď vypusť z hlavy, nemůžeš vědět, co zlé je pro co dobré.[25] Třeba to s Tvým mužem zatřepe a konečně dá pokoj. Jestli dobře počítám, ta Tvoje rozkošná dvojčata chodí do páté třídy. A protože Tě znám od dětství, vím, že se kvůli nim vzchopíš a zvládneš to. Ty jsi přece nikdy flintu do žita neházela.

Máš ještě velice čilou babičku, což je obrovská pomoc a opora. Určitě Ti pomůže s dětmi i s domácností.[26] Je to velká výhoda, protože si můžeš po operaci dopřát pořádnou rekonvalescenci. Nezatěžuj příliš levou ruku, až se Ti to dobře zahojí a nemáš v budoucnu zbytečné problémy.

Ostatní spolu probereme až přijedu. Nebudu Ti mluvit do Tvých osobních záležitostí, ale uvaž dobře, jestli bys manželovi neměla dát vědět, co se děje. Je to přece jen Tvůj muž a až je to jak je to, je to i táta Tvých dětí. Pokud by to pro Tebe bylo tak moc těžké, jsem ochotna udělat Vám prostředníka. Jistě se mu dá někam zavolat nebo napsat. To si však musíš rozhodnout sama. Chtěla bych tě jen ujistit, že se na mě můžeš v každém případě stoprocentně spolehnout. Jsem ráda, že ses ozvala a vážím si toho, že ke mně máš důvěru. Bylo by mi líto, kdybych se o Tvé nemoci dozvěděla z druhé ruky.

Těším se, že Tě najdu v lepší náladě. Vyhlédni tam zatím nějaké šikovné zákoutí, kde nás nikdo nebude poslouchat a rušit.

Tvá Marie

Hradec Králové, 16. května 92

Milá Marie,

ještě jednou Ti děkuji za návštěvu, ani nevíš, co to pro mě znamenalo. Uklidnila jsi mě, jenže teď jsem přišla z nemocnice domů, podívala se na sebe do zrcadla a nejradši bych do něj praštila. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? A vůbec, nemůže za to můj muž, který mě hned po šestinedělí donutil stahovat si prsa a přestat kojit, abych si pro něho zachovala pěknou figuru? Vždycky myslel jen na sebe, sobec. A to jsi ještě chtěla, abych mu zavolala. Ne, tu radost mu neudělám. Náramně by se mu to hodilo, padouchovi. A těm jeho milenkám ještě víc.

Nejhorší je, že jsem se těšila domů na děti a teď je nemohu ani vystát. Poštuchují se, chichotají se, nic po sobě neuklidí, jdou mi na nervy stejně jako všichni kolem. Domovnice si mě ve výtahu tak neomaleně prohlížela, že bych jí nejradši dupla na kuří oko. Co jí je do mě, babizně zvědavé. Až si hledí svého.

Nezlob se na mě, vím, že jsem nemožná, ale když já Ti mám vztek snad na celý svět. Ale za deset dní mám přijít na kontrolu a pak prý mi řeknou, co bude dál. Já doufám, že nic. Snad to tou zatracenou operací skončilo a budu za tím moci udělat jednou provždy tečku.[27] Zapomenout, chtěla bych na ten hrozný sen zapomenout. Ale jak? Pořád se to vrací. Budí mě to i v noci. Prosím tě napiš mi.

Tvá Magda

Praha, 19. května 92

Milá Magdo,

tentokrát šel Tvůj dopis do Prahy dva dny, ale i to je na naše spoje slušný výkon. Myslím, že Ti rozumím dobře. Já při své povaze bych možná do toho zrcadla opravdu praštila. Na kuří oko domovnice bych si asi netroufla, protože bych se bála, že mi to vrátí i s úroky.[28]

Na muže sis zanadávala pěkně, ale jestli ses odreagovala a je Ti líp, tak budiž. Konec konců, vždyť to neslyšel a já mu to nepovím. Jen těch dětí bych se trochu zastala. Buď ráda, že se chovají normálně. Kdyby seděly zaražené někde v koutě, znamenalo by to, že s tebou Tvé starosti sdílejí. Na to jsou ještě příliš malé. Než se zotavíš, měla bys je nechat v péči své babičky, ta je určitě při své vitalitě perfektně zvládne.

Máš před sebou deset dnů pro sebe, kdy Tě nikdo ničím nebude obtěžovat. Kdy se Ti to stane? Využij je co nejlíp, třeba si každý den udělej nějakou malou radost.[29] Myslím, že by Ti slušely kratší vlasy. Nechceš si zajít ke kadeřnici? To by mohla být zrovna jedna z těch malých radostí. A nemohla by sis dopřát pěkné nové šaty? Až se ten Tvůj "padouch" po návratu domů podiví, jaká jsi pěkná kočka. Pokud Ti to to Tvé zrcadlo neřeklo, tak do něj opravdu patří praštit. Klidně to udělej, jen se nepořež, ale hlavně se mi hned po té kontrole ozvi.

Tvá Marie

Hradec Králové, 26. května 92

Milá Marie,

je zle. Musím podstoupit ozařování a chemoterapii, protože tam přece jen něco bylo. Vysvětlili mi, že to sice všechno odstranili, ale bez této léčby by prý neměli jistotu, že se časem někde neobjeví metastáza. Víš, je to hrozné zjištění, ale svým způsobem je to lepší, než ta hrozná nejistota. Teď vím na čem jsem a zařídím se podle toho. Kvůli dětem jsem ochotna podstoupit i tuhle léčbu.

Babička to bere statečně, závidím jí její víru. Víš, co mi řekla? "Milá děvenko, víš dobře, že bez Boží vůle ani vlas s hlavy nespadne. Náhody nejsou a jestli Ti v tom prsu něco vyrostlo, tak to nevyrostlo bez Jeho vědomí. Ví o tom a ví o nás. Ničeho se neboj." Hodně mi pomáhá a děti opravdu zvládá. Měla jsi pravdu.

