H O S P I C E 

                              a

    U M Ě N Í   D O P R O V Á Z E T

 

                                      Marie Svatošová

 

 

 

                                                    Ecce  homo

                                                          1995

 

 

Hospice a umění doprovázet

 

©  MUDr. Marie Svatošová, Ecce homo, 1995

©  Obálka: Josef Pinkava, 1995

                                                             

 

 

 

 

 

 

 

 

Recenzenti:

P. MUDr. Ladislav Kubíček

Doc. MUDr. Marta Munzarová

P. ing. Aleš Opatrný

MUDr. Dagmar Pohunková

 

ISBN 80 - 902049 - 0 - 2

 

 

 

 

                                                        Věnuji s láskou a hlubokou úctou

                                                        pro povzbuzení a poučení všem,

                                                        kdo chtějí své těžce nemocné věrně

                                                        doprovázet náročným úsekem života.

                                                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                            

            Publikace vychází díky finanční podpoře Nadace ROS

z PHARE Programu rozvoje občanské společnosti Komise Evropské Unie


 

Předmluva

 

     Dnešní lidé se cítí jaksi nesví, jsou-li konfrontováni s bolestí, utrpením a smrtí. Obdivují mládí, zdraví, úspěch, výkon a užitečnost. V očích lidí nemoudrých pak vzniká představa, že dlouhodobé choroby a umírání jsou v rozporu s obdivovanými hodnotami a postrádají tudíž jakýkoliv smysl. Uvedený způsob myšlení se však stává vážným ohrožením lidskosti člověka: v případě nevyléčitelné nemoci a umírání může začít posuzovat jiného - nebo i sebe - jako něco, co také nemá vůbec žádnou hodnotu a smysl. A toto uvažování je jedním z nejdůležitějších kořenů současných hnutí pro euthanazii.

 

     Autorka publikace nám však předkládá zcela odlišný pohled. Seznamuje nás se zásadami i praxí hospicové péče, která v mnoha zemích doznává značného rozmachu. Dokumentuje takový přístup k nevyléčitelně nemocným a umírajícím i k jejich blízkým, který je hoden následování a který nám pomáhá nalézat pravou hodnotu a důstojnost člověka ve vší jeho bídě a křehkosti. Kde jinde než u lůžka umírajícího můžeme lépe projevit vztah plný naslouchání, respektu, zájmu, soucítění a lásky? Vztah, který i nás obohatí, a který snad jednou - v blízkosti naší vlastní smrti - nám bude velkou oporou a pomocí.

 

     Je třeba s velkou radostí přivítat, že vydání této knihy předchází jen o krátkou dobu otevření prvního hospice u nás. Je třeba s vřelostí a úctou poděkovat všem, kteří se zasloužili o uskutečnění tohoto velkolepého plánu, plánu svrchovaně lidského.

                                                                   Doc. MUDr. Marta Munzarová

 

Nejdříve pár slov na vysvětlenou


 

     Nerada bych někoho zklamala. Kdo očekává vědecké a vyčerpávající pojednání, nechť tuto knížku odloží a rovnou sáhne po skvělých publikacích, citovaných na konci. Z nich jsem čerpala s úmyslem sama se přiučit, ale také zpřístupnit tato díla co nejširší veřejnosti. Právě té je moje práce určena. Nejedná se tedy o učebnici ošetřovatelské techniky ani paliativní medicíny, i když obojí s hospicem úzce souvisí.


 

     Vydání knížky záměrně o krátký čas předbíhá otevření Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Hospic byl u nás donedávna pojmem téměř neznámým, a ani dnes ještě nebývá správně chápán. Aby byl takto pochopen, ale i veřejností dobře přijat, pokusím se na následujících stránkách vysvětlit, oč tu jde.

 

     Neskrývám ani svůj druhý záměr. Chtěla bych povzbudit blízké příbuzné našich pacientů, aby našli odvahu častěji, než je tomu u nás zvykem, dosloužit svým těžce nemocným a umírajícím pokud možno doma. Hospic jim v tom může a je schopen účinně pomáhat. Chtěla bych ale povzbudit i vzdálenější příbuzné, a třeba i přátele a sousedy našich nemocných, aby i oni přiložili podle svých možností a potřeby ruku k dílu. Pomohu-li dnes já, mám větší naději, že jednou pomůže někdo mně. Je to snadné - ukaž názorně, jak si pomoc představuješ!

 

     Skutečné příběhy, zachycené ve druhé části knížky jsou vzaty ze života, jména, místa, data a některé nepodstatné okolnosti jsou v zájmu zachování anonymity smyšleny.

     Bez spolupráce a pomoci celé řady lidí bych tuto knížku nikdy nedala dohromady. Mými největšími inspirátory byli a jsou sami těžce nemocní a umírající. Mnohé z nich jsme v posledních dvaceti letech závěrečným úsekem jejich života doprovázeli společně s P. MUDr. Ladislavem Kubíčkem. Bez této jeho školy bych asi sotva měla odvahu zanechat běžnou lékařskou praxi a věnovat se "neperspektivní" práci s umírajícími. O bohatství myšlenek tohoto vzácného lékaře a kněze se s radostí podělím se čtenáři.

 

     Za umožnění stáže v britských hospicích vděčím The Catching Up Trust a Charity Know How, jmenovitě MUDr. Olze Starkové, PhDr. Zuzaně Polákové, paní Marii Fayterové a v neposlední řadě P. Dr. Janu Langovi, S.J. z londýnského Velehradu.

 

     Za překlady vděčím 80leté paní Jarmile Urbanové, která pracovala vždy spolehlivě, rychle a neúnavně - a to vše bez nároku na odměnu.

 

     Za výměnu zkušeností vděčím MUDr. Metce Klevišar z Lublaně, která se o něco podobného snaží ve Slovinsku, i hospicové sestře Florence Johnes z USA. Zvláště pak děkuji všem sestrám a ošetřovatelkám z Charitní ošetřovatelské služby v královéhradecké diecézi, které se odvážně zapojily do projektu "Hospic", a i v nesnadných podmínkách se snaží myšlenku hospice uvádět v život.

 

     Za přečtení rukopisu a za cenné připomínky děkuji všem třem recenzentům: P. MUDr. Ladislavovi Kubíčkovi, paní doc. MUDr. Martě Munzarové a P. ing. Alešovi Opatrnému.

 

 

     Za finanční podporu, ale i za povzbuzení k napsání této knížky děkuji Nadaci ROS. Díky jí se tato publikace dostává čtenářům do ruky zdarma. Vloženou poštovní poukázku Ecce homo - Hospic, u Agrobanky Praha, číslo účtu: 2001709-504/0600, variabilní symbol 7, je možno použít k odeslání dobrovolného příspěvku na případný dotisk této knížky a podobné aktivity.

 

     Lékařům, kteří projeví zájem o spolupráci s hospicovým hnutím, rádi potřebný počet výtisků naší publikace zašleme. Právě jejich prostřednictvím se knížka může jednoduše a včas dostat do rukou těm, jimž by mohla posloužit.

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                      I.

 

        DOPROVÁZENÍ  Těžce  NEMOCNÝCH

                       T E O R E T I C K Y

 

                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

Zasloužíte si víc času i pozornosti

 

     Ano, skutečně si zasloužíte víc času, než na vás obvykle my lékaři máme, i víc pozornosti, než jsme schopni vám věnovat. Nemějte nám to, prosím, za zlé. Většinou je to proto, že svůj čas a síly věnujeme vašim blízkým. Jsme tu proto, abychom ze všech sil bojovali i s tou nejzákeřnější nemocí. Neradi prohráváme a tak se nám někdy v zápalu boje stane, že pacienta zatěžujeme náročnou léčbou i ve fázi, kdy méně by pro něho znamenalo více. A to byste pro něho mohli udělat vy, jen kdybychom vám ho včas svěřili.

 

     O vaší dobré vůli nepochybuji. Ta však sama o sobě nestačí. Je taky potřeba vědět jak. Nejde jen o techniku ošetřování, ale také o umění doprovázet těžce nemocného tímto nesnadným, často i posledním úsekem života. Neznalostí můžeme nemocnému velice snadno ublížit. Nejrozšířenější chybou u nás je stále ještě "milosrdná lež", servírovaná inteligentnímu nemocnému mnohdy velice trapným a ponižujícím způsobem. Druhým nevhodným extrémem je naopak neomaleně plácnutá "pravda". Pravda, která není laskavá, vyvěrá z lásky, která není pravdivá. Ptáte se jak tedy postupovat správně? O odpověď se pokusím na následujících stránkách. Nebude to však recept pro každou konkrétní situaci. Jak si ještě řekneme dále, každý člověk je jiný a také každá jednotlivá situace je jiná. Musí tedy i přístup být naprosto individuální a tvůrčí, doslova a bez nadsázky umělecký. žádná rutina, žádné řemeslo.

 

     Jak se dovíte z dalšího, neočekáváme toho od vás zrovna málo. A to navíc v situaci, kdy se sami musíte vyrovnávat s bolestnou zprávou a možná se i připravovat na rozloučení s někým ze svých blízkých.

 

Víme co je zdraví a co je nemoc?      

 

     Chceme-li se naučit těžce nemocné doprovázet, musíme si nejprve správně zodpovědět  tuto klíčovou otázku. Chápeme-li pojem zdraví jako perfektně fungující stroj a nemoc jako stroj porouchaný, který je nutno opravit, promazat, případně vyměnit náhradní díly, jsme velice daleko od skutečnosti a nemáme téměř žádnou šanci být nemocnému opravdu prospěšní. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka. Podle této definice nebude tak snadné najít mezi námi zcela zdravého člověka.

 

     Abychom to však příliš nekomplikovali, pro naše účely postačí, když si zapamatujeme, že mnohem důležitější, než ze souvislosti vytržené laboratorní výsledky a rentgenové nálezy je to, jak se náš nemocný cítí. Lze to říci i jinak: člověk může být nemocen, aniž by ve vlastním slova smyslu "trpěl". A o to nám právě jde. Od lékaře nelze očekávat např. u pokročilého stadia rakoviny o moc víc, než to, že zvládne bolest a jiné nepříjemné příznaky nemoci. Tím je ovšem zajištěno pouze a jen tělesné blaho pacienta. Pokud však jde o blaho duševní, sociální a duchovní, o co zde má menší možnosti lékař, o to větší možnosti máte vy.

 

     Je třeba současně připomenout, že hodně, opravdu hodně může pro sebe udělat i sám pacient. A proto, i když tato knížka není původně určena nemocným, není nutné ji před nimi skrývat. Už proto ne, že v žádném případě nechceme mluvit o nich bez nich. A navíc, kdo z nás ví, že se zítra role neobrátí a z doprovázejícího nebo i z lékaře se nestane pacient.

 

 

Ujasnit si cíl

 

     Je potřeba si uvědomit, že lékařská věda může hodně, ale není všemocná. Lpění na nereálném cíli musí dříve nebo později skončit zklamáním. To se netýká jen pacienta a jeho rodiny, ale i lékaře. Není žádnou vzácností, že mladý nezkušený lékař smrt svého pacienta chápe jako osobní prohru, přestože, zcela objektivně, to jinak skončit nemohlo. Mohl by to být konečně jen jeho problém, kdyby na to občas nedoplatil i pacient. Protože cíl byl špatně stanoven, pacient poslední měsíce života protrpěl v nemocnicích a na cestách mezi nimi, zatímco je mohl v pohodě a klidu pěkně i intenzívně prožít spolu se svými drahými.

 

Cíl je tedy nutno jasně formulovat. Může jím být:

-  úplné uzdravení

-  snášení útrap chronického onemocnění

-  důstojné a klidné umírání.

 

     To vůbec neznamená, že v průběhu nemoci nemůžeme cíl znovu ujasňovat a měnit. Při objevení prvních příznaků choroby je pochopitelné, že cílem bude, pokud možno, úplné uzdravení. V určité situaci však uděláme pro nemocného víc, pomůžeme-li mu vyrovnat se s tím, co se prokazatelně ukázalo jako nezměnitelné. To platí jak pro různá omezení, jejichž příčinou je nevyléčitelná choroba, tak i pro neodvratnou smrt. Není pochyb o tom, že tak náročný úkol je schopen splnit  jenom ten, kdo se vyrovnal se svou vlastní smrtelností. Ideální je, dokáží-li se na společném cíli shodnout všichni zúčastnění: lékař, rodina pacienta i  sám pacient. Je dobré si sednout a problémy roztřídit na ty, které změnit mohu - tam musím bojovat. Ty, které změnit nemohu, je nutno prostě přijmout.

 

Tabu nepomůže

 

     "Dnešní situace je charakteristická vytěsněním smrti a důsledkem toho je porušený mechanismus uvědomování si vlastní konečnosti právě tak jako odpovědnosti za život a smrt svou i ostatních. Vznikla situace, v níž zahájit úlevný autentický rozhovor o smrti je v podstatě nemožné. A přesto je to jediné východisko." Takto to vyjádřila prof. H. Haškovcová v roce 1989 v Časopise lékařů českých.

 

     Totéž mi říkají někteří kolegové nad projektem "hospic" i dnes: "Myšlenka je to krásná, ale naše společnost na to není připravena." Souhlasím, ale současně namítám - nějak se začít musí. Jestliže jsem v předchozí kapitolce jako jeden ze tří možných cílů uvedla "důstojné a klidné umírání", byla to zcela záměrně hozená rukavice.

 

     Kdybychom totiž čekali, až bude celá naše společnost ochotna o otázce smrti a umírání hovořit, nedožijí se zlepšení situace nejen naši nemocní, ale nedožijeme se jí ani my. Na otázku, kdy je nejvhodnější začít s nemocným mluvit o smrti, odpovídá dr. Kübler-Rossová takto:

 

     "Neotevírejte před pacientem tento problém sami od sebe. Vyčkejte, až sám nastolí téma smrti a umírání. Bude-li hovořit o bolesti, hovořte o jeho bolesti. Jestliže vyjádří strach ze smrti, usedněte, vyslechněte ho a zeptejte se ho, z čeho konkrétně má obavy. Pokud si chce vyřídit nějaké záležitosti ohledně pohřbu, nebo sepsat poslední vůli ještě dlouho před tím, než se přiblíží smrti, nezkoušejte ho od toho zrazovat, ale sežeňte mu právníka a pomozte mu uspořádat jeho záležitosti."

 

     Co je pro naši generaci tabu, to bylo pro generaci našich prababiček naprosto normální součástí života. Většina lidí umírala doma, jen výjimečně v nemocnici. Dnes je tomu přesně naopak. Buďme ale objektivní. Obojí má své výhody i nevýhody a záleží na nás, zda si z obojího dokážeme vybrat to dobré. Vneseme-li do domácí péče víc odbornosti a do nemocniční péče zapojíme rodinu a přátele nemocného, přiblížíme se o velký kus k vytčenému cíli. A co nelze uskutečnit ani doma ani v nemocnici, to se jistě podaří v hospicích.

 

     Pštrosí politiku ovšem musíme opustit i my zdravotníci - je nejvyšší čas si uvědomit, že psychický komfort umírajícímu sotva můžeme zajistit bez aktivní spolupráce s jeho rodinou a přáteli. Odbornost znamená sice hodně, ale není to všechno. I když se budeme sebevíc snažit nemocného doprovázet posledním úsekem života, nemůžeme mu nahradit toho, který s nemocným kráčel dlouhá léta společně životem. Skutečně doprovázet znamená jít kus cesty společně. Objeví-li se lékař nebo sestra na scéně až v předposledním nebo posledním dějství pacientova celoživotního scénáře, může s ním ujít už jen ten zbývající malý úsek. Ale i to může znamenat velmi mnoho, zvláště pro člověka, který opravdu "už nikoho na tom světě nemá."

 

     Na povolání se připravujeme často i mnohaletým studiem. Na manželství se stejně zodpovědně připravují jen někteří. Když se to napoprvé nevydaří, zkusí to na druhý pokus. Na smrt bychom se měli včas a velmi pečlivě připravit. Tam totiž žádný opravný termín jako u zkoušky, anebo druhý pokus jako v manželství nepřichází v úvahu. Výjimkou nejsou ani lidé, kteří přežili klinickou smrt, protože se o definitivní smrt nejednalo. Všichni budeme umírat bez generálky, rovnou "naostro". J. A. Komenský, kterého si jistě každý váží, mluvil v této souvislosti dokonce o umění: "Umění zemříti je umění všech umění".

 

     Sv. František z Assisi, velikán 13. století, který oslovuje i současného člověka, nenazývá smrt ve své Sluneční písni, ale ani v běžné řeči jinak, než "sestřička Smrt". Zařadil ji tak s naprostou samozřejmostí do své obrovské rodiny, vedle "sestřičky Luny, bratra Slunce" a mnoha dalších "sourozenců". Brání v tom něco nám ?

 

     žalmy jsou dokonce téměř tři tisíce let staré písně a modlitby, které se přes všechny proměny časů dochovaly až po naše dny. Stejnou myšlenku nebo touhu je možno vyjádřit mnoha různými způsoby. Někteří naši nemocní a umírající vyjadřují vlastně totéž, co vyjádřil tehdejší žalmista, i když jinými slovy, a většinou ne tak poeticky: "Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?" ( žalm 42, 2-3 ).

 

     A okolí je nechce chápat ...

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

Umět se vžít do kůže nemocného

 

     Dokud to člověk sám nezažije, možná si ani dost dobře neuvědomí, co všechno nemocný ztrácí. Může to být jméno, postavení, životní jistota, soukromí, stud, životní rytmus, práce, stravovací zvyklosti, volnost pohybu, možnost aktivity atd. K tomu všemu naopak přibyla bolest, slabost, obavy, nepříjemná vyšetření a možná i nepříjemní spolupacienti a mnoho dalšího, převážně také ne příjemného.

 

     Proto  má nemocný právo reagovat na novou situaci i agresí, úzkostí, depresí, zmateností, poruchami chování ap. Nepřipravené okolí obvykle reaguje na takové pacientovy projevy negativně; to jeho agresivitu dále stupňuje, vzniká bludný kruh a nikomu to neprospívá.  Zato dobře připravené okolí zvládne vzniklou situaci mnohem lépe a může být nemocnému obrovskou oporou a pomocí. Proto taky všechny hospice (o nich bude řeč dále) nabízejí srozumitelné přednášky a praktické semináře pro veřejnost. Stejný cíl sleduje i tato knížka.

