Těžce nemocný člověk v domácím prostředí

P. Aleš Opatrný

Konspekt přednášky přednesené na Hospicovém dnu v Plzni 25.11.2000.

1.Situace nemocného

V našem prostředí stále přetrvává ve velké míře názor, že těžce nemocný případně umírající člověk potřebuje především odbornou lékařskou péči, která je nejlépe zajistitelná v nemocničním prostředí. Lékař v bílém plášti je do jisté míry vnímán jako kultická osoba (kněz, šaman), zajišťující jakousi ochranu v situaci, kdy běžné lidské schopnosti a dovednosti, se kterými vystačíme v situaci zdraví, selhávají. Naproti tomu se ve vyspělých zemích už řadu let dochází ke “staronové moudrosti”, která byla před sto léty přítomna i u nás a která je živá ve společnostech, které považujeme mnohdy za primitivnější, než je ta naše. Tato moudrost totiž nezanedbává odbornou péči, ale dává jí její správné (nikoliv už absolutní) místo v celé problematice péče o těžce nemocného a umírajícího. Do popředí ale staví dvě důležité oblasti a to nerušené prožívání lidských vztahů a to zejména se členy rodiny a nejbližšími přáteli a nemocného a dále si všímá úkolů, které situace těžké nemoci a závěru života před dotyčného staví. Jinak řečeno: respektuje dnes už alespoň v odborné literatuře běžné chápanou čtveřici skupin potřeb nemocného, které mají být uspokojeny pokud možná všechny a co nejlépe, totiž potřeby

• biologické

• sociální

• psychologické

• spirituální

Prakticky to znamená, že je mnohem více ceněna a podporována domácí péče o nemocného, která nemá být ovšem jen “přeřazením” obtížného, pro nemocnici nelukrativního a případně lékařsky beznadějně nevyléčitelného pacienta do domácího prostředí. Domácí péče musí zajistit všechnu potřebnou ošetřovatelskou péči a dál pacientovi jistotu, že ani při náhlém zhoršení zdravotního stavu, vzrůstu obtíži či krizi nezůstane osamocen, připadně odkázán jen na bezmocné členy rodiny.

Podívejme se teï ve stručném přehledu problematiku domácího prostředí a na úkoly, které zřejmě nemocný v těžké nemoci a v závěru svého života ve větší nebo menší míře před sebou má.

2.Domácí prostředí

Domácí prostředí má, s ohledem na situaci nemocného, své přednosti a svá úskalí:

Přednosti:

• nemocný zůstává ve svém a mezi svými, není vytržen ze svého prostředí

• zůstává to, co ho doma těší (ale i to, co ho vždy iritovalo!), pro zachování důvěry a lidské blízkosti jsou lepší předpoklady

• odpadá obava, jak obstojí v cizím prostředí, zejména ve stavu jakékoliv bezmocnosti

• domácí prostředí většinou přináší vhodnou “nehomogenitu” prostředí: není jen mezi nemocnými nebo jen mezi starými, ale více se stýká se zdravými lidmi různého věku

úskalí:

• strach nemocného, že bude rodině na obtíž

• dlouhodobá únava – přetížení – až vyhoření blízkých

• v některých případech domácí prostředí s malou frekvencí návštěv málo stimulující (např. staří bezdětní osamělí manželé)

• někdy méně vhodné prostředí pro zajištění hygieny, málo místa, překážení jiným členům rodiny (studujícím, malým dětem atd.)

Takže shrňme:

• Těžká nemoc, směřující ke smrti, prožívaná doma, je šancí, že budou dotvořeny jak mezilidské vztahy nemocného k ostatním, tak jeho osobnostní dozrání .

• V ústavu je tato šance menší a je nebezpečí, že vztahy budou přetrženy, narušeny nebo nedotvořeny.

• Vztahy lze z celostného pohledu na život člověka považovat za stejně důležité, jako medicínskou a ošetřovatelskou péči.

3.úkoly okolí nemocného:

• péče o biologické potřeby

• pomoc v řešení sociálních potřeb

• vystižení a realizace psychologických potřeb

• pomoc k naplnění spirituálních potřeb

Okolí nemocného se často musí připravit na “běh na dlouhou trať”. Po měsíce, někdy i po léta, bude nemocný do velké míry určovat rytmus, styl života celé rodiny. Zvládne to rodina bez škod?

Dvě klasická nebezpečí:

• bezohlednost vůči nemocnému

• bezohlednost vůči ostatním členům rodiny ve jménu nemocného

Velmi záleží na tom, zda se okolí nemocného smíří a vyrovná s nemocí, s aktuálním stavem nemocného ( s jeho ubohostí, kontrastující s dřívější silou a svěžestí), případně s poznáním, že jde o stav ante finem . Kdo jeho stav nepřijme, ten mu jen málo pomůže a nebude mu oporou.

Jinak řečeno:

jde o to, zda okolí nemocnému “dovolí”

• být nemocným

• slabost (i psychickou či intelektuální)

• skleslost, mrzutost, změny fází vyrovnávání se s nemocí

• a nakonec zda mu “dovolí smrt”, “ dovolí umřít”

Zásadní úkol na cestě ke smrti: smíření a odpuštění:

• se sebou samým, s během a náplní vlastního života

• s bližními, kteří už zemřeli

• s bližními, kteří žijí

• (s Bohem)

4.úkoly nemocného:

Vycházíme z toho, že nemoc, umírání a smrt nelze ze života vytěsnit, že jsou to úkoly, k životu patřící.

• nalezení smyslu toho, co prožívá

• naplnit vlastní život i ve fázích, kdy jsou možnosti aktivity velmi omezeny

• smíření (viz výše)

• odpoutání se od toho, co už nemůže užívat, dělat, posléze od celého života na zemi

• dotvořit svůj život – dovést vztahy k upřímnosti a naplnění,

• dořešit či vyřešit své spirituální otázky

5. Závěr

Dvě důležité skutečnosti, které okolí nemocného ne vždy chápe:

• nemocný má právo na strach

• nemocný má právo znovu a znovu klást stejné otázky psychologického a spirituálního zaměření a vést o nich (zdánlivě i stále stejný rozhovor) . Je to pomoc k jejich ujasnění

Shrnuto - okolí nemocného má tyto zásadní úkoly:

• pečovat o nemocného

• doprovázet ho na celé jeho cestě

• nalézt smysl ve své situaci

• pečovat o sebe tak, aby vydrželi dlouhodobou námahu

• prožít díky kontaktu s nemocným vlastní transformaci vztahu k nemoci, bezmoci, smrti – a mnohdy k nemocnému příbuznému jako takovému

Literatura – výběr:

BERNDT,H., PERA, H. Nemocným nablízku , Praha 1996.

HAŠKOVCOVá, H. Spoutaný život, Praha 1985.

KØIVOHLAVý, J. Pastorální péče, Praha 2000.

KØIVOHLAVý, J. Jak neztratit nadšení, Praha 1998.

OPATRNý, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné, Praha 1995.

SVATOŠOVá, M. Hospic a umění doprovázet, Praha 1995.

LUKASOVá, E. I tvoje utrpení má smysl, Brno 1998.