Moc jsem o tom všem v posledních dnech přemýšlela. A taky o tom našem manželství. Možná na tom mám kus viny i já a tak jsem udělala následující slib. Jestli se uzdravím[30], už nikdy nevezmu do pusy cigaretu a už nikdy neřeknu o svém muži, že je padouch. I když je - ale tentokrát jsem to řekla fakt už naposled, já jsem si všimla, že se Ti to nelíbí a nerada to slyšíš. Jo, ty vlasy mám ostříhané a mám i nové šaty. Dvoje, abys věděla! Máš ze mě radost?

Prosím tě mysli na mě a brzy mi zase napiš.

Tvá Magda

Praha, 29. května 92

Milá Magdo,

díky za dopis, kterým jsi mi opravdu udělala velikou radost. Jsi báječná! Zvládla jsi to na jedničku. Souhlasím s Tebou, že nejistota může být horší než potvrzení diagnózy, protože to už je cosi, s čím lze něco dělat. Je dobře, že jsi před chemoterapií v takové kondici, budeš ji určitě dobře snášet. A když se objeví nějaké vedlejší účinky, tak víš, že je to přechodná záležitost. Drž se!

Za 14 dní pojedu přes Hradec a zastavím se u Tebe.

Tvá Marie

Hradec Králové, 20. října 92

Milá Marie,

posílám Ti pohlednici soutoku Labe s Orlicí, kde jsme si během letošního léta díky všem těm událostem několikrát poseděly a hezky popovídaly. Manžela nepoznávám, ale nechci to zakřiknout. Cítím se dobře a v pondělí nastupuju do práce. V kanceláři mě prý už netrpělivě čekají.

Díky a vyřizuji pozdrav i od manžela, od dětí a od babičky.

Tvoje Magda

Hradec Králové, 29. prosince 92

Milá Marie,

díky za vánoční přání. Jsi hodná, že na nás stále myslíš. Vůbec bys to u nás nepoznala. Všechno se změnilo a my si vážíme jeden druhého. Je to neuvěřitelné, ale manžel ze dne na den skoncoval s těmi svými zálety a drží se doma. Točí se kolem mě jako před svatbou. Nenechá mě nic těžšího dělat a je velice pozorný. První měsíc dokonce myl nádobí (to dřív vyloženě nesnášel), pak to ale vyřešil tím, že mi koupil automatickou myčku. Prádlo jsem nevěšela ještě ani jednou. A vůči tomu mému handicapu je tak úžasně taktní, že mi to prakticky přestalo vadit. A domovnice už nečumí - ono se na mně totiž opravdu nic nepozná! Takže pohoděnka. Právě jsme prožili ty nejkrásnější vánoce v životě.

Nechci se rouhat, ale vím zcela jistě, že bez té mé nemoci by k tomu nedošlo. Nejspíš bychom už měli za sebou první rozvodové stání. Manžel po tom prvním šoku jakoby najednou pochopil rozdíl mezi "milováním" a láskou. Naučili jsme se vážit si každého dne, každé společné chvíle, přestalo nám vadit, co nám dřív vadilo. Vyloženě se bavím, když ráno u autobusu slyším lidi nadávat, že prší. Stejní lidé za pár dní zase nadávají, že neprší. Pochybuji, že si vůbec všimnou, že tady v ulici na dvou místech vykvetla čemeřice.[31] Letos si zvlášť pospíšila. Na Silvestra si zajedeme s dětmi na hory. Milujeme hory a čistý sníh.

Až zase pojedeš přes Hradec, určitě se zastav.

Tvá Magda

Hradec Králové, 9. září 93

Milá Marie,

mám hrozný strach. Z ničeho nic mě druhý den silně bolí v kříži a vystřeluje to do pravé nohy. Celý rok jsem byla bez nejmenších obtíží. Byli jsme tak Šťastní. Bojím se, že je to metastáza.[32] Manžela zatím nestraším, ale na zítřek jsem se objednala na vyšetření. Jak budu něco vědět, ozvu se. Prosím Tě, mysli na nás.

Tvá Magda

Praha, 11. září 93

Milá Magdo,

nečekám na výsledky Tvého vyšetření a odepisuji hned. I když připouštím, že i tak by se mohla projevit metastáza, moc se mi to nezdá. Spíš by se začala ozývat pozvolněji a ne tak prudce zčista jasna. A pak - jen co já si pamatuji, trpěla jsi dost často na obyčejného housera.[33] Už jsi to zapomněla? Není to totéž? Hlavně zachovej naprostý klid a dokud nebudou známy výsledky vyšetření, nemaluj čerta na zeď. Ozvi se hned, jak budeš něco vědět.

Tvá Marie

Hradec Králové, 18. září 93

Milá Marie,

tak to mám všechno šťastně za sebou. Nebyl to jen rentgen, musela jsem absolvovat kde co, ale výsledkem je houser! Obyčejný houser. A už zmizel.

Příště se budu snažit zachovat klid a rozvahu. Zpětně mi dochází, proč jsem vlastně propadla panice. Bolelo to hodně a já se bála, že budu umírat v krutých bolestech jako moje maminka. A do toho "zaúřadovala" taková Káča v kartotéce, která mě objednávala na vyšetření. žádala jsem dřívější termín, protože mě to hrozně bolí a ukázala jsem jí kde. Podívala se na mě jako na úplného blbečka a povýšeným hlasem pronesla: "Tam vás to bolet nemůže."[34] Dohřálo mě to a řekla jsem: "Slečno, jsem sice laik a nevím, jestli mě to bolet může nebo nemůže. Ale vím, že mě to bolí, a to zatraceně. Laskavě mě koukejte objednat, nebo běžte domů, protože tu nemáte co dělat." Vytekly mi nervy.