    

     Z výše citované definice zdraví lze odvodit čtyři okruhy potřeb těžce nemocného: biologické, psychologické, sociální a spirituální.[1] Je to užitečné i z praktického hlediska. Snáze si tak uvědomíme, co všechno pro nemocného může a co nemůže udělat lékař, co můžeme naopak udělat my a konečně i to, co pro sebe, třeba s naší podporou a pomocí může udělat sám pacient. Na něho bychom neměli zapomínat, protože i on si může vlastním přičiněním (především svým postojem) svůj úděl usnadnit, nebo naopak ztížit. Priorita potřeb se v průběhu nemoci mění. Jestliže na začátku byly prvořadé potřeby biologické, v závěrečné fázi velmi často nabývají na důležitosti  potřeby spirituální.

1.  Potřeby biologické

     Sem patří všechno, co potřebuje nemocné tělo. Potřebuje přijímat potravu, někdy i zvláštním způsobem upravenou. Pak se potřebuje co možná nejpřirozenějším způsobem, pokud možno bez cévek a bez klystýrů, zbavit produktů vlastního metabolismu. Současně se musí každé své buňce postarat o nějakou tu molekulu kyslíku, což není vždycky jednoduché, zvláště když nemoc postihla dýchací ústrojí nebo srdce. Někdy je potřeba rychle se zbavit celého nemocného orgánu a pro jistotu se pojistit ještě dalšími prostředky, jako je ozařování, chemoterapie, hormonální léčba ap. A protože co se nepoužívá to zakrní, je nutno v rámci možností nemocné tělo nutit i k aktivitě, jinak předčasně zchátrá nebo se proleží. O většinu biologických potřeb, včetně tišení bolestí, bývá dobře a odborně postaráno v nemocnici, ale nemusí tomu tak být vždycky. Například podmínky pro nerušený spánek může mít pacient mnohem lepší doma.

 

2.  Potřeby psychologické

     Sem patří především potřeba respektování lidské důstojnosti, a to naprosto nezávisle na stavu tělesné schránky. Člověk není pouze množina orgánů v koženém vaku. Je jedinečnou bytostí se svým vlastním a neopakovatelným posláním. A jako takového je nutno ho chápat a respektovat vždy, tím spíše v období, kdy svůj specifický úkol završuje. Na těchto zásadách je založeno celosvětové hospicové hnutí, které se rozvíjí už i u nás.

     Nemocný potřebuje se svým okolím komunikovat a my často zapomínáme, že více než naše slova mluví naše mimika, pohyby, gesta, postoj, naše oči, ale i naše oblečení ap. Říkáme tomu mimoslovní komunikace. Každý potřebuje pocit bezpečí. I proto je důležité nikdy nemocnému nelhat, tj. neříkat něco, co by člověk musel později odvolávat. Vymstilo by se to, nemocný by k takovému "dobrodinci" ztratil důvěru právě ve chvíli, kdy ji nejvíc bude potřebovat. Zklame-li ho tímto způsobem věhlasný lékař, je to smutné. Zklame-li ho však manželka, která mu kdysi slibovala lásku, úctu a věrnost, zasáhne ho to mnohem víc. Další zásadou je říkat nemocnému jen tolik, kolik chce slyšet a jen tehdy, kdy to chce slyšet. Škoda, že tak málo lidí ví, jak důležitá je komunikace s pacientem v agónii. Kdyby jen tušili, co všechno mohou v těchto hodinách pro umírajícího udělat, nedělali by tak hrubé chyby.

 

3.  Potřeby sociální

     Člověk je tvor společenský, a tak jako izolovaně nežije, izolovaně ani nestůně a neumírá. Nemocný většinou stojí o návštěvy a potřebuje je. Ne ale vždy a ne všechny. Měl by mít právo návštěvy si sám usměrňovat a my bychom ho v tom měli plně respektovat. Nejsilnější vazby jsou obvykle s rodinou, ale nejen s ní. Nemocný možná musel přerušit nedokončenou práci, nedostavěl dům, nevystačí s nemocenskou - a tisíce dalších problémů, na které je lékařská věda krátká, se honí jeho hlavou.

 

4.  Potřeby spirituální

     Až do nedávné doby byly spirituální potřeby pacienta více méně tabu. Není proto divu, že se stále ještě mnoho lidí, včetně zdravotníků domnívá, že jde o jakési uspokojování potřeb věřících. Skoro bych řekla, že je tomu naopak. Ne, že by věřící své duchovní potřeby neměl. Má je, ale ví, co má dělat a obvykle se podle toho dovede zařídit. Horší je to s lidmi, kteří z víry nežijí. Právě v průběhu vážné nemoci se začínají zabývat životně důležitými otázkami po smyslu života - vlastního života. Každý člověk v takové situaci potřebuje vědět, že mu bylo odpuštěno a má potřebu i sám odpouštět. Každý člověk potřebuje vědět, že jeho život měl a až do poslední chvíle má smysl. Nenaplněnost této potřeby smysluplnosti se rovná skutečnému stavu duchovní nouze. Člověk tím trpí, a to tak, že si někdy i zoufá. Je potřeba mu ukázat, že v každé situaci se dá žít smysluplně. Proto se tím ještě budeme podrobně zabývat.

Představa umírajícího pacienta o laskavé péči

 

     Aby péče nebyla jen technikou, dovedností a zručností, musí být nutně spojena s láskou.

 

     Na otázku, co si představuje pod pojmem "laskavá péče", odpověděl  krátce před svou smrtí pacient v jednom britském hospici  takto:

 

"Když ke mně přijdete přesto, že víte, co všichni víme - že umírám.

Když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého uzdravení.

Když ke mně přijdete a věříte ve mě, uzdravení - neuzdravení.

Když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit.

Když mě berete jako individualitu.

Když si vzpomenete na maličkosti, které mi jsou milé, když vzpomenete i na mé blízké.

Když se zajímáte i o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti.

Když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako na osobu.

Když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu. Když se dokážete smát a být Šťastní uprostřed vaší těžké práce.

 

     Tím se ve vašich rukách cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu i okamžik smrti, až přijde."

    

 

 

 

 

Jak se chováme ve stavu ohrožení[2]

 

     Jestliže se chceme pustit do něčeho tak zodpovědného jako je doprovázení těžce nemocného, případně umírajícího, neuškodí, když si tu nejdřív řekneme pár slov o tom, jak člověk obecně reaguje na všechny větší zátěže v životě. Nemusí jít jen o nemoc. Jistě si každý z nás vzpomene na některou takovou situaci, i jak na ni reagoval. V podstatě jde o psychickou obranu s cílem zachovat si duševní rovnováhu. Individuálně jsou reakce velmi rozdílné a závisí na mnoha okolnostech, např. na:

-  typu osobnosti a temperamentu,

-  věku,

-  životních zkušenostech,

-  momentální kondici a zdravotním stavu,

-  rodinném či jiném zázemí,

-  hloubce a opravdovosti víry ap.

 

     Zafixování variant obrany se utváří už v průběhu života, a to na základě pozitivní zpětné vazby. Znamená to, že člověk bude spíše používat takové způsoby obrany, se kterými v minulosti uspěl. Vyplácel se mu spíše útok?  Nebo naopak únik? Známe-li člověka dobře (a to platí i pro nás samotné), můžeme celkem s úspěchem odhadnout, jaká asi bude jeho reakce. V zásadě jsou dva typy obrany: aktivnější a pasivnější. Aktivnější se projeví buď zvýšenou aktivitou (uplatní se nápadněji ve fázi "smlouvání" dle Küblerové-Rossové) nebo zvýšenou agresivitou (uplatní se nápadněji ve fázi "agrese"). Pasivnější typ obrany se projeví např. popíráním a vytěsňováním (viz dále fáze "negace"), jindy rezignací ("házení flinty do žita") ap. 

 

Co prožívá nemocný a jeho nejbližší

 

     I když jsou reakce jednotlivých lidí na těžké životní situace různé a závisí na spoustě vnějších okolností, na dosavadních zkušenostech a osobnosti jednotlivce, určité zákonitosti zde jsou.  Je proto užitečné se s nimi seznámit. Velice přehledně je jako "fáze" na základě svých mnohaletých zkušeností s těžce nemocnými a umírajícími popsala dr. Elisabeth Kübler-Rossová. Je však nutno je správně chápat.

 

     Především je třeba si uvědomit, že dále uvedenými fázemi neprochází jen pacient, ale i jeho nejbližší. Ti trpí spolu s ním, navíc se od nich očekává někdy až nadlidský výkon. Proto musí být někde rozumná hranice. V něčem je rodina nemocného nezastupitelná, ale v něčem zastupitelná je. A musí mít možnost si odpočinout a nabrat dech. Už to samo o sobě je dostatečným důvodem k tomu, aby se do doprovázení nemocných zapojilo i širší okolí nemocného. V hospicích v této souvislosti hovoříme o dobrovolnících, kteří by se měli rekrutovat např. ze širšího příbuzenstva, sousedů, spolupracovníků či bývalých spolužáků pacienta nebo jeho rodiny. Neměla by se nechat zahanbit ani farnost nebo sbor, ke kterému třeba nemocný patří. Někdy zdánlivé drobnosti jako je obstarání nákupu, pohlídání dětí, odvoz autem nebo jenom pobyt s nemocným, může být velikou pomocí rodině.

 

     Dále je nutno vědět, že tyto fáze, i když jsou seřazeny za sebou tak, jak obvykle přicházejí, nemusí vždycky zachovávat tento sled. Naopak, často se některé z nich opakovaně vracejí a střídají a mohou se i dvě nebo tři, někdy i v jediném dni, prolínat. Nejsou stejně dlouhé a může se stát, že některá chybí. Nemělo by nás to překvapit. Stačí si uvědomit, že každý člověk je jiný.

 

     Je také třeba upozornit na časový posun, v jakém prožívají jednotlivé fáze pacient a jeho blízcí. Jestliže pacient již dosáhl stadia smíření, zatím co jeho okolí stále ještě prožívá fázi smlouvání a vyjednávání, může mu to být na škodu. Třebaže to není lehké, měla by se v takovém případě rodina snažit co nejdříve s nemocným vyrovnat krok. Někdy to však prostě nezvládne a není nutno se za to stydět. Je to lidské. V tom případě ale tím víc potřebuje rodina i nemocný někoho dalšího, kdo se ujme role doprovázejícího. Může jím být duchovní, někdo z přátel anebo zkušená sestra či dobrovolník hospice. Jestliže se zde snažím rodiny nemocných povzbudit k tomu, aby se odvážili své nemocné doprovázet v pravém slova smyslu, chtěla bych je současně varovat před přeceňováním vlastních sil. Nebojte se poohlédnout se po někom, kdo by doprovázel vás. Možná by to leckdo i rád udělal, ale netroufá si, nechce se vnucovat. Čeká, až ho požádáte nebo aspoň dáte najevo, že by vám to nebylo proti mysli. Je dobré mít někoho, kdo v rozpacích zbaběle nepřejde na druhý chodník, až vás potom bude mít potkat pár dní po pohřbu.

 

     Fázi smíření - přijetí, je nutno odlišit od rezignace ("házení flinty do žita"). Naším cílem je pomoci nemocným a jejich blízkým dosáhnout přijetí neodvratitelné skutečnosti. Rezignace je něco úplně jiného a lze ji chápat i jako selhání doprovázejícího, i když neúmyslné. Rozdíl mezi přijetím a rezignací popisuje dr. Kübler-Rossová takto:

 

     "Pacienti, kteří svůj osud přijali, získávají velmi osobitý výraz vyrovnanosti a míru. V jejich tvářích se odráží stav vnitřní důstojnosti. Lidé, kteří jen na svůj osud rezignovali, tento výraz postrádají, naopak v jejich tvářích můžeme vidět zahořklost a duševní trýzeň jako výraz pocitu marnosti, zbytečného usilování a chybějícího smíru. Tento výraz je velmi snadno odlišitelný od výrazu lidí, kteří dosáhli opravdového stadia přijetí pravdy."

 

                                    

       FÁZE  PODLE   KÜBLER-ROSSOVÉ

 

          FÁZE

         PROJEVY

     CO  S TÍM

      NEGACE

                

   ŠOK, POPÍRÁNÍ

"Ne, já ne, pro mne to neplatí. To není možné."

"To je určitě omyl."

"Zaměnili výsledky".

 

Navázat kontakt,

získat důvěru.

      AGRESE

                

HNĚV, VZPOURA

"Proč zrovna já?"

"Čí je to vina?"

"Vždyť mi nic nebylo."

Zlost na zdravotníky,

zlost na zdravé lidi.

Vyčítá nespravedlnost ap.

 

Dovolit odreagování,

nepohoršovat se.

   SMLOUVÁNÍ

                

    VYJEDNÁVÁNÍ

                

Hledání zázračných léků, léčitelů a diet, pověr.

Ochoten zaplatit cokoliv.

Činí velké sliby.

 

Maximální trpělivost,

ale pozor na podvodníky.

     DEPRESE

                

         SMUTEK

Smutek z utrpěné ztráty.

Smutek z hrozící ztráty.

Strach z účtování.

Strach o zajištění rodiny.

Trpělivě naslouchat,

pomoci urovnat vztahy,

pomoci hledat řešení

(zajištění rodiny ap.).

 

       SMÍŘENÍ

                

        SOUHLAS

Vyrovnání, pokora,

skončil boj, je čas loučení.

"Dokonáno jest."

"Do Tvých rukou..."

 

Mlčenlivá lidská přítomnost, držet za ruku, utřít slzu. Pozor - rodina možná potřebuje pomoc víc než pacient !

 

 

Co bychom měli vědět o bolesti

 

     Bolest je důmyslné opatření, které nám možná mnohokrát zachránilo život. Skutečně. Kdyby se např. zanícené slepé střevo neohlásilo silnou bolestí, zcela jistě by prasklo a obsah střev by se vylil do břišní dutiny. Každý uzná, že taková bolest je užitečná. To však platí většinou jen pro bolest akutní.

 

     Chronická bolest toto své poslání zpravidla ztrácí a navíc, je-li vytrvalá a urputná, nedovolí nemocnému myslet na nic jiného. Takže naší prvořadou snahou musí být - bolest bezpodmínečně zvládnout.[3]  Léčba bolesti udělala v posledních letech ve světě veliký pokrok a moderní prostředky k jejímu odstranění nebo alespoň zmírnění jsou dostupné i u nás. Kdy, v jaké dávce a který z nich použít je zásadně věcí lékaře. Existuje totiž mnoho příčin bolesti a tomu musí odpovídat i strategie léčby. Rozhodně to nejsou jenom analgetika, čím je možno bolest mírnit. Patří sem i některé operativní zákroky, ozařování, chemoterapie, léčba hormonální či léčba pomocí radioaktivních izotopů, blokády nervů, ale taky láskyplná péče a pochopení, a v neposlední řadě i jistota, že život má i v této situaci svůj smysl. Tím vším se zabývá nový lékařský obor nazvaný paliativní medicína, s nímž stojí a padá celá hospicová péče.

 

     Nemocný musí dostat právě tolik léků, kolik je třeba ke zvládnutí jeho bolesti. Ani víc ani méně. Dostane-li potřebnou dávku včas, tedy dřív, než se bolest příliš rozjitří, stačí dávky menší. Dobrodiním jsou nové léky v tabletách působící dvanáct hodin (např. MST Continus). Nemocní, kteří byli odkázáni na aplikaci injekčního morfia po 4 hodinách v nemocnici mohou žít v relativní pohodě doma. S kapesními dávkovači injekčních léků (na baterie) se po bytě i venku může pohybovat i pacient, který tablety není schopen spolknout nebo je v sobě udržet. Všechny tyto vymoženosti směřují k cíli, shodnému s cílem každého hospice  - zlepšit kvalitu života nemocných a umírajících.

 

     Základní pravidlo zní - bolest vnímá každý jinak, a proto je nutno nemocnému věřit.[4] A nejen věřit. My jsme povinni respektovat pacientovo rozhodnutí i v případě, že se vědomě a svobodně rozhodne bolest až do určité míry snášet. Jednoduše řečeno, odmítne léky proti bolesti, i když bolest má. I na to má nemocný právo a zcela jistě k tomu má svůj důvod. Obvykle nám ho nesděluje, protože jde o neintimnější záležitosti mezi ním a Bohem. Zpravidla se nemocný tímto způsobem snaží zmenšit dluh, kterého si je vědom,[5] někdy dokonce splácí dluhy jiných.[6] Tito lidé si zaslouží naši úctu a respekt. Jde o něco kvalitativně úplně jiného, než "obchodování s Bohem", které často vídáme u nemocných ve fázi smlouvání.[7]

 

     A ještě něco - musíme si umět stanovit realistické, splnitelné cíle:

 

1)  bez bolesti se vyspat,

2)  bez bolesti v klidu odpočívat,

3)  bez bolesti se pohybovat.

 

     První dva se dají docílit téměř vždy, kompletně bez bolesti se pohybovat bude možná obtížnější, ale někdy zde pomůže i zcela obyčejná úprava životního stylu nebo různé pomůcky jako je třeba polohovací lůžko, které dokáže nemocného velmi šetrně posadit i obrátit. Splnění uvedených cílů záleží na tom, jak se lékaři podaří vyladit léčbu.

 

     A právě zde může hodně pomoci ten, kdo je s nemocným ve dne v noci. O kontrolu bolesti, která je součástí hospicové péče se můžete pokusit i doma. Nebude vám vděčný jen pacient, ale i lékař. Stačí vyrobit si krátké pravítko, kde jeden konec znamená vůbec žádná bolest a druhý konec znamená naprosto nesnesitelná bolest. A pak je něco mezi tím. Takže stačí, když vám nemocný víckrát za den na pravítku ukáže, jak bolest vypadá právě teď. Vy to jen zaznamenáte a předáte lékaři.

 

   BOLEST

6h.