Pak jsem o tom mluvila s doktorem na ortopedii. Udělal si na mě čas a hlavně mi vysvětlil, jaké jsou dnes možnosti léčby bolesti, zvláště u těch metastáz v kostech, kterých jsem se naštěstí bála zbytečně. že se těm lidem píchá morfium, to jsem věděla. Ale on říkal, že používají místní ozáření nebo injekce radioaktivního stroncia nebo fosforu a dokáží i tu nejhorší bolest dlouhodobě zlikvidovat. Škoda, že tyhle vymoženosti nebyly, když umírala moje maminka.

Ruším poplach a těším se, že se u nás zase někdy objevíš.

Tvá Magda

Hradec Králové, 2. září 94

Milá Marie,

včera naše děti nastoupily do osmé třídy a já do špitálu. Ozývalo se to už během dovolené, ale pořád jsem doufala, že je to zase ten houser. Tentokrát to bohužel nebyl. I když mi tvrdí, že je to malé a ohraničené a ozařování to zastaví, mám strach. Moc jim nevěřím, i když bych byla ráda, kdyby měli pravdu. Celé noci nespím, bojím se. Od té doby, co mi ten ortopéd tak podrobně vyložil možnosti léčby bolesti, přestala pro mě bolest být strašákem. Taky jsem si dnes prošla oddělení, nakoukla do všech pokojů a musím uznat, že jsem tu nenašla nikoho, kdo by se svíjel bolestmi. Zdá se, že bolest už opravdu dokáží zvládnout. Děsně se ale bojím, že jednoho dne ochrnu a budu rodině na obtíž. A taky si připadám jako vymačkaný citrón. A každou chvíli se rozbrečím. Nejsem to já.[35]

Manžel sehnal kontakt na nějakého lidového léčitele, upnul se k tomu a chtěl mě tam zavést ještě před tím ozařováním. Nakonec to nevyšlo, tak tam pojede zatím sám, snad pro nějaké byliny.[36] Já už ničemu nevěřím, ale nechci mu v tom bránit, myslí to dobře. Doposud se mnou měl maximální trpělivost. Ale co když si nedojdu jednou sama ani na záchod? Babička je po ošklivé zlomenině pravé nohy, musím ji šetřit. Psychicky je ale pořád skvělá, drží nás všechny nad vodou.[37] Snad je to tím, že ona Ti opravdu nevěří na náhody. Často teď dumám nad tou větou, kterou mi kdysi řekla - o tom vlasu a mém prsu, vzpomínáš? Ten její klid bych potřebovala.

Dětem jsme dosud nic neřekli, ale asi něco tuší. Puberta s nimi mlátí, někdy bych je roztrhla. Jirka je zlý i na kanára a Eva dělá jeden naschvál za druhým. Nevím, kde se to v nich bere. Letos by měli dělat přijímačky na střední školu. Dřív bývali takoví zdravě ctižádostiví a teď jim je všechno fuk.[38] Dělají mi starost.

Naštěstí se mi nabídla sousedka, kantorka v invalidním důchodu, že na ty naše rošťáky, než se vrátím z nemocnice, trochu dohlédne. Má dceru ve stejné třídě a dost spolu kamarádí. Kdybych tu ležela delší dobu a manžel musel odjet na služební cestu, mrkne na ně taky. Sama od sebe se mi nabídla, ani jsem jí nemusela říkat.[39] Byla roztomilá. Když jsem jí děkovala, odpověděla mi: "No, to já zase nejsem tak nezištná, jak možná vypapám. Jak jistě víš, dnes ani kuře zadarmo nehrabe. Já to dělám proto, abych Ti názorně ukázala jak si představuji sousedskou pomoc, až budu já nemocná a ty zdravá. Pak mi to hezky vrátíš i s úroky."[40]

Pokračuji v psaní ráno. Včera si totiž usmysleli, že mě počmárají jakousi barvičkou. Připadám si jako nějaká Indiánka. To opravdu musí člověka takhle zřídit? To nestačí, že mám pryč prso? Nejhorší na tom je, že jsi úplně bezmocná. Musíš držet a nechat si všechno líbit. Mám sto chutí jim utéct. Ale ono by mi to ani moc nešlo. Bolí to, bestie jedna.[41] Odpusť, že zase nadávám. Napiš brzy.

Tvá Magda

Praha, 5. září 94

Milá Magdo,

možná za tebou přijedu dřív, než pošťáci doručí tento dopis, ale pro případ, že by mi do toho něco nepředvídaného vlezlo, raději hned píšu[42].

I když Ti není nejlíp, musím tě trochu zpucovat. Vůbec se nedivím, že si připadáš jako vymačkaný citrón. Bodejť ne, když celé noci nespíš a děláš si starosti s něčím, co není a vůbec k tomu dojít nemusí. Proč myslíš na ochrnutí? Neslíbila jsi mi, že si už nikdy nebudeš dělat starost o zítřek? Tobě nestačí ta dnešní "bestie bolest"? Ostatně doufám, že Ti na ni už něco účinného dali.

Předpokládám tedy, že ze všech Tvých tělesných obtíží Ti momentálně zbyla jen ta čmáranice kdesi na zadku. Magdo, Ty taková recesistka a děláš si něco z takové maličkosti? Buď rozumná, potřebují si označit ozařovací pole, aby paprsky mohli nasměrovat z více míst právě tam, kam potřebují. Jinak by Ti spálili kůži a to nechceš. Kašli na to, vždyť to nemáš v obličeji. A i kdyby - pamatuješ tenkrát na horách, jak jsme v noci přepadly kluky a pomalovaly je tekutým lápisem? Jen o vlásek jsme unikly dvojce z chování. A jestli mě paměť neklame, s tím nápadem jsi přišla zrovna Ty.