8

10

12

14

16

18

20

22

24

2

4

5

nesnesitelná

 

 

 

 

 

 

   

 

 

 

 

 

4

krutá

 

 

 

 

 

   l

 

 

 

 

 

 

3

silná

 

 

   l

 

 

 

   l

 

 

 

 

 

2

nepříjemná

 

   l

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1

mírná

   l

 

 

   l

 

 

 

   l

 

 

 

  l

0

žádná

 

 

 

 

   l

 

 

 

   l

   l

   l

 

Pozn.: v 10 h.  bolest v klidu,  v 16 h. bolest při delší vycházce bez hole, v noci spal

 

 

 

 

 

 

 

Radost a láska léčí

 

          Blahodárný vliv radosti a lásky, stejně jako důvěry v lékaře nebo kněze byl odjakživa prostému člověku známý. Věděl to i moudrý král Šalomoun: "Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti" ( Přísl. 17,22). že si to jen nenamlouvali, dokazují dnes už jednoznačně psychoneuroimunologové. To jsou vědci, kteří zkoumají kromě mnoha jiného i účinky látek, které se v našem mozku tvoří vlivem emocí.

 

          Nikdo nepochybuje o tom, že stres jako negativní emoce je příčinou mnoha chorob. Běžně říkáme "já z toho dostanu infarkt", nebo "mě z toho raní mrtvice". Ale že nás pozitivní emoce před nemocí chrání, případně mohou již vzniklou nemoc zlepšit, někdy i vyléčit, to už málo kdo ví. A je to škoda.

 

          Láska, naděje, smích a smysl pro humor jsou dobře známým zdrojem sil. Všechny souvisí s pozitivními emocemi, především s radostí. Vždycky jde o kombinaci pozitivních emocí vrozených a získaných (naučených).

 

          K vrozeným patří prožitek tělesného kontaktu, který má původ v těsném spojení plodu a matky. Příjemné vrozené pocity dítěte v náručí matky jsou později zesíleny zkušeností ukojení hladu při kojení. To už jsou první získané pozitivní emoce. Další pak získáváme během celého života. Milující manželé jsou si navzájem zdrojem lásky, sexuality - tedy opět zdrojem pozitivních stimulů. Člověku, který se nachází v nesnázích, může lidský dotek dodat naději a sílu. Podobně blahodárný vliv má i hudba, zájmy a koníčky, uspokojující povolání, ale především dobré mezilidské vztahy a láska.[8]

 

Nikdy nebrat naději[9]

 

          Naděje je k životu nutná stejně jako její dvě rodné sestry, víra a láska. Naději se nelze naučit, je to svým způsobem dar. Přesto se dá říci, že lidé, kteří se celý život snažili vidět věci spíše růžovými brýlemi, jsou v době těžké nemoci jaksi zvýhodněni. Vidět a zachovat si naději pro ně není tak těžké jako pro nenapravitelné pesimisty. To by si měl uvědomit každý, kdo chce těžce nemocné doprovázet a vlévat jim naději do žil.

 

          Posilovat naději v nemocném vůbec neznamená, že mu musíme lhát. Naopak, krátkonohou lží se připravíme dříve nebo později o důvěru pacienta, a jeho možná i o poslední naději. Láskou podložená upřímnost a opravdovost nikoho nezraní a nemocný ji ocení. Na začátku nevyléčitelné nemoci jistě bude rodina i ošetřující tým s pacientem upřímně sdílet naději dlouhodobou, spojenou s léčbou, ošetřováním a prodloužením života.

 

          Doufat znamená vidět před sebou možnost. Možnost dalšího kroku. A není-li již naděje na uzdravení, je nutno taktikou malých kroků a drobných splnitelných cílů nemocného držet nad vodou. Nejdřív se těší na promoci dcery, která bude za půl roku, pak na vnouče, které se má narodit za měsíc, pak se upne k něčemu co má být za týden nebo zítra. Raduje se ze spousty malých, ale dosažitelných cílů, a i když krůčky jsou stále kratší, naděje zůstává. Není tak důležité, že na začátku doufal, že postaví rodinný domek a dnes doufá, že ta třešeň před jeho oknem zítra už určitě rozkvete a on ji uvidí. Dokud člověk vidí před sebou úkol, má proč žít. "Kdo má PROČ žít, snese téměř každé JAK", říká Nietzsche.

 

          V každém člověku je kdesi v hloubi nevyvratitelně zakořeněna touha po nesmrtelnosti. Víra ve věčný život v plnosti je vždy pro věřícího (tedy skutečně z víry žijícího) člověka nenahraditelnou nadějí. Pokud s nemocným takovou naději člověk sdílí, neměl by se ostýchat nahlas o tom s ním mluvit. I když je psáno, že "ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na rozum člověku nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují", nebojte se pustit uzdu fantazie a s nemocným si o jeho nadějích povídat.[10] Úplně nejlepší bude, když při tom na chvíli zapomenete, že jste dospělí, příliš moudří a vážení. Zkuste být jako děti. Určitě se při tom od srdce zasmějete. A nepochybně bude takový rozhovor zdrojem radosti, naděje a síly pro oba.

 

          Nevěřící člověk si ale zpravidla taky nějak představuje svoji nesmrtelnost, v níž v hloubi duše doufá. Někdo se těší z toho, že bude žít dál ve svém potomstvu, jiný zase ve svém díle, které zde zanechal.

 

          I kdyby se nám zdály naděje druhého falešné, nelze mu je brát. Jediné nešetrné slovo nebo chyba v mimoslovní komunikaci může zasít pochybnost a nemocného připravit o naději. Je nutno vážit každé slovo. Nikdy bychom neměli říci, že situace je beznadějná. Lze po pravdě přiznat, že je to vážné nebo těžké. Rozdíl je v tom, že důraz je na tíži, nikoliv na beznaději.

 

 

 

 

 

Kdy nemocný žádá o urychlení smrti

 

          Pokud se nemocnému dostává správné a všestranné péče, o urychlení smrti téměř nikdy nepožádá. Výjimku představují duševní choroby, ale to pak musí posoudit psychiatr. Vysloví-li nemocný přání skoncovat co nejrychleji se životem, musí to pro nás být okamžitou výzvou ke zpytování svědomí. Nikoliv pacientova, ale našeho! Proč? Protože jsme nezvládli péči. Takové přání pacienta je důkazem, že nejsou uspokojeny všechny jeho potřeby. První naší reakcí proto nebude utěšování, ale snaha odhalit pravou příčinu. Ta může být v kterékoliv ze čtyř oblastí, o nichž jsme se už zmínili: bio-psycho-socio-spirito.

 

          Příčinou mohou být bolesti, případně jiné nezvládnuté příznaky nemoci. Zde musí zasáhnout lékař. Většina pacientů po odpovídající léčbě od svého požadavku na urychlení smrti ustupuje a už o tom nemluví.

 

          Může jít však i o strach z nesnesitelné bolesti, strach ze ztráty lidské důstojnosti, obava, že bude své rodině na obtíž ap. Jeho žádost může být ve skutečnosti voláním po příležitosti k vyjádření smutku a zoufalství. Nenajde-li se v rodině a mezi přáteli jediný člověk, ochotný hovořit s ním o jeho úzkostech a obavách, když všichni pečlivě dbají především na to, "aby se nic nedozvěděl", co mu zbývá? Chybí mu pocit bezpečí a když ho nenašel u svých nejbližších, hledá ho u lékaře. To zdaleka ještě neznamená, že svůj požadavek na urychlení smrti myslí vážně. Ale jak jinak a rychleji může upoutat pozornost, než prosbou: "Pane doktore, já už chci umřít. Pomůžete mi?".

         

          Nejčastější příčinou takových žádostí je bohužel nezájem a neúcta k člověku, jako jedinečné a neopakovatelné bytosti.

Klíč k problému, zvanému rakovina

 

          Rakovina bezesporu patří k nejobávanějším onemocněním dnešní doby. Je už téměř nemožné najít rodinu, kde by se v bližším nebo vzdálenějším příbuzenstvu nevyskytl nádor. Napadají nás při tom nejrůznější chmurné myšlenky, a to se ještě od nás žádá, abychom vlévali naději do žil nemocným. Právem nás zajímá, jakou máme perspektivu. Zeptejme se přímo u pramene.

 

          Dr. Vincent T. DeVita, ředitel Yale Cancer Centre v USA je jistě odborníkem nejpovolanějším. Od roku 1971 se věnuje výzkumu nádorového bujení. Sympatické je, že otevřeně přiznává i zdlouhavé a celkem neplodné okliky, jimiž se zpočátku výzkum ubíral. O to optimističtěji znějí jeho slova: "Dnes konečně dobře rozumíme tomu, co činí z buňky zdravé buňku nádorovou." Doslova říká, že rozdíl mezi tím, jak vědci rozuměli nádorovému bujení v roce 1971 a tím, jak mu rozumí dnes, je jako rozdíl mezi nocí a dnem. Netvrdí, že nádory ze světa vymizí zcela, avšak pevně věří, že se v nejbližších letech podaří řadě nádorových onemocnění předejít a ty ostatní alespoň mnohem účinněji a s menšími nežádoucími účinky léčit. Je přesvědčen, že následujících deset let bude v historii medicíny patřit k nejfantastičtějším, protože teprve teď se začnou plody dlouholetého výzkumu projevovat v klinické praxi.

 

          Ale už nyní je možno říci, že pacienti s nádorovými onemocněními jsou na tom dnes zásadně, nikoli jen o něco, ale skutečně zásadně lépe, než pacienti dřívější. Možnosti zvládání bolesti nebo zvracení v průběhu protinádorové léčby jsou zcela nesrovnatelné s možnostmi, které jsme měli ještě před několika málo lety a to nejen v USA, kde pracuje dr. DeVita, ale i u nás.

 

Nemoc jako příležitost[11]

 

          Většina lidí, pokud by si mohla vybírat, by si přála zemřít co nejpozději, ale hlavně co nejrychleji a pokud možno ve spánku. I když je to názor většiny, dovoluji si oponovat. Delší nemoc totiž často mívá i svoji velice významnou pozitivní stránku. Bývá velikou příležitostí a to nejen pro nemocného, ale i pro celé jeho okolí. Vážná nemoc zpravidla vede člověka k přehodnocení svého dosavadního žebříčku hodnot. Je-li tato příležitost správně pochopena a zúročena, může být nemoc tím nejplodnějším a nejcennějším úsekem života.  Stále ještě není pozdě!

 

          "O smysluplnosti života rozhodují jeho vrcholné body a jediný okamžik může dát zpětně smysl celému životu", říká Frankl. Ta možnost zůstává i tehdy, když je nemocný plně odkázán na ošetřování druhou osobou. I když už nemůže pracovat, jak byl zvyklý, může milovat. A může to dát najevo. Může obdivovat krásu přírody nebo umění a může to taky dát najevo. Možná na to dřív ani neměl čas. To všechno jsou hodnoty vyššího řádu, než hodnoty hmotné, které vytvářel půl století nebo i déle. Je dobře to vědět, protože chceme-li těžce nemocného doprovázet, měli bychom mu  příležitosti k vytváření těchto tzv. prožitkových hodnot  umět  tak trochu přihrávat. Jak si ještě dále povíme, existuje však i další kategorie hodnot, která je ještě vyššího řádu, a tou jsou  hodnoty postojové. Člověk může např. odpustit křivdy a taky to dát zřetelně najevo. A právě tohle může být v jeho životě tím vrcholným bodem, který dá zpětně smysl celému předchozímu životu. Náhlá smrt ve spánku by ho o tuto příležitost připravila - ledaže by na ni byl připraven, přestože ji ještě nečeká. Ale kolik zdravých lidí oplývá takovou moudrostí?

Lékařská péče o duši

 

          Nejeden jinak medicínsky velice erudovaný lékař se ocitá ve slepé uličce, když si pacient splete dveře jeho ordinace s dveřmi zpovědnice. A dnešní pacient opravdu mnohem častěji než dříve očekává od lékaře pomoc v hledání uspokojivých odpovědí na otázky, které ho nenechají spát. Na otázky po smyslu života, nebo dokonce po smyslu utrpení. I když s tím sazebník zdravotní pojišťovny nepočítá, nemůže lékař pacienta odbýt slovy typu "to mi sem nepleťte, to sem nepatří". Všichni moc dobře cítíme, že to sem patří a navíc to potvrzuje i výše zmíněná definice zdraví podle WHO.

 

          Na první pohled by se mohlo zdát, že věřící lékař, který sám má v těchto věcech jasno, by neměl mít v tomto směru problémy. Ono to ale platí, a navíc ne vždy, pouze pro situaci, kdy i pacient je věřící. Tam to dokonce lze velmi úspěšně využít i terapeuticky. Navíc to může být jak pro pacienta, tak pro lékaře zdrojem veliké radosti a vzájemného obohacení. Stává se i to, že lékař od svého pacienta odchází s pocitem, že od něho mnohem víc získal, než mu sám dal. Ale i to je dobře. Nemocný si toho je totiž obvykle moc dobře vědom, a to ho dokáže učinit Šťastným třeba i v terminálním stavu smrtelné nemoci. A co také není zanedbatelné - lékař zde načerpal energii pro náročné doprovázení dalších pacientů.

 

          Tak je tomu v ideálním případě. V životě to nebývá vždycky tak jednoduché a v praxi mívá i věřící lékař, samozřejmě i věřící sestra a každý, kdo doprovází těžce nemocné a umírající, nemalé problémy. Ty mohou být nejrůznějšího druhu. Někdy se doprovázející neodváží před nemocným ke své víře přiznat, byť jen tak mimochodem, nezávazně, mezi řečí. Nemocný pak samozřejmě nemůže tušit, že by mu právě tento člověk mohl zodpovědět otázky, které ho tíží. Další chybou je netrpělivost, uspěchávání a následný odmítavý postoj pacienta. Hrubou chybou je chtít na nemocném víc, než na co momentálně má a obviňovat se za to, že to všechno nešlo podle našeho scénáře, který jsme se pokoušeli nemocnému vnutit. Taková manipulace není fair play.

 

          Těch úskalí je však víc a proto zájemce odkazuji na publikaci P. Aleše Opatrného "Malá příručka pastorační péče o nemocné", která právě vychází. Koho zaujme níže citovaný obsah, může ji získat v Pastoračním středisku při A.P., Thákurova 3, 160 00 Praha 6, tel. 02/ 331 57 54.

 

Malá příručka pastorační péče o nemocné:

1.      Co se rozumí pastorační péčí

2.      Pohled na nemoc z hlediska víry

3.      Pohled na smrt z hlediska víry

4.      Pohled na nemoc z hlediska nemocného

5.      Pohled na nevyléčitelnou nemoc, směřující ke smrti

6.      Co potřebuje nemocný

7.      Má naše péče nějaké meze ?

8.      Nemocný a jeho nejbližší příbuzní

9.      Rozhovor jako základní prostředek pastorační péče

-        jak vést rozhovor čili umění naslouchat

-        neverbální komunikace

-        na každou otázku není třeba odpovídat

-        sdělit vážnou diagnózu ?

-        rozhovor o budoucnosti

-        rozhovor o smrti

-        řeč, která zabíjí

-        řeč, která osvobozuje

-        smí se lhát ?

-        rozhovor o tématech víry

10.    Cíl pastorační péče

11.    Duchovenská péče

12.    Svátostná péče o nemocného

13.    Svátostná služba laiků

14.    I pohřeb patří k životu

 

          Jak jste poznali, pohybujeme se v hraničním pásmu mezi medicínou a náboženstvím. Totalitní režim se snažil, často bezúspěšně, i toto hraniční pásmo opatřit ostnatým drátem. Je to za námi a dnes se můžeme právem radovat z toho, že toto "území nikoho" se pomalu úží - ubývá z něj z obou stran. Na teologických fakultách se v zájmu pacientů přednáší pastorální medicína a naopak lékaři, rovněž v zájmu pacientů, mají možnost opatřit si už i české vydání Lékařské péče o duši od Viktora E. Frankla. To je další publikace, kterou vřele doporučuji. O tomto mezilehlém oboru sám Frankl říká:

 

          "Lékařská péče o duši nemá být žádnou náhražkou náboženství. Nechce být ani náhražkou psychoterapie v dosavadním slova smyslu, ale jejím pouhým doplněním. Náboženskému člověku nemáme co říci, neměli bychom mu co dát. Problémem však je, co s nenáboženskými lidmi, obrátí-li se, prahnouce po odpovědi na ony otázky, které je hluboce vzrušují, na lékaře. Nemyslíme na to, konkurovat kněžím. Chceme jen překročit kruh lékařského jednání a vyčerpat možnosti lékařského konání. Lékařská péče o duši není samozřejmě náhražkou vlastní péče o duši, tou je a zůstane péče kněžská".

 

 

                    L é k a ř s k á   p é č e   o   d u š i

m o d e l o v á  s i t u a c e

               m o ž n é   ř e š e n í

věřící lékař  +  věřící pacient

snadno se domluví, lze využít i terapeuticky

nevěřící lékař  +  věřící pacient

zprostředkovat  kontakt s duchovním

věřící lékař  +  nevěřící pacient

Franklova metoda lékařské péče o duši

nevěřící lékař  + nevěřící pacient

Franklova metoda lékařské péče o duši

                                                                             

( pozn.: "věřící" zde znamená "skutečně z víry žijící" )

 

          Vražme se ale k realitě. I kdyby si všichni lékaři učení Viktora E. Frankla rychle osvojili, jeho aplikace v praxi je mimořádně časově náročná. Chcete-li tedy své nemocné dobře doprovázet, seznamte se i vy aspoň se základními pojmy lékařské péče o duši. Upozorňuji však, že je nestačí jen zběžně přečíst a vzápětí pustit z hlavy. Je třeba je pomalu jeden po druhém promyslet a rozjímat nad nimi.

 

          Může se to hodit i jindy, nejen při doprovázení těžce nemocných a umírajících. Častěji než dříve se totiž dnes setkáváme s lidmi na pokraji zoufalství ze ztráty smyslu života, třeba v souvislosti s nezaměstnaností. Říká se tomu noogenní neuróza. Vyvést takového nešťastníka ze slepé uličky není tak jednoduché a musí se o tom něco vědět. Když se s tím seznámíme, třeba jednou někoho zachráníme před sebevraždou. A to už za trochu námahy stojí.

 

          že na meditování moderní člověk nemá čas? Ale má. Ono se totiž při tom dá docela dobře žehlit (jen se musí vypnout televize), pracovat na zahrádce, natírat plot, cestovat vlakem, ležet na pláži nebo třeba jít na houby.

 

Jedinečnost každého člověka

 

          Naše sebevědomí zdravě stoupne, jakmile si uvědomíme tuto úžasnou skutečnost - nikdy v celé historii lidstva nebyl a nebude na světě nikdo takový jako jsem já. I moje případné jednovaječné dvojče, přestože mi je k nerozeznání podobné, je úplně jiný člověk, i když rovněž jedinečný a neopakovatelný, se svým jedinečným a nezaměnitelným osobním posláním. Budeme-li takto správně chápat sebe i druhé, nemůžeme se k sobě vzájemně chovat jinak než s úctou.

 

Jednorázovost každého okamžiku

 

          Jistě budeme se svým časem hospodařit mnohem moudřeji, když si uvědomíme, že každý jednotlivý okamžik našeho života je neopakovatelný, vyskytne se jen jednou a nikdy už nemůže nastat. Příští okamžik už je zase jiný a rovněž neopakovatelný. Každý okamžik v sobě skrývá příležitost vytvářet hodnoty,  jedině jimiž život nabývá smyslu.

 

Minulost - přítomnost - budoucnost  - příležitost

 

          Když jsme se narodili, nebo snad když jsme začali brát rozum a byli schopni se rozhodovat, nebylo za námi nic, zatímco před námi byla spousta příležitostí, které, nejsou-li v přítomném okamžiku využity, definitivně zanikají, stává se z nich "nic". Naopak všechno co se událo a stalo se minulým, to zůstává, nelze to zrušit. V tomto smyslu minulost je to jediné, co je opravdu věčné (kromě Boha, samozřejmě). Jak Frankl hezky říká: "Lidé pláčí nad strništěm budoucnosti a nevidí plné stodoly minulosti." Z toho ovšem vyplývá velikost a důležitost každého přítomného okamžiku a odpovědnost každého z nás.

 

život má smysl i v té nejtěžší situaci[12]

 

          život lze smysluplně utvářet jedině uskutečňováním hodnot v jednotlivých přítomných okamžicích. Problém je v tom, že si lidé dost dobře nejsou vědomi toho, co to je hodnota. Bohužel, všechny nás nějak poznamenal materialismus, jímž jsme nejen byli obklopeni, ale stále ještě obklopeni jsme. Pak není divu, že když se ocitneme díky nemoci nebo nezaměstnanosti v situaci, kdy nemůžeme pracovat, ztrácíme smysl života a hroutíme se. Úplně zbytečně. Stačí si jen uvědomit, že člověk není robot a že není situace, která by mu neumožňovala naplňovat život vytvářením hodnot. Když ne tvůrčích, tak jistě prožitkových, a jde-li o situaci nezměnitelnou, pak ještě přicházejí v úvahu hodnoty postojové.

 

Hodnoty tvůrčí

 

          Hodnoty tvůrčí, které představují především práci, lidé nejvíce oceňují, přestože právě v jejich uskutečňování jsme nejvíce omezeni, a to i v období plného zdraví (já např. neunesu pytel cementu).

 

Hodnoty prožitkové[13]

 

          Podstatně méně jsme omezeni v uskutečňování hodnot prožitkových. Čím menší je naše omezení, tím větší je pochopitelně naše zodpovědnost za jejich uskutečňování nebo neuskutečňování. Navíc máme příležitost vytvářet je prakticky vždycky a všude, nezávisle na stavu naší tělesné schránky nebo na naší vnější svobodě - tedy i na smrtelné posteli nebo třeba v kriminále. Patří sem především láska, ale taky vnímání a prožívání krásy přírody (umíme se radovat z "maličkostí"?), krásy umění, hudby ap. I o těchto hodnotách, kterými lze život smysluplně naplnit platí, že je nikdo nemůže vymazat, zůstávají trvale zapsány. Vždyť vůbec nemusely vzniknout; záleželo to jen a jen na člověku, který v daném a neopakovatelném okamžiku svoji příležitost buď využil nebo navždy promarnil. Z toho znovu vyplývá velikost odpovědnosti každého člověka za utváření svého "osudu".

 

Hodnoty postojové[14]

 

          Člověk se může ocitnout v situaci, která je nějakým způsobem těžká. Pak si musí ujasnit, jestli je v jeho silách ji změnit nebo ne. Pokud ano, je povinen pro to něco udělat (hodnoty tvůrčí). Pokud je to opravdu nezměnitelné, např. neodvratitelnost smrti, zbývá tu ještě prostor pro hodnoty postojové. Ty patří zcela jistě do kategorie nejvyššího řádu, a to proto, že člověk zde má prakticky neomezenou svobodu. Křesťané to znají jako "ano" ke Kristově výzvě "vezmi svůj kříž a následuj mě".

 

Chybně položená otázka

 

          Nevyléčitelně nemocní nám často položí otázku: "Co mohu ještě od života očekávat?" Taková otázka je především chybně položená. Nikoliv my od života, ale život od nás něco očekává!

 

          Zajímavé je také si v této souvislosti uvědomit, že úspěch a prožívání smysluplnosti života na straně jedné a neúspěch a zoufalství na straně druhé, nejsou vždycky přímo úměrné. Známe lidi, kteří dosáhli všeho co si předsevzali, topí se v penězích, mají úspěch v povolání, jsou obdivováni a přesto nejsou Šťastní, neprožívají smysluplnost svého života a dokonce si někdy i zoufají. Sebevraždy jsou toho nejlepším dokladem.

 

          Naopak známe lidi, kteří jsou ( v očích světa ) úplně neschopní, nemožní a neúspěšní a přesto jim radost září z očí a oni skutečně žijí maximálně smysluplně. Třeba na invalidním vozíku.

 

Možnost opravného opatření

 

          Ještě jednou se vražme na začátek. Nic z toho, co se událo nelze vymazat, to prostě zůstává. Kdyby však nebyla možnost opravného opatření, bylo by to skutečně k zoufání. V takovém případě by mnohý z nás asi opravdu život neunesl. Člověk se totiž v jeho průběhu mnohokrát nezachová jak by měl. Nedělá jen dobro, ale páchá i zlo. Miluje, ale i nenávidí. Někdy nezměnitelnou situaci velkoryse přijímá, jindy ji třeba zvrátí tím, že kolaboruje s nepřítelem a ubližuje druhým. Naštěstí opravné opatření existuje. Jmenuje se lítost.

 

          Lítost skutečně může smazat vinu.[15] Tohle je třeba vědět, protože s výčitkami svědomí se u umírajících nemocných setkáme velmi často. Dokud jsou lidé zdraví a při síle, bohužel až příliš často o nich platí slova, která kdysi dávno pronesl Plinius ml.: "Mnoho lidí se bojí o svou pověst, ale málo lidí se bojí svého svědomí". O to víc se pak o své hlásí svědomí, když se závěr života a jeho bilancování přiblíží.

 

          A protože pacient jen málokdy a málokomu odhalí skutečný stav svého nitra, není divu, že lékař pravou příčinu pacientova leckdy nezměrného utrpení špatně odhadne. V podstatě jde o chybnou diagnózu, na kterou pochopitelně žádné medikamenty nemohou být účinné. Zde není na místě Diazepam, ale opravdová, upřímná a poctivá lítost. Jedině jejím prostřednictvím se takový pacient může propracovat ke klidu, smíru a vnitřnímu pokoji.[16]

 

          Kdo o tom moc neví, u toho může umírající pacient, který většinu dne už "jen" prospí, vzbuzovat soucit, někdy i nevoli. Netuší, jak velikých událostí je svědkem. Zatímco upravuje nemocnému lůžko, nebo po něm vynáší mísu, on možná dává do pořádku své nitro a svoji minulost: "Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna." (Iz.1,18)[17]

 

          Jestliže je naším pacientem katolický křesťan, pravděpodobně nás požádá, abychom mu přivolali kněze, který má k odpouštění hříchů výslovně pověření od Krista: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou". (Jan, 20,23)[18] Tak jako je morální povinností každého člověka poskytnout první pomoc zraněnému, tak je také morální povinností bezodkladně přivolat nemocnému nebo umírajícímu kněze, požádá-li o to.

 

           

 

         

 

 

 

 

 

 

 

 

                                      II.

 

        DOPROVÁZENÍ  Těžce  NEMOCNÝCH

                         P R A K T I C K Y

 

                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

         

         

 

 

 

 

 

 

                  William Shakespeare

                             ( 1564 - 1616 )

                            

              S O N E T  -  LXVI

 

                        Jsem unavený, nechce se mi žít,

                        když lumpovi se metál připíná

                        a nuzná nicka chce se dobře mít

                        a čistou víru každý proklíná

                        a zlatý věnec zdobí ničemu

                        a dokonalost není k ničemu

                        a dobro k veslu zla se přikulí:

                        vším znavený bych lehce měl smrt brát

                        však opustil bych i to, co mám rád.

 

 

 

 

                 

 

Spolužačka Magda

                                                                             Hradec Králové, 6. května 92

 

          Milá Marie,

 

          nezastihla jsem Tě telefonem, tak rychle sedám a píšu. Vlastně jsem Tě chtěla prosit o nějakou protekci, ale už je to bezpředmětné, ode dneška ležím na zdejší chirurgii a zítra jdu na operaci. Budou mi brát levý prs. Nemohu tomu věřit, semlelo se to všechno tak rychle a nečekaně. Před chvílí jsem musela podepsat revers. Váhala jsem, nejhorší bylo, že jsem se ani neměla s kým  poradit. Manžel je na dvouměsíční služební cestě v zahraničí, samozřejmě se svojí sekretářkou, jak jinak. Je to u nás pořád stejné, nebo spíše horší, oba uvažujeme o rozvodu.[19] Nevím, jestli jsem neměla operaci odmítnout, co když se přece jen ukáže, že šlo o omyl? To se přece stane, že zamění výsledky.[20]

 

          Prosím tě brzy se mi ozvi, potřebuju to nutně s Tebou všechno probrat. Babičku tím nechci zatěžovat, má svého dost a jsem ráda, že se mi teď postará o děti. To jen kvůli nim jsem nakonec souhlasila s operací. I když se prokáže, že to všechno bylo zbytečné, je pro ně lepší mít mámu bez vnad, než - ani to nechci domyslet. A pokud jde o manžela, stejně těm jeho milenkám nemohu konkurovat. Vlastně jsem docela ráda, že tu momentálně není. Nejspíš by z toho měl škodolibou radost. Je toho na mě v poslední době nějak moc. Těším se, že napíšeš, nebo snad přijedeš?  

         

                                                                                                Tvá Magda

 

                                                                                       Praha, 7. května 92

 

          Milá Magdo,

 

          nestává se to často, že by dopis z Hradce do Prahy šel pouze jeden den. Jsem ráda, že Ti mohu obratem odepsat[21], protože přijet mohu až koncem týdne. Nepodařilo se mi vyměnit službu. Ale přijedu určitě.

 

          V této chvíli jsi možná ještě v mrákotách po narkóze, ale až můj dopis dostaneš, měla bys být už čiloučká. Dobře mě poslouchej. Zachovej naprostý klid, nic se nejí tak horké, jak se uvaří.[22] Můžeš mít samozřejmě pravdu, že jde o záměnu výsledků, i když hradeckou nemocnici znám a tak velký binec jak si myslíš tam zase nemají. No ale přála bych Ti to. Je to však pravděpodobné asi jako výhra ve sportce, tak se snaž být rozumná a věcná, jako jsi bývala vždycky. Je veliká pravděpodobnost, že to všechno tou operací, nanejvýš ještě nějakou zajišťovací chemoterapeutickou léčbou skončí.[23] Uvědom si, že jsi jedna ze statisíců žen, které takovou operaci absolvovaly, spokojeně si žijí a nic se na nich nepozná. Dokonce ani na plovárně ne.[24]

 

          Píšeš, že se to všechno semlelo rychle a nečekaně. Z toho logicky usuzuji, že jsi přišla včas a je-li tam vůbec něco, tak je to v začátku a spíše buď za včasný záchyt vděčná, než abys to příliš prožívala. Hlavně si nedělej žádné starosti dopředu. Každý den má svých starostí dost, nemyslíš? Tvůj krátký dopis svědčí o tom, že ani Ty nejsi výjimkou. Netušila jsem, že to je u Vás zralé na rozvod. Ale i to pokud možno teď vypusť z hlavy, nemůžeš vědět, co zlé je pro co dobré.[25] Třeba to s Tvým mužem zatřepe a konečně dá pokoj.  Jestli dobře počítám, ta Tvoje rozkošná dvojčata chodí do páté třídy. A protože Tě znám od dětství, vím, že se kvůli nim vzchopíš a zvládneš to. Ty jsi přece nikdy flintu do žita neházela.

 

          Máš ještě velice čilou babičku, což je obrovská pomoc a opora. Určitě Ti pomůže s dětmi i s domácností.[26] Je to velká výhoda, protože si můžeš po operaci dopřát pořádnou rekonvalescenci. Nezatěžuj příliš levou ruku, až se Ti to dobře zahojí a nemáš v budoucnu zbytečné problémy.

 

          Ostatní spolu probereme až přijedu. Nebudu Ti mluvit do Tvých osobních záležitostí, ale uvaž dobře, jestli bys manželovi neměla dát vědět, co se děje. Je to přece jen Tvůj muž a až je to jak je to, je to i táta Tvých dětí. Pokud by to pro Tebe bylo tak moc těžké, jsem ochotna udělat Vám prostředníka. Jistě se mu dá někam zavolat nebo napsat. To si však musíš rozhodnout sama. Chtěla bych tě jen ujistit, že se na mě můžeš v každém případě stoprocentně spolehnout. Jsem ráda, že ses ozvala a vážím si toho, že ke mně máš důvěru. Bylo by mi líto, kdybych se o Tvé nemoci dozvěděla z druhé ruky.

 

          Těším se, že Tě najdu v lepší náladě. Vyhlédni tam zatím nějaké šikovné zákoutí, kde nás nikdo nebude poslouchat a rušit.

 

                                                                                      Tvá Marie

 

                                                                             Hradec Králové, 16. května 92

 

          Milá Marie,

 

          ještě jednou Ti děkuji za návštěvu, ani nevíš, co to pro mě znamenalo. Uklidnila jsi mě, jenže teď jsem přišla z nemocnice domů, podívala se na sebe do zrcadla a nejradši bych do něj praštila. Proč zrovna já musím mít takovou smůlu? A vůbec, nemůže za to můj muž, který mě hned po šestinedělí donutil stahovat si prsa a přestat kojit, abych si pro něho zachovala pěknou figuru? Vždycky myslel jen na sebe, sobec. A to jsi ještě chtěla, abych mu zavolala. Ne, tu radost mu neudělám. Náramně by se mu to hodilo, padouchovi. A těm jeho milenkám ještě víc.

 

          Nejhorší je, že jsem se těšila domů na děti a teď je nemohu ani vystát. Poštuchují se, chichotají se, nic po sobě neuklidí, jdou mi na nervy stejně jako všichni kolem. Domovnice si mě ve výtahu tak neomaleně prohlížela, že bych jí nejradši dupla na kuří oko. Co jí je do mě, babizně zvědavé. Až si hledí svého.

 

          Nezlob se na mě, vím, že jsem nemožná, ale když já Ti mám vztek snad na celý svět. Ale za deset dní mám přijít na kontrolu a pak prý mi řeknou, co bude dál. Já doufám, že nic. Snad to tou zatracenou operací skončilo a budu za tím moci udělat jednou provždy tečku.[27] Zapomenout, chtěla bych na ten hrozný sen zapomenout. Ale jak? Pořád se to vrací. Budí mě to i v noci. Prosím tě napiš mi.

 

                                                                             Tvá Magda

 

                                                                                      Praha, 19. května 92

 

          Milá Magdo,

 

          tentokrát šel Tvůj dopis do Prahy dva dny, ale i to je na naše spoje slušný výkon. Myslím, že Ti rozumím dobře. Já při své povaze bych možná do toho zrcadla opravdu praštila. Na kuří oko domovnice bych si asi netroufla, protože bych se bála, že mi to vrátí i s úroky.[28]

 

          Na muže sis zanadávala pěkně, ale jestli ses odreagovala a je Ti líp, tak budiž. Konec konců, vždyť to neslyšel a já mu to nepovím. Jen těch dětí bych se trochu zastala. Buď ráda, že se chovají normálně. Kdyby seděly zaražené někde v koutě, znamenalo by to, že s tebou Tvé starosti sdílejí. Na to jsou ještě příliš malé. Než se zotavíš, měla bys je nechat v péči své babičky, ta je určitě při své vitalitě perfektně zvládne.

 

          Máš před sebou deset dnů pro sebe, kdy Tě nikdo ničím nebude obtěžovat. Kdy se Ti to stane? Využij je co nejlíp, třeba si každý den udělej nějakou malou radost.[29] Myslím, že by Ti slušely kratší vlasy. Nechceš si zajít ke kadeřnici? To by mohla být zrovna jedna z těch malých radostí. A nemohla by sis dopřát pěkné nové šaty?  Až se ten Tvůj "padouch" po návratu domů podiví, jaká jsi pěkná kočka. Pokud Ti to to Tvé zrcadlo neřeklo, tak do něj opravdu patří praštit. Klidně to udělej, jen se nepořež, ale hlavně se mi hned po té kontrole ozvi.

 

                                                                                                Tvá Marie

 

                                                                             Hradec Králové, 26. května 92

 

          Milá Marie,

 

          je zle. Musím podstoupit ozařování a chemoterapii, protože tam přece jen něco bylo. Vysvětlili mi, že to sice všechno odstranili, ale bez této léčby by prý neměli jistotu, že se časem někde neobjeví metastáza. Víš, je to hrozné zjištění, ale svým způsobem je to lepší, než ta hrozná nejistota. Teď vím na čem jsem a zařídím se podle toho. Kvůli dětem jsem ochotna podstoupit i tuhle léčbu.