Raději už začni vymýšlet scénář pro oslavu Tvých kulatých narozenin.[43] Do té doby budeš určitě doma a nemysli si, že to jen tak přejdeš mlčením. Všichni se na to těšíme a já už mám pro tebe i dárek. Ale neprozradím! S přípravou Ti pomohu, ale program je na Tobě. Nejlepší by to snad bylo zase u Vás na chatě, paneláky na to nejsou stavěné. Mohli bychom pohoršit i tu vaši hodnou sousedku a to bych nerada. Přemýšlej o tom, máš na to teď čas.

Myslím si, že by to mohlo prospět i vašim dětem. Snažím se vžít do jejich kůže a pochopit je. Určitě jim připadáme staří a zdá se jim, že bychom jen moralizovali. S tím nic nenaděláme, to k pubertě patří. Na druhé straně je určitě štve, že s nimi jednáme jako s malými dětmi. Oni jimi jsou i nejsou. Myslím, že by teď nejvíc ocenili, kdybyste s nimi o Tvé nemoci šetrně pohovořili jako rovný s rovným, dospělý s dospělým. Takhle se totiž mohou domýšlet všechno možné i nemožné a určitě se tím trápí. že reagují jak reagují, tomu se nediv. Sama jsi mi kdysi napsala, že nejistota pro Tebe byla horší, než potvrzení diagnózy. Musíme to společně promyslet, i s Tvým manželem. Takhle to zůstat nemůže.[44]

Nemám nic proti tomu, abys nakukovala do ostatních pokojů, zvláště kdybys chtěla tu a tam ležícím pacientům posloužit. Pokud Tě ovšem už nic nebolí. Mám sama na sobě mockrát vyzkoušeno, že nejlepším lékem na špatnou náladu a smutek je sebrat se a jít někomu udělat radost. Stačí maličkost - usmát se, prohodit vlídné slovo, nabídnout pomeranč, dolít vodu, přinést zvenku sedmikrásku, nebo jinak dát najevo pochopení a lásku. Ale běž prosím Tě taky každý den na chvíli ven. Kvete to tam pro Tebe, nezapomeň! Čemeřici tam tentokrát nenajdeš, ale určitě tam kvete a voní spousta jiných krásných kytiček.

Za pár dní jsem u Tebe a všechno ostatní si povíme ústně.

Tvá Marie

Praha, 27. listopadu 94

Milá Magdo,

zdravím a vzpomínám na vydařenou oslavu Tvých narozenin. Bylo to skvělé, líp jsi to už zařídit nemohla. Největší radost ovšem mám z toho, že se cítíš dobře. Dávej na sebe pozor, nic těžkého nedělej, nic těžkého nezvedej.

Jsem ráda, že jsem se při táboráku sblížila víc s Tvými dětmi i s Tvým manželem.[45] Konečně si všichni tykáme. Važ si toho, že máš takové krásné rodinné zázemí. Vidíš, stačilo s dětmi několikrát vážně pohovořit[46], brát je jako rovnocenné partnery a z Jirky je malý džentlmen a z Evičky malá dáma. Můžeš z nich mít radost a myslím, že se na ně můžeš spolehnout.

Doufám, že jsi už dospala tu probdělou noc. Nebylo to od nás moc rozumné, jít spát ve čtyři ráno. Mělo mě to napadnout. Ale ono se tak hezky povídalo a filozofovalo o vážných a životně důležitých věcech a čas letěl a letěl -nebylo nám fajn? Nevím, jestli si to dost dobře uvědomuješ, ale za ty poslední dva a půl roku jsi se moc změnila. Vyrostla jsi v opravdovou osobnost. Zkrásněla jsi i v obličeji. Máš takové čisté jasné oči. Manžel Ti to nikdy neřekl? Možná ne, ale určitě to vidí, aspoň se k Tobě podle toho chová a mluví o Tobě vždycky s úžasnou úctou. Jsem Šťastná, že to u Vás takhle vypadá. Myslím, že ta vaše vzácná, moudrá, tichá a pokorná babička v tom stejně má prsty. Nezapomeň ji pozdravovat, moc jsme si spolu rozuměly.

Tvá Marie

Hradec Králové, 30. prosince 94

Milá Marie,

dík za vánoční přání, omlouvám se, že jsem ho neposlala, ale znáš mě. Ozvu se jen když se něco děje. Nelekej se, tentokrát nevolám o pomoc, jen se s Tebou chci rozdělit o radost. Prožili jsme i letos krásné, radostné a klidné vánoce a daří se nám všem dobře. Jenom na ty hory si o letošním Silvestru netroufneme. Tak pevná ta moje kostra zase není. Jen sem tam se někdy trochu ozve, ale kdybych nemusela chodit na ty kontroly, ani bych nevěděla, že jsem nemocná[47]. Děti se dobře učí, hlásí se na gymnázium a s tátou se předhánějí v pozornostech.

Jsem už zase čtyři měsíce v neschopnosti. Do práce mě zatím pustit nechtějí, ale abych byla upřímná, ani mi to dvakrát nevadí. Jsem aspoň celý den s babičkou a pořád si máme co povídat. Jsem jí vděčná za mnoho. O některých věcech se nemohu bavit ani s manželem. Nepochopil by mě. Ne, že by nechtěl, ale prostě na to nemá. I když jsem vždycky tušila, kde se v té naši babičce bere ten klid, moc jsem se o to nezajímala. Teď mi leccos řekla a leccos zajímavého jsem objevila i v její knihovničce, kolem které jsem dříve chodila naprosto nevšímavě. Když jsem ale narazila na problémy, o kterých jsem nebyla schopna mluvit dokonce ani s babičkou[48], otevřela jsem "náhodou" (na náhody už ani já nevěřím!) tenkou brožurku Sedm úvah o službě nemocným a trpícím od Tomáše Halíka. Poslouchej, co tam stálo:

"Pocity skleslosti, hněvu a vzdoru, malátnosti a pochybností k dlouhé a těžké nemoci prostě patří a není dobré je potlačovat. Je třeba jimi projít a vnitřně je zpracovat. Lidé kolem nemocného jim zpravidla těžko rozumějí a nemocný sám je jimi často zaskočen. Bohu však můžeme v modlitbě otevřít celé své trápení, dát průchod všem pocitům, neskrývat žádnou ze svých slabostí a porážek. Už samo vyslovení těchto pocitů v modlitbě osvobozuje. V Bohu nacházíme adresáta otázek, které nemůžeme položit žádnému člověku. On je svědkem a účastníkem okamžiků, které s námi nemůže plně sdílet ani ten nejbližší člověk. Vůči druhým - i nejbližším - budeme mít vždy určité zábrany, také z obavy, abychom je nezraňovali a příliš nezatěžovali svým utrpením. V rozhovoru s Bohem můžeme být naprosto svobodní.

Je to zkušenost stará jako lidstvo, že utrpení učí modlitbě a že v modlitbě nacházejí trpící úlevu, posilu a osvobození. Kdo byl svědkem toho, jak trpící lidé dokázali skrze modlitbu přijmout, vnitřně zpracovat a s hrdinskou pokorou nést své bolesti, nebude už nikdy význam modlitby snižovat. I mnohý nevěřící se pak začíná ptát: Může stát na iluzi to, co tak reálně a přesvědčivě vlévá skutečnou sílu člověku?"

A tak jsem to začala zkoušet. Nejdřív jen tak, ze zvědavosti. Teď už spolu vedeme dialog téměř nepřetržitě. Vím bezpečně, že stojí vedle mě, ve dne i v noci. Dnes už rozumím i té babiččině větě o vlasu a mém prsu. Nebojím se ničeho. A za to, že jsi se mnou prožívala ty těžké chvíle, Ti povím něco, co jsem dosud neřekla nikomu. Nejenže se nebojím ničeho, ale já se nebojím ani o děti! Teprve od chvíle, kdy jsem i tohle zvládla, mám v sobě klid a mír.[49]

Tvá Magda

Vdovec pan Janda

Praha, 2. února 94

Milý pane Jando,

moc na Vás vzpomínám a píši právě ve chvíli, kdy pár kilometrů odtud ukládáte do rodinné hrobky tělo své vzácné paní[50].

Potěšilo mě, že jste mi nezapomněl poslat oznámení. Mám-li být upřímná, čekala jsem ho. Nález, pro který jsem před pěti měsíci Vaši paní do nemocnice posílala, byl tak veliký, že už nebylo v lidských silách nemoc vyléčit. Bylo však možno operací obnovit střevní průchodnost a odstranit bolest. Nepochybuji o tom, že to lékaři zvládli. Velmi mě ale zajímá[51], jak tu nemoc zvládala Vaše laskavá a moudrá paní, které jsem si vždycky velice vážila. Zajímá mě taky, jak jste to všechno zvládl i Vy. Jistě to pro Vás nebylo snadné.

Kdybyste měl někdy chuť si popovídat, ráda Vás uvidím. Můžete se zastavit v ordinaci ke konci ordinační doby, abychom nemuseli spěchat. Nebo mi můžete zavolat domů, najdete mě v telefonním seznamu, ale můžete i napsat.[52]

Přeji Vám hodně síly a nezapomeňte si odpočinout, jistě to potřebujete.

M.S.

Stachy, 15. února 94

Vážená paní doktorko,

děkuji Vám za dopis, který mě mile překvapil. Moji paní jste znala dobře, ale mě jste přece viděla jen jednou, když jste nás odesílala na tu chirurgii. Rád bych se u Vás zastavil, ale musel jsem hned po pohřbu ujet na Šumavu. I když jsem tu na chalupě sám a všechno na mě padá, je to lepší než doma. Syn jde ráno do práce a já tam jsem celý den se snachou a dvěma vnoučky. Ona to jistě myslí dobře, když mi radí: "Nesmíš na to pořád myslet, pusť si nahlas rádio nebo televizi, až to něco překřičí"[53]. Ale ono to není tak jednoduché, když člověk ztratí někoho, s kým žil bezmála čtyřicet let.

Ptáte se, jak jsme to zvládli. Doktoři dobře, manželka obdivuhodně, ale já si teď vyčítám, že jsem si ji nevzal z nemocnice domů. Když nepočítám těch pár propustek, tak musím říct, že těch posledních pět měsíců se chudák tloukla jen po špitálech. A k čemu? Oni by ji domů i pustili, ale nešlo to. žijeme tři generace v malém panelákovém bytě, děti se musí učit, znáte to. I když jsem nevynechal ani jednu možnost návštěvy a ke konci jsem měl od primáře povoleny návštěvy denně, je mi líto, že jsem si manželku nevzal domů aspoň na těch posledních pár dnů. Nezvládl jsem to a do smrti si to nepřestanu vyčítat[54].

Omlouvám se, že jsem se Vám tak trochu vyplakal na rameni.

Váš Josef Janda

Praha, 20. února 94

Milý pane Jando,

doufám, že Vás můj dopis zastihne ještě na Šumavě. Vůbec se neomlouvejte a klidně se mi na rameni podle potřeby kdykoliv znovu vyplačte. Ujišťuji Vás, že i já mám svoji "zeď nářků", ke které si občas musím zajet, abych mohla zase dál. Je to lidské a občas to potřebuje každý.