 

          Babička to bere statečně, závidím jí její víru. Víš, co mi řekla? "Milá děvenko, víš dobře, že bez Boží vůle ani vlas s hlavy nespadne. Náhody nejsou a jestli Ti v tom prsu něco vyrostlo, tak to nevyrostlo bez Jeho vědomí. Ví o tom a ví o nás. Ničeho se neboj." Hodně mi pomáhá a děti opravdu zvládá. Měla jsi pravdu.

 

          Moc jsem o tom všem v posledních dnech přemýšlela. A taky o tom našem manželství. Možná na tom mám kus viny i já a tak jsem udělala následující slib. Jestli se uzdravím[30], už nikdy nevezmu do pusy cigaretu a už nikdy neřeknu o svém muži, že je padouch. I když je - ale tentokrát jsem to řekla fakt už naposled, já jsem si všimla, že se Ti to nelíbí a nerada to slyšíš. Jo, ty vlasy mám ostříhané a mám i nové šaty. Dvoje, abys věděla!  Máš ze mě radost?

 

          Prosím tě mysli na mě a brzy mi zase napiš.

 

                                                                                      Tvá Magda

 

                                                                                      Praha, 29. května 92

 

          Milá Magdo,

 

          díky za dopis, kterým jsi mi opravdu udělala velikou radost. Jsi báječná! Zvládla jsi to na jedničku. Souhlasím s Tebou, že nejistota může být horší než potvrzení diagnózy, protože to už je cosi, s čím lze něco dělat. Je dobře, že jsi před chemoterapií v takové kondici, budeš ji určitě dobře snášet. A když se objeví nějaké vedlejší účinky, tak víš, že je to přechodná záležitost. Drž se!

 

          Za 14 dní pojedu přes Hradec a zastavím se u Tebe.

                                                                                       

                                                                                      Tvá Marie

         

 

 

                                                                             Hradec Králové, 20. října 92

 

          Milá Marie,

 

          posílám Ti pohlednici soutoku Labe s Orlicí, kde jsme si během letošního léta díky všem těm událostem několikrát poseděly a hezky popovídaly. Manžela nepoznávám, ale nechci to zakřiknout. Cítím se dobře a v pondělí nastupuju do práce. V kanceláři mě prý už netrpělivě čekají.

 

          Díky a vyřizuji pozdrav i od manžela, od dětí a od babičky.

 

                                                                                      Tvoje Magda

 

                                                                   Hradec Králové, 29. prosince 92

 

          Milá Marie,

 

          díky za vánoční přání. Jsi hodná, že na nás stále myslíš. Vůbec bys to u nás nepoznala. Všechno se změnilo a my si vážíme jeden druhého. Je to neuvěřitelné, ale manžel ze dne na den skoncoval s těmi svými zálety a drží se doma. Točí se kolem mě jako před svatbou. Nenechá mě nic těžšího dělat a je velice pozorný. První měsíc dokonce myl nádobí (to dřív vyloženě nesnášel), pak to ale vyřešil tím, že mi koupil automatickou myčku. Prádlo jsem nevěšela ještě ani jednou. A vůči tomu mému handicapu je tak úžasně taktní, že mi to prakticky přestalo vadit. A domovnice už nečumí - ono se na mně totiž opravdu nic nepozná! Takže pohoděnka. Právě jsme prožili ty nejkrásnější vánoce v životě.

 

          Nechci se rouhat, ale vím zcela jistě, že bez té mé nemoci by k tomu nedošlo. Nejspíš bychom už měli za sebou první rozvodové stání. Manžel po tom prvním šoku jakoby najednou pochopil rozdíl mezi "milováním" a láskou. Naučili jsme se vážit si každého dne, každé společné chvíle, přestalo nám vadit, co nám dřív vadilo. Vyloženě se bavím, když ráno u autobusu slyším lidi nadávat, že prší. Stejní lidé za pár dní zase nadávají, že neprší. Pochybuji, že si vůbec všimnou, že tady v ulici na dvou místech vykvetla čemeřice.[31] Letos si zvlášť pospíšila. Na Silvestra si zajedeme s dětmi na hory. Milujeme hory a čistý sníh.

 

          Až zase pojedeš přes Hradec, určitě se zastav.

                                                                                      Tvá Magda

 

                                                                             Hradec Králové, 9. září 93

 

          Milá Marie,

 

          mám hrozný strach. Z ničeho nic mě druhý den silně bolí v kříži a vystřeluje to do pravé nohy. Celý rok jsem byla bez nejmenších obtíží. Byli jsme tak Šťastní. Bojím se, že je to metastáza.[32] Manžela zatím nestraším, ale na zítřek jsem se objednala na vyšetření. Jak budu něco vědět, ozvu se. Prosím Tě, mysli na nás.

 

                                                                                      Tvá Magda

 

         

                                                                                      Praha, 11. září 93

 

          Milá Magdo,

 

          nečekám na výsledky Tvého vyšetření a odepisuji hned. I když připouštím, že i tak by se mohla projevit metastáza, moc se mi to nezdá. Spíš by se začala ozývat pozvolněji a ne tak prudce zčista jasna. A pak - jen co já si pamatuji, trpěla jsi dost často na obyčejného housera.[33] Už jsi to zapomněla? Není to totéž? Hlavně zachovej naprostý klid a dokud nebudou známy výsledky vyšetření, nemaluj čerta na zeď. Ozvi se hned, jak budeš něco vědět.

         

                                                                                      Tvá Marie

                                                                             Hradec Králové, 18. září 93

 

          Milá Marie,

 

          tak to mám všechno šťastně za sebou. Nebyl to jen rentgen, musela jsem absolvovat kde co, ale výsledkem je houser! Obyčejný houser. A už zmizel.

 

          Příště se budu snažit zachovat klid a rozvahu. Zpětně mi dochází, proč jsem vlastně propadla panice. Bolelo to hodně a já se bála, že budu umírat v krutých bolestech jako moje maminka. A do toho "zaúřadovala" taková Káča v kartotéce, která mě objednávala na vyšetření. žádala jsem dřívější termín, protože mě to hrozně bolí a ukázala jsem jí kde. Podívala se na mě jako na úplného blbečka a povýšeným hlasem pronesla: "Tam vás to bolet nemůže."[34] Dohřálo mě to a řekla jsem: "Slečno, jsem sice laik a nevím, jestli mě to bolet může nebo nemůže. Ale vím, že mě to bolí, a to zatraceně. Laskavě mě koukejte objednat, nebo běžte domů, protože tu nemáte co dělat." Vytekly mi nervy.

 

          Pak jsem o tom mluvila s doktorem na ortopedii. Udělal si na mě čas a hlavně mi vysvětlil, jaké jsou dnes možnosti léčby bolesti, zvláště u těch metastáz v kostech, kterých jsem se naštěstí bála zbytečně. že se těm lidem píchá morfium, to jsem věděla. Ale on říkal, že používají místní ozáření nebo injekce radioaktivního stroncia nebo fosforu a dokáží i tu nejhorší bolest dlouhodobě zlikvidovat. Škoda, že tyhle vymoženosti nebyly, když umírala moje maminka.

 

          Ruším poplach a těším se, že se u nás zase někdy objevíš.

                                                                                       Tvá Magda

 

                                                                             Hradec Králové, 2. září 94

 

          Milá Marie,

 

          včera naše děti nastoupily do osmé třídy a já do špitálu. Ozývalo se to už během dovolené, ale pořád jsem doufala, že je to zase ten houser. Tentokrát to bohužel nebyl. I když mi tvrdí, že je to malé a ohraničené a ozařování to zastaví, mám strach. Moc jim nevěřím, i když bych byla ráda, kdyby měli pravdu. Celé noci nespím, bojím se. Od té doby, co mi ten ortopéd tak podrobně vyložil možnosti léčby bolesti, přestala pro mě bolest být strašákem. Taky jsem si dnes prošla oddělení, nakoukla do všech pokojů a musím uznat, že jsem tu nenašla nikoho, kdo by se svíjel bolestmi. Zdá se, že bolest už opravdu dokáží zvládnout. Děsně se ale bojím, že jednoho dne ochrnu a budu rodině na obtíž. A taky si připadám jako vymačkaný citrón. A každou chvíli se rozbrečím. Nejsem to já.[35]

 

          Manžel sehnal kontakt na nějakého lidového léčitele, upnul se k tomu a chtěl mě tam zavést ještě před tím ozařováním. Nakonec to nevyšlo, tak tam pojede zatím sám, snad pro nějaké byliny.[36] Já už ničemu nevěřím, ale nechci mu v tom bránit, myslí to dobře. Doposud se mnou měl maximální trpělivost. Ale co když si nedojdu jednou sama ani na záchod? Babička je po ošklivé zlomenině pravé nohy, musím ji šetřit. Psychicky je ale pořád skvělá, drží nás všechny nad vodou.[37] Snad je to tím, že ona Ti opravdu nevěří na náhody. Často teď dumám nad tou větou, kterou mi kdysi řekla - o tom vlasu a mém prsu, vzpomínáš? Ten její klid bych potřebovala.

 

          Dětem jsme dosud nic neřekli, ale asi něco tuší. Puberta s nimi mlátí, někdy bych je roztrhla. Jirka je zlý i na kanára a Eva dělá jeden naschvál za druhým. Nevím, kde se to v nich bere. Letos by měli dělat přijímačky na střední školu. Dřív bývali takoví zdravě ctižádostiví a teď jim je všechno fuk.[38] Dělají mi starost.

 

          Naštěstí se mi nabídla sousedka, kantorka v invalidním důchodu, že na ty naše rošťáky, než se vrátím z nemocnice, trochu dohlédne. Má dceru ve stejné třídě a dost spolu kamarádí. Kdybych tu ležela delší dobu a manžel musel odjet na služební cestu, mrkne na ně taky. Sama od sebe se mi nabídla, ani jsem jí nemusela říkat.[39] Byla roztomilá. Když jsem jí děkovala, odpověděla mi: "No, to já zase nejsem tak nezištná, jak možná vypapám. Jak jistě víš, dnes ani kuře zadarmo nehrabe. Já to dělám proto, abych Ti názorně ukázala jak si představuji sousedskou pomoc, až budu já nemocná a ty zdravá. Pak mi to hezky vrátíš i s úroky."[40]

 

          Pokračuji v psaní ráno. Včera si totiž usmysleli, že mě počmárají jakousi barvičkou. Připadám si jako nějaká Indiánka. To opravdu musí člověka takhle zřídit? To nestačí, že mám pryč prso? Nejhorší na tom je, že jsi úplně bezmocná. Musíš držet a nechat si všechno líbit. Mám sto chutí jim utéct. Ale ono by mi to ani moc nešlo. Bolí to, bestie jedna.[41] Odpusť, že zase nadávám. Napiš brzy.

 

                                                                                                Tvá Magda

 

                                                                                      Praha, 5. září 94                                                                                     

 

          Milá Magdo,

 

          možná za tebou přijedu dřív, než pošťáci doručí tento dopis, ale pro případ, že by mi do toho něco nepředvídaného vlezlo, raději hned píšu[42].

 

          I když Ti není nejlíp, musím tě trochu zpucovat. Vůbec se nedivím, že si připadáš jako vymačkaný citrón. Bodejť ne, když celé noci nespíš a děláš si starosti s něčím, co není a vůbec k tomu dojít nemusí. Proč myslíš na ochrnutí? Neslíbila jsi mi, že si už nikdy nebudeš dělat starost o zítřek? Tobě nestačí ta dnešní "bestie bolest"? Ostatně doufám, že Ti na ni už něco účinného dali.

 

          Předpokládám tedy, že ze všech Tvých tělesných obtíží Ti momentálně zbyla jen ta čmáranice kdesi na zadku. Magdo, Ty taková recesistka a děláš si něco z takové maličkosti? Buď rozumná, potřebují si označit ozařovací pole, aby paprsky mohli nasměrovat z více míst právě tam, kam potřebují. Jinak by Ti spálili kůži a to nechceš. Kašli na to, vždyť to nemáš v obličeji. A i kdyby - pamatuješ tenkrát na horách, jak jsme v noci přepadly kluky a pomalovaly je tekutým lápisem? Jen o vlásek jsme unikly dvojce z chování. A jestli mě paměť neklame, s tím nápadem jsi přišla zrovna Ty.

 

          Raději už začni vymýšlet scénář pro oslavu Tvých kulatých narozenin.[43] Do té doby budeš určitě doma a nemysli si, že to jen tak přejdeš mlčením. Všichni se na to těšíme a já už mám pro tebe i dárek. Ale neprozradím! S přípravou Ti pomohu, ale program je na Tobě. Nejlepší by to snad bylo zase u Vás na chatě, paneláky na to nejsou stavěné. Mohli bychom pohoršit i tu vaši hodnou sousedku a to bych nerada. Přemýšlej o tom, máš na to teď čas.

 

          Myslím si, že by to mohlo prospět i vašim dětem. Snažím se vžít do jejich kůže a pochopit je. Určitě jim připadáme staří a zdá se jim, že bychom jen moralizovali. S tím nic nenaděláme, to k pubertě patří. Na druhé straně je určitě štve, že s nimi jednáme jako s malými dětmi. Oni jimi jsou i nejsou. Myslím, že by teď nejvíc ocenili, kdybyste s nimi o Tvé nemoci šetrně pohovořili jako rovný s rovným, dospělý s dospělým. Takhle se totiž mohou domýšlet všechno možné i nemožné a určitě se tím trápí. že reagují jak reagují, tomu se nediv. Sama jsi mi kdysi napsala, že nejistota pro Tebe byla horší, než potvrzení diagnózy. Musíme to společně promyslet, i s Tvým manželem. Takhle to zůstat nemůže.[44]

 

          Nemám nic proti tomu, abys nakukovala do ostatních pokojů, zvláště kdybys chtěla tu a tam ležícím pacientům posloužit. Pokud Tě ovšem už nic nebolí. Mám sama na sobě mockrát vyzkoušeno, že nejlepším lékem na špatnou náladu a smutek je sebrat se a jít někomu udělat radost. Stačí maličkost - usmát se, prohodit vlídné slovo, nabídnout pomeranč, dolít vodu, přinést zvenku sedmikrásku, nebo jinak dát najevo pochopení a lásku. Ale běž prosím Tě taky každý den na chvíli ven. Kvete to tam pro Tebe, nezapomeň! Čemeřici tam tentokrát nenajdeš, ale určitě tam kvete a voní spousta jiných krásných kytiček.

 

          Za pár dní jsem u Tebe a všechno ostatní si povíme ústně.

                                                                                                Tvá Marie

 

                                                                                      Praha, 27. listopadu 94

 

          Milá Magdo,

 

          zdravím a vzpomínám na vydařenou oslavu Tvých narozenin. Bylo to skvělé, líp jsi to už zařídit nemohla. Největší radost ovšem mám z toho, že se cítíš dobře. Dávej na sebe pozor, nic těžkého nedělej, nic těžkého nezvedej.

 

          Jsem ráda, že jsem se při táboráku sblížila víc s Tvými dětmi i s Tvým manželem.[45] Konečně si všichni tykáme. Važ si toho, že máš takové krásné rodinné zázemí. Vidíš, stačilo s dětmi několikrát vážně pohovořit[46], brát je jako rovnocenné partnery a z Jirky je malý džentlmen a z Evičky malá dáma. Můžeš z nich mít radost a myslím, že se na ně můžeš spolehnout.

 

          Doufám, že jsi už dospala tu probdělou noc. Nebylo to od nás moc rozumné, jít spát ve čtyři ráno. Mělo mě to napadnout. Ale ono se tak hezky povídalo a filozofovalo o vážných a životně důležitých věcech a čas letěl a letěl -nebylo nám fajn? Nevím, jestli si to dost dobře uvědomuješ, ale za ty poslední dva a půl roku jsi se moc změnila. Vyrostla jsi v opravdovou osobnost. Zkrásněla jsi i v obličeji. Máš takové čisté jasné oči. Manžel Ti to nikdy neřekl? Možná ne, ale určitě to vidí, aspoň se k Tobě podle toho chová a mluví o Tobě vždycky s úžasnou úctou. Jsem Šťastná, že to u Vás takhle vypadá. Myslím, že ta vaše vzácná, moudrá, tichá a pokorná babička v tom stejně má prsty.  Nezapomeň ji pozdravovat, moc jsme si spolu rozuměly.

                                                                                      Tvá Marie

 

                                                                   Hradec Králové, 30. prosince 94

 

 

          Milá Marie,

 

          dík za vánoční přání, omlouvám se, že jsem ho neposlala, ale znáš mě. Ozvu se jen když se něco děje. Nelekej se, tentokrát nevolám o pomoc, jen se s Tebou chci rozdělit o radost. Prožili jsme i letos krásné, radostné a klidné vánoce a daří se nám všem dobře. Jenom na ty hory si o letošním Silvestru netroufneme. Tak pevná ta moje kostra zase není. Jen sem tam se někdy trochu ozve, ale kdybych nemusela chodit na ty kontroly, ani bych nevěděla, že jsem nemocná[47]. Děti se dobře učí, hlásí se na gymnázium a s tátou se předhánějí v pozornostech.

 

          Jsem už zase čtyři měsíce v neschopnosti. Do práce mě zatím pustit nechtějí, ale abych byla upřímná, ani mi to dvakrát nevadí. Jsem aspoň celý den s babičkou a pořád si máme co povídat. Jsem jí vděčná za mnoho. O některých věcech se nemohu bavit ani s manželem. Nepochopil by mě. Ne, že by nechtěl, ale prostě na to nemá. I když jsem vždycky tušila, kde se v té naši babičce bere ten klid, moc jsem se o to nezajímala. Teď mi leccos řekla a leccos zajímavého jsem objevila i v její knihovničce, kolem které jsem dříve chodila naprosto nevšímavě. Když jsem ale narazila na problémy, o kterých jsem nebyla schopna mluvit dokonce ani s babičkou[48], otevřela jsem "náhodou" (na náhody už ani já nevěřím!) tenkou brožurku Sedm úvah o službě nemocným a trpícím od Tomáše Halíka. Poslouchej, co tam stálo:

 

          "Pocity skleslosti, hněvu a vzdoru, malátnosti a pochybností k dlouhé a těžké nemoci prostě patří a není dobré je potlačovat. Je třeba jimi projít a vnitřně je zpracovat. Lidé kolem nemocného jim zpravidla těžko rozumějí a nemocný sám je jimi často zaskočen. Bohu však můžeme v modlitbě otevřít celé své trápení, dát průchod všem pocitům, neskrývat žádnou ze svých slabostí a porážek. Už samo vyslovení těchto pocitů v modlitbě osvobozuje. V Bohu nacházíme adresáta otázek, které nemůžeme položit žádnému člověku. On je svědkem a účastníkem okamžiků, které s námi nemůže plně sdílet ani ten nejbližší člověk. Vůči druhým - i nejbližším - budeme mít vždy určité zábrany, také z obavy, abychom je nezraňovali a příliš nezatěžovali svým utrpením. V rozhovoru s Bohem můžeme být naprosto svobodní.

 

          Je to zkušenost stará jako lidstvo, že utrpení učí modlitbě a že v modlitbě nacházejí trpící úlevu, posilu a osvobození. Kdo byl svědkem toho, jak trpící lidé dokázali skrze modlitbu přijmout, vnitřně zpracovat a s hrdinskou pokorou nést své bolesti, nebude už nikdy význam modlitby snižovat. I mnohý nevěřící se pak začíná ptát: Může stát na iluzi to, co tak reálně a přesvědčivě vlévá skutečnou sílu člověku?"

 

          A tak jsem to začala zkoušet. Nejdřív jen tak, ze zvědavosti. Teď už spolu vedeme dialog téměř nepřetržitě. Vím bezpečně, že stojí vedle mě, ve dne i v noci. Dnes už rozumím i té babiččině větě o vlasu a mém prsu. Nebojím se ničeho. A za to, že jsi se mnou prožívala ty těžké chvíle, Ti povím něco, co jsem dosud neřekla nikomu. Nejenže se nebojím ničeho, ale já se nebojím ani o děti! Teprve od chvíle, kdy jsem i tohle zvládla, mám v sobě klid a mír.[49]

                                                                                      Tvá Magda

 

Vdovec pan Janda

                                                                             Praha, 2. února 94

 

 

          Milý pane Jando,

 

          moc na Vás vzpomínám a píši právě ve chvíli, kdy pár kilometrů odtud ukládáte do rodinné hrobky tělo své vzácné paní[50].

 

          Potěšilo mě, že jste mi nezapomněl poslat oznámení. Mám-li být upřímná, čekala jsem ho. Nález, pro který jsem před pěti měsíci Vaši paní do nemocnice posílala, byl tak veliký, že už nebylo v lidských silách nemoc vyléčit. Bylo však možno operací obnovit střevní průchodnost a odstranit bolest. Nepochybuji o tom, že to lékaři zvládli. Velmi mě ale zajímá[51], jak tu nemoc zvládala Vaše laskavá a moudrá paní, které jsem si vždycky velice vážila. Zajímá mě taky, jak jste to všechno zvládl i Vy. Jistě to pro Vás nebylo snadné.

 

          Kdybyste měl někdy chuť si popovídat, ráda Vás uvidím. Můžete se zastavit v ordinaci ke konci ordinační doby, abychom nemuseli spěchat. Nebo mi můžete zavolat domů, najdete mě v telefonním seznamu, ale můžete i napsat.[52]

 

          Přeji Vám hodně síly a nezapomeňte si odpočinout, jistě to potřebujete.

                                                                                      M.S.

 

                                                                             Stachy, 15. února 94                              

 

          Vážená paní doktorko,

 

          děkuji Vám za dopis, který mě mile překvapil. Moji paní jste znala dobře, ale mě jste přece viděla jen jednou, když jste nás odesílala na tu chirurgii. Rád bych se u Vás zastavil, ale musel jsem hned po pohřbu ujet na Šumavu. I když jsem tu na chalupě sám a všechno na mě padá, je to lepší než doma. Syn jde ráno do práce a já tam jsem celý den se snachou a dvěma vnoučky. Ona to jistě myslí dobře, když mi radí: "Nesmíš na to pořád myslet, pusť si nahlas rádio nebo televizi, až to něco překřičí"[53]. Ale ono to není tak jednoduché, když člověk ztratí někoho, s kým žil bezmála čtyřicet let.

 

          Ptáte se, jak jsme to zvládli. Doktoři dobře, manželka obdivuhodně, ale já si teď vyčítám, že jsem si ji nevzal z nemocnice domů. Když nepočítám těch pár propustek, tak musím říct, že těch posledních pět měsíců se chudák tloukla jen po špitálech. A k čemu? Oni by ji domů i pustili, ale nešlo to. žijeme tři generace v malém panelákovém bytě, děti se musí učit, znáte to. I když jsem nevynechal ani jednu možnost návštěvy a ke konci jsem měl od primáře povoleny návštěvy denně, je mi líto, že jsem si manželku nevzal domů aspoň na těch posledních pár dnů. Nezvládl jsem to a do smrti si to nepřestanu vyčítat[54].

 

          Omlouvám se, že jsem se Vám tak trochu vyplakal na rameni.

         

                                                                             Váš Josef Janda

                                                                                      Praha, 20. února 94

 

          Milý pane Jando,

 

          doufám, že Vás můj dopis zastihne ještě na Šumavě. Vůbec se neomlouvejte a klidně se mi na rameni podle potřeby kdykoliv znovu vyplačte. Ujišťuji Vás, že i já mám svoji "zeď nářků", ke které si občas musím zajet, abych mohla zase dál. Je to lidské a občas to potřebuje každý.

 

          Byl to od Vás skvělý nápad, odjet si odpočinout na hory. Je tam klid, ticho, krásná příroda a když si zatopíte v kamnech, tak byste tam nemusel ani nastydnout. Spánkový dluh jste už snad vyrovnal a doufám, že si trochu vaříte.[55] Včera mi vyprávěla Vaše snacha, jak se malí kluci po Vás každou chvíli ptají. Ztratili babičku, ale dědečka ještě mají. Milují ho a potřebují ho, nemyslíte?[56]

 

          Pokud jde o ty výčitky svědomí, já bych to neviděla tak černě. Podle toho co vím od Vaší snachy, staral jste se o manželku během nemoci tak vzorně, že to snad ani víc nešlo. Jistě, doma je doma, ale v tom malém bytečku je to opravdu problém. Ideální by v takové situaci byl hospic, kde se může s nemocným ubytovat i příbuzný. Zatím je tu ale nemáme, proto si myslím, že jste opravdu víc udělat nemohl, tak se tím už netrapte.

 

          život jde dál, máte tady rodinu a povinnosti vůči ní, tak jen doufám, že si na té krásné Šumavě nestavíte poustevnu! Brzy se zotavte a přijeďte.

                                                                                      M.S.

 

                                                                                      Stachy, 1. března 94

 

Vážená paní doktorko,

 

          ani nevíte, jak Vám jsem vděčný za Vaše dopisy. Je to moc zlé, když se po pohřbu všichni rozutečou a člověk zůstane sám. Většina známých přejde na druhý chodník, protože nevědí co říct. Připadal jsem si jako prašivý. Říkejte prosím Vás všem, aby nenechávali pozůstalé samotné.[57]

 

          Poslušně hlásím, že spánkový dluh jsem už vyrovnal a chuť k jídlu se mi na tom horském vzduchu taky vrátila. Trochu vařit jsem se naučil během manželčiny nemoci a teď se mi to tu hodí. Pomalu se chystám do Prahy. Určitě nikoho doma nenapadalo prořezat na zahrádce stromy a už je nejvyšší čas. Už se mi taky stýská po vnoučcích.

 

          Víte, asi jsem si leccos zavinil i sám. Manželka několikrát chtěla mluvit o tom, co by se mohlo stát. Já jsem ji vždycky umlčel, nechtěl jsem si to připustit. A pak mě to zaskočilo. Teď si vyčítám, že ona o tom se mnou mluvit prostě potřebovala. Zachoval jsem se jako zbabělec. Naštěstí za ní chodil dvakrát týdně pan farář a podle toho, jak mluvil při pohřbu jsem poznal, že spolu mnohokrát o smrti a hlavně o životě po ní hovořili.[58] Obdivoval jsem manželku, jak byla klidná, vyrovnaná, a nebudete mi to asi věřit, ale ona byla taková radostná a i když byla od té nemoci na kost vyhublá, byla svým způsobem nesmírně krásná. Ten úžasně pokojný výraz  jí zůstal i po smrti.

                                                                                      Váš  Josef Janda

 

                                                                                      Praha, 10. března 94

 

          Milý pane Jando,

 

          zdravím Vás s díky za dopis, kterým jste mi udělal velikou radost. Doufám, že už jste v Praze, stromy máte prořezané a věnujete se svým vnoučkům.

 

          Díky zvláště za poslední věty Vašeho dopisu. Znala jsem Vaši paní velmi dobře[59] a proto mě nepřekvapuje, že umírala stejně důstojně, jak důstojně celý život žila. Nezklamala mě. Byla především pro Vás osobně, ale taky pro celou Vaši rodinu i pro řadu dalších lidí opravdovým darem a požehnáním. Nelze na ni zapomenout. Co všechno pro Vás  znamenala, to Vám bude docházet postupně a ještě hodně dlouho. Postupně budete taky odhalovat, co všechno pro Vás všechny po léta dělala ve skrytosti a bez okázalostí.

 

          Zatím je to ještě příliš čerstvé a bolavé. Ale "časem objevíte i líc té mince, jejíž rub teď tak bolestně vnímáte". Tuto nesmírně moudrou větu mi napsal před dvaceti lety vzácný moravský kněz P. Šuránek jako odpověď na moje zoufalé "proč", když se mi zabila mladší sestra v autě. V první chvíli jsem to moc nechápala. Co by na tom mohlo být pozitivního? Kdyby to nenapsal zrovna on, znělo by mi to skoro jako fráze a asi bych ten dopis roztrhala. Jenže jsem věděla, že on by se k frázi nikdy nesnížil. Po létech jsem mu dala plně za pravdu. Chce to svůj čas, ale přijde to. Jednou si na to vzpomenete.

 

          Blíží se Váš svátek a já se těším, že přijdete na kus řeči a na kafíčko.

                                                                                                M.S.

 

                                                                             Stachy, 27. července 94

 

          Vážená paní doktorko,

 

          zdravím Vás ze Stachů ve výroční den smrti mé manželky. Dnes je to právě půl roku. Píšu až večer, protože přes den se k tomu nedostanu. Člověk by spíš uhlídal pytel blech, než ty naše dva kluky. Ale nestěžuju si, jsem rád, že mi je naši na ten měsíc svěřili.[60]

 

          Rád vzpomínám na naše hovory při kafíčku a občas v nich pokračuji v duchu i tady. Vím, že mi rozumíte. Kdybych mohl čas vrátit o jeden rok zpět, leccos bych dnes udělal jinak. Na Vaši radu to už ale takhle nepřemílám a naopak se snažím vynahradit dětem to, co jsem zůstal dlužen manželce.[61] Ani nevíte, jak jste mi pomohla ujištěním, že člověk v agónii slyší a vnímá své okolí.[62] Podvědomě jsem cítil, že se musím manželce za mnohé omluvit, že ji musím odprosit. Když pacientky odešly na chodbu a zůstali jsme sami, řekl jsem jí všechno, co jsem nedokázal říci dřív. I to, že jsem ji vždycky měl a mám moc rád. Ani nevím, kdy jsem jí to řekl naposledy, snad krátce po svatbě. Hrozné, že? Co by mě to stálo? Nic. To si ale člověk uvědomí, až když svého drahého ztratí.

 

          Měla jste pravdu i v další věci. Dodatečně jsem se naučil od své vzácné manželky vidět život a svět jinýma očima. Pochopil jsem, že náš opravdový domov není zde, ale tam, kde žije, a já pevně věřím, že žije, moje drahá Anička.

                                                                                      Váš Josef Janda

 

                                                                                      Praha, 6. srpna 94

 

          Milý pane Jando,

 

          díky za dopis ze Šumavy a hned se Vám musím omluvit. Přiznávám se, že jsem Vás velice podcenila. To, co jste mi napsal jsem sice čekala, ale nejdřív tak za rok, za dva. Blahopřeji! Vaše Anička nejenže žije, ale určitě se z Vás nesmírně raduje. Teď už Vám to snad mohu prozradit, Vaše paní mi to jistě odpustí. Vždycky o Vás mluvila moc hezky, ale trápilo ji, že jste ateista. Jednou jsem Vám řekla, že teprve časem budete odhalovat, co všechno pro Vás Vaše manželka ve skrytosti dělala. Když jsem řekla "a", je třeba říci i "b". Vaše paní se totiž za Vás celá ta dlouhá léta intenzívně modlila.[63] Věděla jsem to a proto jsem se o Vás nebála.

 

          Je dost možné, že se Váš pocit dluhu vůči manželce po přečtení tohoto dopisu opět zvětší. Už Vás totiž trochu znám. Proto bych Vám chtěla znovu připomenout, že dluh lze splatit kdykoliv, pokud ještě dýcháme. Můžete své manželce dodatečně poděkovat. Ale taky od ní můžete převzít štafetu a modlit se za Vaše mladé, aby jednou i oni prohlédli. Jsem přesvědčena o tom, že v této roli jste po smrti své paní nezastupitelný. Je to velký a zodpovědný úkol[64], ale Vy už dnes na to máte!

 

          Mám z Vás velikou radost a těším se, že to spolu oslavíme. V září budu po dovolené v Praze už i já, tak se zastavte.

                                                                                                M.S.

 

Vekslák Henri          

                                                                             Pardubice, 26. února 94     

         

          Vážená paní doktorko,

 

          už druhý týden si dodávám odvahu Vám napsat, i když mě neznáte. Jmenuji se Eva Jirmanová, ale moje jméno Vám stejně nic neřekne. Pracuji jako zdravotní sestra v Charitní ošetřovatelské službě a vyslechla jsem si několik Vašich přednášek o doprovázení těžce nemocných a umírajících. Snažím se filozofii hospice nejen studovat, ale v domácí péči i uplatňovat. Mám už celou řadu krásných zkušeností a zážitků, na které do nejdelší smrti nezapomenu. Dělám to ráda, hodně mi to dává a taky leccos dnes vidím úplně jinak než dříve.[65] Pomalu jsem si začínala myslet, že jsem profík. Teď mám ale pacienta, se kterým si vůbec nevím rady.[66] Prosím Vás poraďte, moc mi na tom záleží.

 

          Když jsem před měsícem dostala do ruky kartu svého nového pacienta s  diagnózou rakovina plic, jeho jméno mi bylo povědomé a souhlasil i ročník. Hned jsem však takovou absurditu zavrhla, vždyť mu ještě není ani čtyřicet a nedávno jsem ho potkala, vypadal dobře. Když mi otevřel, hned ve dveřích jsem zkoprněla a on to na mě samozřejmě poznal[67]. Můj vstup byl tedy zcela neprofesionální. Vysvětlím Vám proč. Henri (to byla vždycky jeho přezdívka), byl v raném dětství mým nejlepším kamarádem a v mateřské školce dokonce mojí první láskou.

 

          Byl to skvělý a nadaný kluk, z velmi dobré rodiny, všichni si jich tu vážili. Pak se stalo hrozné neštěstí. Náklaďák z vedlejší ulice nedal přednost v jízdě a z trosek auta vyvázl živý a jen s několika škrábanci pouze Henri. Oba rodiče i malá sestřička zahynuli. Do páté třídy s námi už Henri nechodil. Řekli nám, že si ho odvezla babička někam na venkov. Teprve po létech jsem se dozvěděla, že po její smrti skončil v děcáku. Nikdy pořádně nepracoval, zato úspěšně veksloval a žil si na vysoké noze. Občas se sem dostaly i další zprávy - několikrát kriminál za podvody a rozkrádačky, alkohol za volantem, dokonce i loupežné přepadení taxíkáře.[68] Určitě by bylo všechno jinak, kdyby se tenkrát někdo namáhal a místo děcáku mu zprostředkoval adopci ve slušné rodině.

 

          Ani ve snu mě nenapadlo, že se naše cesty ještě jednou setkají. Když už se to ale stalo, chtěla jsem pro něho rychle něco udělat. Nález je totiž značně rozsáhlý. Hned při druhé návštěvě jsem mu, přiznávám, že s postranním úmyslem, donesla fotografie z dětství, samozřejmě včetně té, na níž byl u prvního svatého přijímání. No a pak už jsem se nestačila divit a radovat z toho, jak ochotně souhlasil s návštěvou našeho pana faráře. Přivedla jsem ho tentýž den, ale všechno dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala.

 

          Henri nás zapřísahal, že mu musíme pomoci, protože po něm jde kriminálka. Údajně mu před půl rokem lékař řekl: "Dáváme vám tři měsíce".[69] Nechtěla jsem tomu věřit, ale on prý ho k vyslovení časové prognózy donutil, že si podle toho musí uspořádat majetkové záležitosti. A uspořádal. Založil si v několika pobočkách jedné banky běžné účty s nejnižším možným vkladem a vzápětí si vybral mnohem víc, než tam měl. Vykládal nám, že banka to po dobu tří měsíců toleruje, i když si účtuje 30% úrok. Do tří měsíců to však musí být vyrovnáno, jinak to jde k soudu. Ze všeho nejméně mu věřím,[70] že za těch téměř dvěstě tisíc nakoupil dárky, protože chtěl všem známým ještě naposledy udělat hezké vánoce. Teď si představoval, že pan farář v kostele vyhlásí sbírku. Když zjistil, že nic takového se konat nebude, rychle se s námi rozloučil. Byl to trapas, ale naštěstí to náš pater bral sportovně, prý je ze zpovědnice zvyklý na daleko horší věci. To mu tedy nezávidím.

 

          Chodím k Henrimu denně, ale je to náročné a k ničemu to nevede. Nadává na všechno a na všechny, je jízlivý, vysmívá se mi, jak prý mohu ještě věřit v Boha a v posmrtný život, když mám přece maturitu. Jsou dny, kdy je strašně zlý a vzápětí se mi tu rozbrečí jako malé děcko.[71] Včera jsem si mu dovolila říct, že by v posteli neměl kouřit, že by taky jednou mohl uhořet. Mrštil po mně těžkým popelníkem, naštěstí jsem stačila uhnout.