Byl to od Vás skvělý nápad, odjet si odpočinout na hory. Je tam klid, ticho, krásná příroda a když si zatopíte v kamnech, tak byste tam nemusel ani nastydnout. Spánkový dluh jste už snad vyrovnal a doufám, že si trochu vaříte.[55] Včera mi vyprávěla Vaše snacha, jak se malí kluci po Vás každou chvíli ptají. Ztratili babičku, ale dědečka ještě mají. Milují ho a potřebují ho, nemyslíte?[56]

Pokud jde o ty výčitky svědomí, já bych to neviděla tak černě. Podle toho co vím od Vaší snachy, staral jste se o manželku během nemoci tak vzorně, že to snad ani víc nešlo. Jistě, doma je doma, ale v tom malém bytečku je to opravdu problém. Ideální by v takové situaci byl hospic, kde se může s nemocným ubytovat i příbuzný. Zatím je tu ale nemáme, proto si myslím, že jste opravdu víc udělat nemohl, tak se tím už netrapte.

život jde dál, máte tady rodinu a povinnosti vůči ní, tak jen doufám, že si na té krásné Šumavě nestavíte poustevnu! Brzy se zotavte a přijeďte.

M.S.

Stachy, 1. března 94

Vážená paní doktorko,

ani nevíte, jak Vám jsem vděčný za Vaše dopisy. Je to moc zlé, když se po pohřbu všichni rozutečou a člověk zůstane sám. Většina známých přejde na druhý chodník, protože nevědí co říct. Připadal jsem si jako prašivý. Říkejte prosím Vás všem, aby nenechávali pozůstalé samotné.[57]

Poslušně hlásím, že spánkový dluh jsem už vyrovnal a chuť k jídlu se mi na tom horském vzduchu taky vrátila. Trochu vařit jsem se naučil během manželčiny nemoci a teď se mi to tu hodí. Pomalu se chystám do Prahy. Určitě nikoho doma nenapadalo prořezat na zahrádce stromy a už je nejvyšší čas. Už se mi taky stýská po vnoučcích.

Víte, asi jsem si leccos zavinil i sám. Manželka několikrát chtěla mluvit o tom, co by se mohlo stát. Já jsem ji vždycky umlčel, nechtěl jsem si to připustit. A pak mě to zaskočilo. Teď si vyčítám, že ona o tom se mnou mluvit prostě potřebovala. Zachoval jsem se jako zbabělec. Naštěstí za ní chodil dvakrát týdně pan farář a podle toho, jak mluvil při pohřbu jsem poznal, že spolu mnohokrát o smrti a hlavně o životě po ní hovořili.[58] Obdivoval jsem manželku, jak byla klidná, vyrovnaná, a nebudete mi to asi věřit, ale ona byla taková radostná a i když byla od té nemoci na kost vyhublá, byla svým způsobem nesmírně krásná. Ten úžasně pokojný výraz jí zůstal i po smrti.

Váš Josef Janda

Praha, 10. března 94

Milý pane Jando,

zdravím Vás s díky za dopis, kterým jste mi udělal velikou radost. Doufám, že už jste v Praze, stromy máte prořezané a věnujete se svým vnoučkům.

Díky zvláště za poslední věty Vašeho dopisu. Znala jsem Vaši paní velmi dobře[59] a proto mě nepřekvapuje, že umírala stejně důstojně, jak důstojně celý život žila. Nezklamala mě. Byla především pro Vás osobně, ale taky pro celou Vaši rodinu i pro řadu dalších lidí opravdovým darem a požehnáním. Nelze na ni zapomenout. Co všechno pro Vás znamenala, to Vám bude docházet postupně a ještě hodně dlouho. Postupně budete taky odhalovat, co všechno pro Vás všechny po léta dělala ve skrytosti a bez okázalostí.

Zatím je to ještě příliš čerstvé a bolavé. Ale "časem objevíte i líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte". Tuto nesmírně moudrou větu mi napsal před dvaceti lety vzácný moravský kněz P. Šuránek jako odpověď na moje zoufalé "proč", když se mi zabila mladší sestra v autě. V první chvíli jsem to moc nechápala. Co by na tom mohlo být pozitivního? Kdyby to nenapsal zrovna on, znělo by mi to skoro jako fráze a asi bych ten dopis roztrhala. Jenže jsem věděla, že on by se k frázi nikdy nesnížil. Po létech jsem mu dala plně za pravdu. Chce to svůj čas, ale přijde to. Jednou si na to vzpomenete.

Blíží se Váš svátek a já se těším, že přijdete na kus řeči a na kafíčko.

M.S.

Stachy, 27. července 94

Vážená paní doktorko,

zdravím Vás ze Stachů ve výroční den smrti mé manželky. Dnes je to právě půl roku. Píšu až večer, protože přes den se k tomu nedostanu. Člověk by spíš uhlídal pytel blech, než ty naše dva kluky. Ale nestěžuju si, jsem rád, že mi je naši na ten měsíc svěřili.[60]

Rád vzpomínám na naše hovory při kafíčku a občas v nich pokračuji v duchu i tady. Vím, že mi rozumíte. Kdybych mohl čas vrátit o jeden rok zpět, leccos bych dnes udělal jinak. Na Vaši radu to už ale takhle nepřemílám a naopak se snažím vynahradit dětem to, co jsem zůstal dlužen manželce.[61] Ani nevíte, jak jste mi pomohla ujištěním, že člověk v agónii slyší a vnímá své okolí.[62] Podvědomě jsem cítil, že se musím manželce za mnohé omluvit, že ji musím odprosit. Když pacientky odešly na chodbu a zůstali jsme sami, řekl jsem jí všechno, co jsem nedokázal říci dřív. I to, že jsem ji vždycky měl a mám moc rád. Ani nevím, kdy jsem jí to řekl naposledy, snad krátce po svatbě. Hrozné, že? Co by mě to stálo? Nic. To si ale člověk uvědomí, až když svého drahého ztratí.