 

          Mohla bych požádat naši vrchní, aby k němu dala jinou sestru, ale nechci to vzdát. Záleží mi sice na každém pacientovi, ale na tomhle nějak zvlášť. A tak Vás paní doktorko prosím o radu, jak dál. Po ošetřovatelské stránce je to bez problémů. Léky bere celkem ochotně, půjčili jsme mu nemocniční postel s hrazdičkou,[72] mám pod ním dekubu, takže by se mi proležet neměl a zatím jsme zvládali i koupání ve vaně. To všechno by šlo, ale co s tou psychikou?

 

          S díky za brzkou odpověď

                                                                                      Eva Jirmanová

 

                                                                                      Praha, 3. března 94   

 

          Milá sestřičko,

 

          mám radost, že jste stačila včas uhnout a popelník Vás nezasáhl. Byla by Vás věčná škoda. Takových sester jako jste Vy bychom v hospicové péči potřebovali víc. Pozorně jsem si přečetla Váš dopis a pokusím se Vám odpovědět. Přikládám nějakou literaturu o lékařské péči o duši. Myslím, že byste to mohla uplatnit u Henriho.  Až si to pročtete, vražte mi to.

 

          Nejdřív Vás ale musím pochválit za to, že ve Vašem dopise ani jednou nepadlo skutečné jméno pacienta. Lékařské tajemství je pro nás závazné, stejně jako je závazné zpovědní tajemství pro kněze. Taky se mi líbí, že jste některé Henriho delikty pro nezbytné vysvětlení situace pouze vyjmenovala a nesnížila se k posuzování, nebo dokonce odsuzování. Naopak jste pro něho hledala slova omluvy, což  je vždycky důkazem lásky.[73] Láska přemáhá svět, jak je všeobecně známo a proto nepochybuji, že to zvládnete. Musíte se důkladně obrnit trpělivostí, snadné to nebude.

 

          Jistě jste rozpoznala, že se u nemocného prolíná fáze bouřlivého hněvu s fází těžké deprese. A profík už přece jen jste, protože ty projevy jeho agrese neberete osobně. Snažte se ještě o něco víc vžít do jeho situace. Je víc než jisté, že se po smrti rodičů a sestřičky těšil, že se s nimi jednou zase setká. Nedovedu si představit, že by s ním o tom jeho babička nehovořila. Pak ale žil jak žil a najednou se z úst lékaře dovídá, že jeho dny jsou sečteny. Kdyby připustil existenci posmrtného života, musel by si nutně připustit i brzkou možnost skládání účtů. A to se mu krajně nehodí, tak to prostě vytěsnil. Chová se jako pštros. Co nevidí, to není, neexistuje a basta.

 

          Vy teď můžete udělat jediné - být mu nablízku. Prostě a jednoduše být s ním. Udělat si na něj čas a ochotně naslouchat jeho obavám, úzkostem a strachům, nechat ho vyplakat i zanadávat si. Je pravděpodobné, že ho postupně opustí všichni přátelé, pokud vůbec nějaké ještě má. Vy musíte vydržet. Ještě mu není tak zle. Bude hůř. Výčitky svědomí[74] nezažene sebetěžším popelníkem. Dotírat budou. Bude-li mít v takové chvíli vedle sebe chápajícího a milujícího člověka, kterému na něm záleží, který ho nezatracuje, ale chce ho z té bryndy dostat ven, je velká pravděpodobnost, že touha po setkání s rodiči a sestřičkou převáží nad strachem z účtování. Pak by to už mohlo jít hladce. Ale já odepisuji na Váš dopis a nepíši scénář posledních dnů pro Henriho. Ten už svůj scénář, tak jako my, má dávno napsaný. že v něm hrajete nezastupitelnou roli i Vy, to jste správně pochopila. Tak jen vydržte a pak mi napište, jak to všechno dopadlo.

 

          Především naslouchejte, ale občas se snažte pomocí otázek dopátrat, čeho se nejvíc bojí. Možná tam objevíte i něco dalšího - strach z bolesti, z dušení, z osamění. A nezapomínejte při tom na sebe.[75] Musíte při tak náročné službě nejen pořádně jíst a spát, ale občas taky vypadnout z prostředí, pobavit se, odreagovat se, od srdce se zasmát. To je moc důležité!

 

                                                                                                          M.S.

                                                                             Pardubice, 22. dubna 94    

 

          Vážená paní doktorko,

 

          s díky vracím zapůjčenou literaturu, udělala jsem si z ní výpisky a jen lituji, že jsem to neznala dřív. Některých chyb bych se nejspíš nedopustila.  Ale i jimi se člověk učí. Děkuji Vám za dopis a za podporu.

 

          Henri už je druhý týden v nemocnici a bohužel tam bude muset zůstat i po skončení chemoterapie a ozařování. Vy jste to předvídala. Všichni ho opustili. Nejdřív se odstěhovala jeho družka a když Henri neměl čím platit, zmizel beze stopy i ten kumpán, co mu dodával cigarety a alkohol. Nemohli jsme zajistit službu po 24 hodin, tak zbývala jen nemocnice.[76] Škoda, že ještě není ten hospic, pro Henriho by to bylo ideální řešení.

 

          Henri leží na třílůžkovém pokoji, tam se nám povídá hůř. Dokud byl doma, bylo to lehčí. Řídila jsem se Vaší radou a především jsem naslouchala. Taky jsem se dozvěděla, že má panickou hrůzu z bílé plenty. Uklidnil se teprve když jsem mu slíbila, že nedovolím, aby mu ji k posteli někdo dal. Bude-li to možné, budu u něho sedět a držet ho za ruku až do konce. Od té doby, jakoby nastal zlom. Důvěřuje mi a nechtěla bych ho zklamat.

 

          Musím se Vám ale přiznat, co jsem udělala. Bylo to ještě doma. Henri chtěl, abych mu sehnala peníze na cigarety a alkohol. Rozhodně jsem to odmítla. Začal na mě nepříčetně křičet "peníze nebo život". Místo abych se lekla, vybavila se mi jedna pasáž z Frankla, kterého jste mi půjčila. Radí tam nechat zodpovědnost za rozhodnutí na pacientovi, jen mu ukázat, že tu jsou dvě možnosti a až si vybere tu nebo onu, vždycky si něco musí nechat ujít.[77]  Když jsem se ujistila, že popelník je z dosahu jeho ruky, podívala jsem se mu přímo do očí a řekla: "Dobře. Jak chceš. Tak tedy peníze nebo život. V tom případě si chlapečku vyber. Já ale mluvím o životě potom! Ne o tomhle tady. Je to dost jasný?"

 

          Když jsem se sama slyšela, vyděsila jsem se, jak daleko jsem si dovolila zajít. Úplně jsem v té chvíli zapomněla, že jsem sestra ve službě. Už to ale bylo venku a zpátky to nešlo. Naštěstí to pochopil. A moc dobře. "Evko, ty si fakt myslíš, že takový lump jako já má šanci na život potom? Kde by byla spravedlnost? Zbláznila ses?" V tu ránu jsem zapomněla podruhé, že jsem sestra ve službě a navíc vdaná paní.  Prvně v životě jsem té mé první lásce dala pusu.

 

          Od té doby jsme si toho řekli už mnoho, i když ty chvilky, kdy můžeme hovořit o samotě jsou vzácné. žebříček jeho hodnot se ale očividně den za dnem mění a zdá se mi, jakoby tak nějak zpokorněl. Je upřímně vděčný za každé nové ráno, i když ví, že mu přinese i četné obtíže. Bere to tak, jak to jde, hodinu za hodinou, den za dnem.[78] Dovede se radovat z věcí, které mu dřív vůbec nic neříkaly. Dovede poděkovat, pochválit i povzbuzovat druhé. Minule jsem ho zastihla zrovna když se snažil utěšovat plačící dceru svého spolupacienta. Nikdy bych to od něho nečekala. Díky za všechno a já se zase ozvu.

 

                                                                             Eva Jirmanová

 

                                                                                      Praha, 29. dubna 94

 

          Milá sestřičko,

 

          děkuji Vám za dopis, který mi samozřejmě udělal velikou radost. Vidíte jak bych se byla před Vámi blamovala, kdybych chtěla psát pro Henriho scénář. Klobouk dolů - tohle bych ani v nejbujnějším snu nevymyslela. A to ještě neznáme poslední dějství. Jsem si jistá, že to bude něco originálního a věřím, že to zvládne Henri a zvládnete to i Vy. Nezapomínáte odpočívat?

 

          Něco bych Vám přece jen ale ještě ráda řekla. Spíš pro příště. Píšete, že jste Henrimu slíbila, že u něho budete sedět až do konce. I když píšete "bude-li to možné", nevím, jestli jste to přesně tak řekla i jemu. Pokud ano, tak je to v pořádku. Nemocní jsou totiž velice citliví a těžce nesou, když nedodržíme, co slíbíme.[79] Jste zaměstnaná v domácí péči a za Henrim, jestli jsem to dobře pochopila, chodíte do nemocnice denně až po službě. On ale může umírat v době, kdy u něho ani při nejlepší vůli nebudete moci být. Třeba to tak nebude, ale příště buďte opatrná. I když já vím, že Henri je pro Vás víc než pacient a jste zřejmě schopna si vzít i dovolenou, abyste ho nezklamala. Rozumím Vám, ale znovu připomínám - myslete i na sebe a na své zdraví.

 

          Moc si Vás vážím a oceňuji i Vašeho manžela, který Vám to všechno toleruje. Moc se asi doma nezdržíte, že? Možná si toho ani není plně vědom, ale na tom Henriho zrání má svůj podíl i on. Právě tou tolerancí.[80]

                                                                                                M.S.

 

                                                                             Pardubice, 13. června 94    

 

          Vážená paní doktorko,

 

          jsem Šťastná, i když se cítím k smrti unavená. Dnešní noc jsem probděla u Henriho lůžka. Slib jsem splnila. Musím Vám to ale vyprávět od začátku.

 

          V posledních dnech se Henri cítil neuvěřitelně dobře. Neměl ani bolesti, téměř nekašlal a dýchalo se mu báječně. Měl po dlouhé době i chuť k jídlu. Stalo se mi to u pacientů už víckrát, že se jejich stav krátce před smrtí nápadně zlepšil. Tušila jsem proto zradu, ale Henri byl spokojený a veselý.

 

          Večer, těsně před mým příchodem došlo k náhlému zhoršení. Doktor předpokládá krvácení do mozku. Henri už nemohl mluvit, ale bezpečně mě poznával a dobře mě slyšel i vnímal.[81] Od té nezdařené návštěvy pana faráře jsem se neodvážila Henrimu službu kněze znovu nabídnout. Čekala jsem, až si řekne sám, ale neřekl. Možná, kdyby nebyl na tom třílůžkovém pokoji, nevím, opravdu nevím.

 

          Rychle jsem si s Henrim domluvila způsob řeči. Budu mu klást otázky a on bude jedním stiskem ruky říkat "ano", dvěma stisky bude říkat "ne".[82] Pochopil to napoprvé. První moje otázka byla: "Henri, mám dojít pro pana faráře?" Cítila jsem, že jeho "ne" musím respektovat. "Mám tu zůstat?" "Ano". Chtěl mě mít u sebe. Možná to byla moje neobratnost. Kdybych se místo "mám dojít" zeptala "mám někoho poslat", třeba by řekl "ano". Ale to jsou pořád ty moje představy a ono to zatím v Henriho scénáři bylo zase jinak. A jak jste předvídala, bylo to opět originální. Náš rozhovor pokračoval přesně takhle:

 

"Henri, možná se už velmi brzy setkáš s maminkou, s tatínkem, se sestřičkou i s babičkou. Těšíš se na ně?"

"Ano."

"Henri, určitě se s nimi setkáš, ale nejdřív se tam setkáš s Bohem. Víš to?"

"Ano."

"Je všemohoucí, věříš tomu?"

"Ano."

"Je všemohoucí a přesto Tě neuzdravil. Nezlobíš se už na něj?" Trochu jsem riskovala. Neodpovídá na všechny otázky "ano"?

Odpověď byla jednoznačná: "Ne."

"Henri, Bůh je ale taky vševědoucí. Před ním nic nezatlučeš. Víš to?"

"Ano."

"Chceš ho odprosit za všechny urážky?"

"Ano."

 

          Ze zevního koutku Henriho pravého oka se pomalu skutálela jedna jediná veliká slza a vsákla se do polštáře. Na tváři se mu objevil lehounký, ale nepřehlédnutelný úsměv. Prožívali jsme to štěstí společně. Až po chvíli jsem si uvědomila, že nedýchá. Dovolili mi zůstat u Henriho až do rána. Šla jsem rovnou do práce, ale řekla jsem si o den dovolené. Vrchní mi ji nedala: "žádnou dovolenou. Náhradní volno si vezmeš a už až tě tu nevidím. Podívej se na ty kruhy pod očima. Sypej do postele." Sypala jsem. Ale nejdřív jsem se s Vámi o tu radost musela rozdělit, jinak bych ji snad ani neunesla. Tak dobrou noc.

 

                                                                             Vaše Eva Jirmanová

Malý bílý králíček

                                                                             Zábřeh na Mor., 1. února 95

 

          Vážená paní doktorko,

 

          podala jste mi prst a já chytnu celou ruku. Je to asi rok, co jsme vedle sebe seděli v autobuse na trati Praha - Brno. Nemůžete si pamatovat každého starého dědka, tak se Vám připomenu. Právě jste se vrátila z Anglie a měla jste velké plány ohledně hospiců u nás. Když jsem napůl v žertu při loučení na Zvonařce řekl: "No jo, ale kde vás najdu, až budu ten hospic potřebovat?", dala jste mi vizitku. Tak teď už víte, jak jsem přišel k Vaší adrese.

 

          Hospic zatím nepotřebuju, ale rád bych Vás poprosil o radu. Když jste tehdy mluvila i o domácí péči, vůbec jsem se neodvážil přiznat, že mám už dva roky manželku v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Nešlo to jinak. Do letošního ledna jsem pracoval, ale jak mi bylo šedesát, zůstal jsem doma. Jsme bezdětní. Rád bych si ji vzal domů, čas bych na ni měl, ale jsem chlap, nikdy jsem nikoho neošetřoval a nevím, jestli bych to vůbec zvládl. Manželka má pokročilou roztroušenou sklerózu, je zcela upoutaná na lůžko a už jí museli dát i cévku. Myslí jí to ale dobře a oba cítíme, jak moc se navzájem potřebujeme a kolik bychom si toho ještě potřebovali říct. Ale copak to jde? Je jich na pokoji šest a když ke každému přijde návštěva, bývá to tam jako v židovské škole. Zatím jsem Božence nic neslíbil, čekám co mi poradíte. Není to ztřeštěný nápad stárnoucího dědka? Předem Vám děkuji za odpověď.

 

                                                                             S úctou Váš Karel Hořejší

 

 

                                                                                      Praha, 4. února 95

 

          Vážený pane Hořejší,

 

          potěšil mě Váš dopis a vybavuji si Vás v paměti velmi dobře. Odepisuji rychle, protože při troše štěstí byste mohl 11. února dát manželce k svátku pěkný dárek. Než jí ale slíbíte, že si ji vezmete domů, všechno dobře promyslete, pak už nemůžete couvnout, to by ji moc bolelo.

         

          Spojte se co nejdříve se sestrami z Charitní ošetřovatelské služby u Vás v Zábřehu. Ty určitě dobře posoudí, kolik odborné ošetřovatelské péče a co dalšího Vaše paní potřebuje. S tím odborným by Vám určitě pomohly a měla by to hradit pojišťovna. Něco dovedete a něco Vás sestry naučí.[83] Měly by se podívat jak za Vaší paní, tak i na Váš byt. Bude-li to potřeba, zapůjčí Vám i nutné pomůcky nebo navrhnou úpravy v bytě, aby ošetřování bylo co nejsnazší. Možná sestry nakonec zjistí, že ta cévka vůbec není potřeba. I to se nám stává.

 

          Z těch pár poznámek ve Vašem dopise je zřejmé, že si se svou paní velice dobře rozumíte a máte se rádi.[84] Tím víc je škoda každého dne, kdy nejste spolu. Většina lidí se těší, že si v důchodu bude pěstovat svoje koníčky. Nejspíš jste o svém důchodu měl kdysi taky úplně jinou představu. Dokázal jste ji však opustit a to hned tak každý nedovede. Vaše paní si uměla dobře vybrat.

 

                                                                                       M.S.

 

 

                                                                             Zábřeh na Mor., 15. února 95

 

          Vážená paní doktorko,

 

          zařídil jsem se podle Vaší rady a Boženku jsem si o jejím svátku přivezl domů. Charita nám půjčila nemocniční postel s hrazdičkou a antidekubitní matraci s kompresorem[85]. Každé ráno sestry na hodinku přijdou a všechno ostatní už zvládnu sám. Té cévky se manželka konečně zbavila. Sestry přinesly kalhotky pampers[86] a je to vyřešeno. Ani jsem nevěděl, že se dělají i pro dospělé.

          Boženka je Šťastná a já s ní. Každý den, kdy můžeme být spolu, přijímáme jako velký dar. Víme moc dobře, že to nemusí tak být pořád. Kdysi jsme se toho děsili, ale v posledních letech už o smrti mluvíme bez emocí.[87] Pomohl nám "malý bílý králíček". Ale to bych se už moc zapovídal.

 

          Spíš se Vás potřebuji zeptat ještě na jednu věc. Když mi doktor dával obálku s propouštěcí zprávou, sám mi nabídl, že kdyby to šlo s manželkou ke konci, tak ji tam beze všeho kdykoliv zase přijmou. Tak daleko jsem to nedomýšlel, ale když to řekl, uvědomil jsem si, že jsem v životě nikoho neviděl umírat. Ani nevím, jestli bych to poznal. Je mi trapné se na to tady někoho ptát, ale pořád na to teď musím myslet. V té léčebně jsem si všiml, že lidem před smrtí kapala většinou infuse. Musí to být? Nerad bych ženu zase někam převážel.