Měla jste pravdu i v další věci. Dodatečně jsem se naučil od své vzácné manželky vidět život a svět jinýma očima. Pochopil jsem, že náš opravdový domov není zde, ale tam, kde žije, a já pevně věřím, že žije, moje drahá Anička.

Váš Josef Janda

Praha, 6. srpna 94

Milý pane Jando,

díky za dopis ze Šumavy a hned se Vám musím omluvit. Přiznávám se, že jsem Vás velice podcenila. To, co jste mi napsal jsem sice čekala, ale nejdřív tak za rok, za dva. Blahopřeji! Vaše Anička nejenže žije, ale určitě se z Vás nesmírně raduje. Teď už Vám to snad mohu prozradit, Vaše paní mi to jistě odpustí. Vždycky o Vás mluvila moc hezky, ale trápilo ji, že jste ateista. Jednou jsem Vám řekla, že teprve časem budete odhalovat, co všechno pro Vás Vaše manželka ve skrytosti dělala. Když jsem řekla "a", je třeba říci i "b". Vaše paní se totiž za Vás celá ta dlouhá léta intenzívně modlila.[63] Věděla jsem to a proto jsem se o Vás nebála.

Je dost možné, že se Váš pocit dluhu vůči manželce po přečtení tohoto dopisu opět zvětší. Už Vás totiž trochu znám. Proto bych Vám chtěla znovu připomenout, že dluh lze splatit kdykoliv, pokud ještě dýcháme. Můžete své manželce dodatečně poděkovat. Ale taky od ní můžete převzít štafetu a modlit se za Vaše mladé, aby jednou i oni prohlédli. Jsem přesvědčena o tom, že v této roli jste po smrti své paní nezastupitelný. Je to velký a zodpovědný úkol[64], ale Vy už dnes na to máte!

Mám z Vás velikou radost a těším se, že to spolu oslavíme. V září budu po dovolené v Praze už i já, tak se zastavte.

M.S.

Vekslák Henri

Pardubice, 26. února 94

Vážená paní doktorko,

už druhý týden si dodávám odvahu Vám napsat, i když mě neznáte. Jmenuji se Eva Jirmanová, ale moje jméno Vám stejně nic neřekne. Pracuji jako zdravotní sestra v Charitní ošetřovatelské službě a vyslechla jsem si několik Vašich přednášek o doprovázení těžce nemocných a umírajících. Snažím se filozofii hospice nejen studovat, ale v domácí péči i uplatňovat. Mám už celou řadu krásných zkušeností a zážitků, na které do nejdelší smrti nezapomenu. Dělám to ráda, hodně mi to dává a taky leccos dnes vidím úplně jinak než dříve.[65] Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem profík. Teď mám ale pacienta, se kterým si vůbec nevím rady.[66] Prosím Vás poraďte, moc mi na tom záleží.

Když jsem před měsícem dostala do ruky kartu svého nového pacienta s diagnózou rakovina plic, jeho jméno mi bylo povědomé a souhlasil i ročník. Hned jsem však takovou absurditu zavrhla, vždyť mu ještě není ani čtyřicet a nedávno jsem ho potkala, vypadal dobře. Když mi otevřel, hned ve dveřích jsem zkoprněla a on to na mě samozřejmě poznal[67]. Můj vstup byl tedy zcela neprofesionální. Vysvětlím Vám proč. Henri (to byla vždycky jeho přezdívka), byl v raném dětství mým nejlepším kamarádem a v mateřské školce dokonce mojí první láskou.

Byl to skvělý a nadaný kluk, z velmi dobré rodiny, všichni si jich tu vážili. Pak se stalo hrozné neštěstí. Náklaďák z vedlejší ulice nedal přednost v jízdě a z trosek auta vyvázl živý a jen s několika škrábanci pouze Henri. Oba rodiče i malá sestřička zahynuli. Do páté třídy s námi už Henri nechodil. Řekli nám, že si ho odvezla babička někam na venkov. Teprve po létech jsem se dozvěděla, že po její smrti skončil v děcáku. Nikdy pořádně nepracoval, zato úspěšně veksloval a žil si na vysoké noze. Občas se sem dostaly i další zprávy - několikrát kriminál za podvody a rozkrádačky, alkohol za volantem, dokonce i loupežné přepadení taxíkáře.[68] Určitě by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát někdo namáhal a místo děcáku mu zprostředkoval adopci ve slušné rodině.

Ani ve snu mě nenapadlo, že se naše cesty ještě jednou setkají. Když už se to ale stalo, chtěla jsem pro něho rychle něco udělat. Nález je totiž značně rozsáhlý. Hned při druhé návštěvě jsem mu, přiznávám, že s postranním úmyslem, donesla fotografie z dětství, samozřejmě včetně té, na níž byl u prvního svatého přijímání. No a pak už jsem se nestačila divit a radovat z toho, jak ochotně souhlasil s návštěvou našeho pana faráře. Přivedla jsem ho tentýž den, ale všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala.

Henri nás zapřísahal, že mu musíme pomoci, protože po něm jde kriminálka. Údajně mu před půl rokem lékař řekl: "Dáváme vám tři měsíce".[69] Nechtěla jsem tomu věřit, ale on prý ho k vyslovení časové prognózy donutil, že si podle toho musí uspořádat majetkové záležitosti. A uspořádal. Založil si v několika pobočkách jedné banky běžné účty s nejnižším možným vkladem a vzápětí si vybral mnohem víc, než tam měl. Vykládal nám, že banka to po dobu tří měsíců toleruje, i když si účtuje 30% úrok. Do tří měsíců to však musí být vyrovnáno, jinak to jde k soudu. Ze všeho nejméně mu věřím,[70] že za těch téměř dvěstě tisíc nakoupil dárky, protože chtěl všem známým ještě naposledy udělat hezké vánoce. Teď si představoval, že pan farář v kostele vyhlásí sbírku. Když zjistil, že nic takového se konat nebude, rychle se s námi rozloučil. Byl to trapas, ale naštěstí to náš pater bral sportovně, prý je ze zpovědnice zvyklý na daleko horší věci. To mu tedy nezávidím.

Chodím k Henrimu denně, ale je to náročné a k ničemu to nevede. Nadává na všechno a na všechny, je jízlivý, vysmívá se mi, jak prý mohu ještě věřit v Boha a v posmrtný život, když mám přece maturitu. Jsou dny, kdy je strašně zlý a vzápětí se mi tu rozbrečí jako malé děcko.[71] Včera jsem si mu dovolila říct, že by v posteli neměl kouřit, že by taky jednou mohl uhořet. Mrštil po mně těžkým popelníkem, naštěstí jsem stačila uhnout.

Mohla bych požádat naši vrchní, aby k němu dala jinou sestru, ale nechci to vzdát. Záleží mi sice na každém pacientovi, ale na tomhle nějak zvlášť. A tak Vás paní doktorko prosím o radu, jak dál. Po ošetřovatelské stránce je to bez problémů. Léky bere celkem ochotně, půjčili jsme mu nemocniční postel s hrazdičkou,[72] mám pod ním dekubu, takže by se mi proležet neměl a zatím jsme zvládali i koupání ve vaně. To všechno by šlo, ale co s tou psychikou?

S díky za brzkou odpověď

Eva Jirmanová

Praha, 3. března 94

Milá sestřičko,

mám radost, že jste stačila včas uhnout a popelník Vás nezasáhl. Byla by Vás věčná škoda. Takových sester jako jste Vy bychom v hospicové péči potřebovali víc. Pozorně jsem si přečetla Váš dopis a pokusím se Vám odpovědět. Přikládám nějakou literaturu o lékařské péči o duši. Myslím, že byste to mohla uplatnit u Henriho. Až si to pročtete, vražte mi to.

Nejdřív Vás ale musím pochválit za to, že ve Vašem dopise ani jednou nepadlo skutečné jméno pacienta. Lékařské tajemství je pro nás závazné, stejně jako je závazné zpovědní tajemství pro kněze. Taky se mi líbí, že jste některé Henriho delikty pro nezbytné vysvětlení situace pouze vyjmenovala a nesnížila se k posuzování, nebo dokonce odsuzování. Naopak jste pro něho hledala slova omluvy, což je vždycky důkazem lásky.[73] Láska přemáhá svět, jak je všeobecně známo a proto nepochybuji, že to zvládnete. Musíte se důkladně obrnit trpělivostí, snadné to nebude.

Jistě jste rozpoznala, že se u nemocného prolíná fáze bouřlivého hněvu s fází těžké deprese. A profík už přece jen jste, protože ty projevy jeho agrese neberete osobně. Snažte se ještě o něco víc vžít do jeho situace. Je víc než jisté, že se po smrti rodičů a sestřičky těšil, že se s nimi jednou zase setká. Nedovedu si představit, že by s ním o tom jeho babička nehovořila. Pak ale žil jak žil a najednou se z úst lékaře dovídá, že jeho dny jsou sečteny. Kdyby připustil existenci posmrtného života, musel by si nutně připustit i brzkou možnost skládání účtů. A to se mu krajně nehodí, tak to prostě vytěsnil. Chová se jako pštros. Co nevidí, to není, neexistuje a basta.

Vy teď můžete udělat jediné - být mu nablízku. Prostě a jednoduše být s ním. Udělat si na něj čas a ochotně naslouchat jeho obavám, úzkostem a strachům, nechat ho vyplakat i zanadávat si. Je pravděpodobné, že ho postupně opustí všichni přátelé, pokud vůbec nějaké ještě má. Vy musíte vydržet. Ještě mu není tak zle. Bude hůř. Výčitky svědomí[74] nezažene sebetěžším popelníkem. Dotírat budou. Bude-li mít v takové chvíli vedle sebe chápajícího a milujícího člověka, kterému na něm záleží, který ho nezatracuje, ale chce ho z té bryndy dostat ven, je velká pravděpodobnost, že touha po setkání s rodiči a sestřičkou převáží nad strachem z účtování. Pak by to už mohlo jít hladce. Ale já odepisuji na Váš dopis a nepíši scénář posledních dnů pro Henriho. Ten už svůj scénář, tak jako my, má dávno napsaný. že v něm hrajete nezastupitelnou roli i Vy, to jste správně pochopila. Tak jen vydržte a pak mi napište, jak to všechno dopadlo.

Především naslouchejte, ale občas se snažte pomocí otázek dopátrat, čeho se nejvíc bojí. Možná tam objevíte i něco dalšího - strach z bolesti, z dušení, z osamění. A nezapomínejte při tom na sebe.[75] Musíte při tak náročné službě nejen pořádně jíst a spát, ale občas taky vypadnout z prostředí, pobavit se, odreagovat se, od srdce se zasmát. To je moc důležité!

M.S.

Pardubice, 22. dubna 94

Vážená paní doktorko,

s díky vracím zapůjčenou literaturu, udělala jsem si z ní výpisky a jen lituji, že jsem to neznala dřív. Některých chyb bych se nejspíš nedopustila. Ale i jimi se člověk učí. Děkuji Vám za dopis a za podporu.

Henri už je druhý týden v nemocnici a bohužel tam bude muset zůstat i po skončení chemoterapie a ozařování. Vy jste to předvídala. Všichni ho opustili. Nejdřív se odstěhovala jeho družka a když Henri neměl čím platit, zmizel beze stopy i ten kumpán, co mu dodával cigarety a alkohol. Nemohli jsme zajistit službu po 24 hodin, tak zbývala jen nemocnice.[76] Škoda, že ještě není ten hospic, pro Henriho by to bylo ideální řešení.