 

                                                                                      Váš Karel Hořejší

 

                                                                                      Praha, 23. února 95

 

          Vážený pane Hořejší,

 

          položil jste mi velmi těžkou otázku. Nikdo na světě Vám neřekne, jak budete umírat Vy, Vaše paní anebo já. A už vůbec nikde není řečeno, že Vaše paní musí být první. V této chvíli si ani já nemohu být na 100 % jistá, že tento dopis dopíšu. Takže Vám mohu odpovědět jen velice obecně, ale ujišťuji Vás, že to úplně stačí. Víc vědět nepotřebujete. Ale než se pustím do výkladu, musíte mi něco slíbit. Když už jste vzbudil moji zvědavost, tak mi v první volné chvíli musíte napsat co to je ten Váš "malý bílý králíček". Platí?

 

          Tak a teď k té smrti. Nebudu mluvit o smrti náhlé, způsobené úrazem, infarktem nebo embolií. Nebudu mluvit o příznacích, které se mohou vyskytnout v souvislosti s konkrétní nemocí, protože ty musí zvládnout lékař a ne Vy. Mám na mysli bolest, dušnost ap. Ale pozor, to jsou příznaky nemocí a navíc jen některých. Vy se ale ptáte jak vypadá umírání a to je rozdíl. žádný z těchto příznaků k umírání nepatří.

 

          Umírá-li člověk t.zv. "sešlostí věkem" nebo vyčerpáním sil při dlouhodobé nemoci, nejde o nic dramatického, spíše to připomíná usínání a usnutí po vyčerpávajícím dni. Ale protože tohle málo lidí ví, zbytečně zpanikaří a nemocného v počínající agónii harcují sanitkou do nemocnice v domnění, že pro něho dělají to nejlepší. [88] A velmi často to udělají ze strachu, že se se smrtí, o níž odmítají uvažovat, setkají tváří v tvář.

 

          Umírání jako proces, který k životu zákonitě patří, začíná ale dříve. Někdy je to jeden, někdy tři měsíce před vlastní smrtí, kdy se člověk začne pomalu jakoby odpoutávat od svého okolí.[89] Přestane se zajímat o noviny, o televizi, později i o návštěvy.

 

          V tomto období naprostého odtažení a odpoutání ode všeho co leží mimo vlastní já, najdeme nemocného často během dne se zavřenýma očima. Vypadá to jako spánek. Nemocný je ale pohroužen do svého nitra, kde dochází k důležité práci, hodnocení vlastního života. Uvnitř je místo jen pro jednoho. S tím souvisí menší potřeba komunikace s druhými. Slova (ne všechna) ztrácejí svou důležitost. Dotek a tichá přítomnost nabývají zvláštního významu.

 

          Jídlem dodáváme tělu energii. Jíme, abychom žili. Když se tělo chystá ke smrti je zcela přirozené, že jídlo odmítá. Nejprve přejde chuť na maso a těžko stravitelné pokrmy, nakonec zůstane chuť jen na tekutiny. I když to pro rodinu bývá těžké, je to v naprostém pořádku, že nemocný nejí. Při normálním procesu umírání se obejdeme bez infusí. Teď je zapotřebí jiná energie, duchovní.

 

          Obvykle jeden až dva týdny před smrtí se přidruží další příznaky. Nemocný je ještě více spavý, je však možné ho ze spánku probudit. Může se objevit zmatenost, ale nemusí. Dochází ke změnám, které signalizují, že tělo pomalu ztrácí schopnost se udržet. Změny v tepu, teplotě, dechu, barvě kůže, dochází  k většímu pocení ap. Tyto příznaky se zvýrazní jeden až dva dny před smrtí, kdy už je těžší, někdy i nemožné nemocného probudit. Někdy ale bývá vědomí zachovalé až do konce. Zástava dechu a srdeční činnosti je známkou klinické smrti, která opravdu vypadá jako hluboký spánek.

 

          Je pravda, že někteří lidé umírají klidně a jiní neklidně. To závisí hodně na tom, jestli se smrti bojí nebo nebojí. Pokud ji vnitřně už dříve přijali, umírají zpravidla klidně a někdy dokonce radostně. Dnes jsem v poště měla krásný dopis od jedné mé přítelkyně, která mi setkání s takovou radostnou smrtí popisuje. Osobně byla u toho. To opravdu stojí za to, abych Vám tu pasáž opsala:

 

          "Chodila jsem navštěvovat sousedovic stařenku. Bylo obdivuhodné, jak byla vyrovnaná a na smrt se skoro těšila. Mluvívala o tom, že uvidí svoji maminku, která jí zemřela, když byla malé dítě. Stařence bylo 94 let a vážila asi 35 kg. Celé dny se modlila a já věřím, že tahle vetchá stařenka měla u Boha větší cenu, než nějaký nositel řádu práce.

 

          Jednou pro mě přiběhli, že stařenka umírá. Přijdu tam a vidím, jak těžce dýchá, tak jsem ji vzala za ruku a říkám: "Bábi, už se dočkáte! Uvidíte svoji maminku a Boha a celé nebe!" Usmála se a řekla mi: "Bonbón do pusy!" Byla jsem překvapená a obávala se, že se udáví. Ale dali jsme jí ho. Rychle ho cumlala. Najednou řekla: "Hůlku do ruky!" Já jí říkám: "Ale bábi, v nebi už hůlky potřebovat nebudete." Ale ona chtěla hůlku. Tak jsem jí ji dala a ona ji pevně uchopila. Za chvíli se jí rozzářil obličej, dívala se do jednoho místa, jakoby něco uviděla a radostně zvolala: "Už jdu, už jdu!" a vydechla naposled. Bylo to něco tak fantasticky slavnostního...".

 

          Tak teď toho už víte víc, než potřebujete. Vždyť máte po ruce sestřičky z Charity, ty Vás v tom určitě nenechají. Pozdravujte je a jsem strašně zvědavá na toho záhadného "malého bílého králíčka".

         

                                                                                                M.S.

 

 

                                                                   Zábřeh na Mor., 12. března 95    

 

          Vážená paní doktorko,

 

          děkuji Vám za poslední dopis, ve kterém jste mi vyčerpávajícím způsobem zodpověděla moji otázku. I když jsem to původně neměl v úmyslu, nakonec jsem to manželce dal přečíst. My se opravdu už léta o otázce života a smrti spolu bavíme jako o něčem naprosto normálním. Jestli platí co jste napsala o lidech, kteří svoji smrt předem přijali, pak máme oba naději, že budeme umírat klidně. Pokusím se Vám ale vysvětlit, jak to souvisí s naším "malým bílým králíčkem".

 

          Je to už skoro čtyřicet let. Měli jsme před svatbou a chodili jsme na faru na přípravu. Kaplan se nám snažil vysvětlit, co to znamená mít ducha chudoby. Prostě na ničem nelpět, umět se čehokoliv vzdát, cokoliv opustit. Tenkrát jsme byli příliš mladí a ještě jsme nechápali, jak moc je to v životě důležité a jak moc to člověku pomáhá v těch nejsložitějších situacích. Byli jsme samý smích a dělali jsme si legraci ze všeho.

 

          V té době Boženka nepřišla na jediné randě bez svého malého plyšového bílého králíčka. A když jsme tenkrát vyšli ven z té fary, pronesla větu, která nás pak provázela celý život: "Pane Bože, všechno ti dám, jen toho malého bílého králíčka mi nechej."  Do týdne jsem přestal kouřit, protože mi Boženka dokázala, že mým "malým bílým králíčkem" jsou cigarety. Musel jsem to uznat.

 

          Stal se z toho pojem, někdy jsme to už pak zkracovali na pouhého "králíka" a čas od času jsme vyhlašovali totální výprodej. Zajímavé je, že člověk si myslel, že už má všechny "králíky" vyprodané a on se vždycky zase nějaký vylíhl. Když Boženka před patnácti lety musela kromě operace absolvovat i chemoterapii a slezly jí všechny vlasy, byla z toho strašně zničená. Paruku měla pěknou, ale smířit se s tím nemohla. Nevěděl jsem si s ní rady. Pak jsem na ni vyzrál: "Ha, králík! Ty vlasy byly tvůj králík!" Sklopila oči a řekla: "Já vím, Karle, ale když on byl takovej malej a bílej a můj. Ale až si. Já ho teda mít nemusím, když se ti líbím i bez něj."

 

          A tak jsme se celý život učili prodávat a ztrácet, na ničem nelpět. Mnohokrát se nám to vyplatilo. Například když se mě v Bartolomějské při výslechu pokoušeli zastrašit tím, že mi seberou cestovní pas a už nikam nevyjedu. "To nevadí, tak nevyjedu." Zkusili to ještě párkrát a když zjistili, že mě nemají čím postrašit ani za co koupit, vzdali to a měl jsem od nich pokoj.

 

          Nakonec jsme s Boženkou dospěli i k tomu, že jednou budeme muset odevzdat i svůj život.[90] Vážíme si ho jako nesmírného daru, ale víme, že ho budeme jednou muset vrátit. Snad trochu naplněný, zúročený. Jak moc se nám to podařilo nebo nepodařilo, nechci hodnotit. Ale aspoň jsme se poctivě snažili.

 

          Musím končit, Božence jsem dnes slíbil, že ji vyvezu na zahrádku. Už nám tam kvetou bledule, sněženky a krokusy. Dva roky je viděla jen ve vázičce, tak si jich teď spolu užíváme přímo na záhonku.[91] Kdybyste měla cestu do Zábřehu, rádi Vás tu oba uvidíme. A pozdravují Vás i sestřičky.

 

                                                                                       Váš Karel Hořejší

 

 

Bratránek  

                                                                                     

                                                                             Ústí n. Lab., 5. ledna 95

 

          Milá sestřenko,

 

          tak jsem Tě nakonec přece jen poslechl, i když jsem to pár dní odkládal. Ta černá stolice se objevila ještě několikrát. Byl jsem slabý jako moucha a když jsem na Štědrý den ráno prudce vstal, našel jsem se, ani nevím za jak dlouho na zemi vedle postele. Od našeho doktora mě už odvezla houkačka. Jsem po operaci žaludečního vředu, v žilách mi koluje krev[92] nějaké mladé kočky a podle toho se taky cítím. Už mám zase roupy, rád bych si vynahradil Silvestra, o kterého jsem přišel, ale zatím mě nechtějí pustit.

 

          Jinak si nestěžuju, na pokoji jsme samí mladší, je tu docela psina. Za mnou sice žádné návštěvy nechodí, nepočítám-li moji bejvalou č. 2, která mě i tady uhání o alimenty. Vůbec ji nezajímá, že teď budu mít jen nemocenskou. Ale jinak se tu nenudíme.

 

          Za kolegou na vedlejší posteli chodí pořád nějaká omladina, na Silvestra jim doktor povolil i kytaru.[93] Jsou fajn, ale ten kluk, co za ním ty návštěvy chodí to má sečtený. Udělali mu vývod a to je konec. Není mu ještě ani třicet, má krásnou ženu a tři malé prcky. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to. Je to běs a děsná nespravedlnost. Doufám, že odtud vypadnu dřív, než natáhne brka. To bych nesnesl. Když se v noci vzbudím, nejdřív koukám, jestli ještě dýchá.

          Včera mu radil na chodbě jeden pacient, aby zažaloval doktora, že by z toho mohlo něco kápnout. Kdyby si našel šikovného advokáta, tak vždycky dokáže, že mu něco zanedbali. Jenže on je takový mamlas, nechce o tom ani slyšet. A ta jeho krasavice taky ne. Kdyby aspoň myslel na rodinu, musí ji přece nějak zabezpečit.

 

          Tak mě při tom napadlo, a proto Ti hlavně píšu, že bych to mohl zkusit já. Doktora sice žalovat nemohu, ten mě do špitálu odeslal okamžitě, ale co třeba taková závodní jídelna? Dělají všechno na přepálených tucích a určitě by nebyl problém dokázat jim, že nedodržují hygienické předpisy a normy. Nějaký viník se přece najít musí. Někteří advokáti se prý dnes na to přímo specializují. Podle toho chlápka bych mohl vysoudit bolestné, ušlý zisk a ztížení společenského uplatnění. Mám na břiše šlinc jako hrom a budu muset držet dietu. Tak mi brzy napiš, z čeho všeho se takový vřed na žaludku může udělat, podle toho pak vymyslím další postup. Konečně, na co bych měl sestřenku doktorkou, že?

 

          Napiš mi už na adresu domů, až se to tu někde nepotuluje a nedostane se to do nepatřičných rukou.

 

                                                                                       Standa

           

 

         

 

         

 

 

                                                                             Praha, 10. ledna 95

 

          Milý Stando,

 

          jsem ráda, že se po operaci cítíš tak dobře. Doufám, že Ti je jasné, jak to mohlo dopadnout. Z takového vředu se dá vykrvácet na to šup. Kdyby se ještě někdy objevila ta černá stolice, tak už víš co máš dělat. A protože Tě trochu znám, jsem jen zvědavá na tu Tvoji životosprávu. Bez ní to nepůjde.

 

           Ty ale ode mne neočekáváš kázání, nýbrž odborné pojednání o příčinách žaludečních vředů, abys mohl vytipovat viníka. Máš štěstí. Vředová choroba patří mezi nemoci psychosomatické a ty jsou vždycky zaviněné. Určitě jsi tam už dostal nějaké letáčky a tak se přede mnou netvař, že nevíš o souvislostech s kouřením, nepravidelným stravováním, alkoholem atd.

 

          Ale neboj se, nechci hodit vinu na Tebe. Nejsem vševědoucí a nepřísluší mi posuzovat Tvůj způsob života. Nedělám to u jiných, nebudu to dělat ani u Tebe. Nikdy totiž u svých pacientů nemohu vědět, za co nesou plnou odpovědnost a co do jejich života vnesly vlivy výchovy a prostředí, vlivy ostatních lidí, institucí či celého typu civilizace.[94] Než sepíšeš tu žalobu, přečti si, co píše o těchto věcech Tomáš Halík. Bude to delší, ale Ty teď máš čas číst i přemýšlet:

 

          "Smí si nemocný sám sobě položit otázku viny, možné v souvislosti mezi vlastní nemocí a hříchem? Ano, nemocný sám nemá uhýbat před svým svědomím a má se ptát na míru svého zavinění a své odpovědnosti, na to, zda nemoc není důsledkem a projevem nějakého životního mravního selhání nebo opomenutí.

 

          A opět je modlitba, rozhovor s Bohem, oním nejpříhodnějším a snad jedině možným prostorem, v němž taková otázka může zaznít. Jinak by hrozilo, že nemocný upadne do planého sebetrýznění, škodlivého sebeobviňování a neplodného monologu.

 

          Abychom se v modlitbě opravdu otevřeli Boží odpovědi na tuto nelehkou otázku, je však třeba, aby náš obraz Boha nebyl zvrácený nebo dětinský. Bůh na nás neposílá zvnějšku nemoci jako pomstu za to, že jsme ho hříchem urazili. Spíše dopustí, aby to, co je v nás vnitřně pokřivené a nezralé, se zobrazilo na našem zdravotním stavu - také proto, abychom tuto vnitřní zátěž konečně vzali na vědomí a mohli s ní něco udělat. Nemoc nás často nutí k zastavení, zamyšlení, přehodnocení mnoha věcí. K přehodnocování patří i to, že si přiznáme své hříchy.

 

          Hříchy, které leží u kořene našich nemocí, mají patrně nejčastěji podobu dluhu, opomenutí, zanedbání - onoho "měl jsem učinit a neučinil jsem". Někdy v sobě nosíme sklony a hluboce zakořeněné životní postoje, které sice dokážeme ovládat tak, že se neprojeví v našem chování. Potlačujeme je do podvědomí - ale právě tam, v naší hloubce, v našem "srdci", nepřestávají skrytě pracovat.

 

          Tam, hluboko v nás, nosíme mnohdy různá nepřátelství, neochotu odpustit, závist, zahořklost, nedůvěru k druhým, k životu - a koneckonců i k Bohu. Nosíme tam své přehnané ambice a vzdušné zámky nezralých tužeb a ješitných plánů, které nám někdy brání poctivě přijmout celou skutečnost a skutečné úkoly našeho života. Nosíme tam uraženou ješitnost a často i pýchu."

 

          Tak to by snad jako podklad pro pátrání po viníkovi mohlo stačit. Přeji Ti, abys ho brzy identifikoval a patřičně s ním zatočil.

 

          Nevím, jak jsi přišel na to, že ten Tvůj spolupacient s vývodem to má sečtený.[95] Já mám ve svém obvodě takových pacientů celou řadu a spokojeně si žijí. Samozřejmě s určitým omezením, ale na to se dá zvyknout. Dnes už jsou k dispozici tak dokonalé kolostomické sáčky, že okolí pacienta vůbec nic nepozná. Rekord drží moje přítelkyně, která žije s vývodem už 28 let. Tak toho mladého muže předčasně nepohřbívej, určitě by to z Tvého chování vycítil. Stačí někdy poznámka, nebo jen pohled.[96] Jestli se ještě setkáte, chovej se k němu naprosto přirozeně, jako ti jeho přátelé, co ho navštěvují. Může nás klidně všechny přežít. Z toho, co jsi mi o něm napsal je vidět, že má dobré zázemí a to je v uzdravovacím procesu nesmírně důležité.[97]

 

          Přeji Ti brzké uzdravení a budu ráda, když dáš o sobě vědět.

 

                                                                                                Marie

 

         

 

 

 

 

         

 

         

 

 

                                                                             Ústí n. Lab., 26. ledna 95

 

          Milá sestřenko,

 

          musím se Ti přiznat, že jsem Tvůj dopis jen letmo přelítl očima a vztekle jsem ho zmuchlal a hodil do koše. V duchu jsem se s Tebou hádal a jinak jsem Tě neoslovil, než ty huso, nebo ty kudlanko nábožná. Zařekl jsem se, že už Ti nikdy nenapíšu a už nikdy nic od Tebe nebudu chtít. Omlouvám se Ti. Tu žalobu jsem si rozmyslel. Prosím tě přijeď.

 

          Něco jsem začal tušit už ve špitále. Bylo mi divné, že i ta nejprotivnější sestra se ke mně najednou chová jak mílius. To nebylo normální.[98] Dřív na mě ječela, že kouřím na záchodě a teď dělala, že nic nevidí, když jsem na pokoji  schovával hořící cigaretu do rukávu od županu. Při první kontrole mi doktor řekl, že mě předávají na onkologii. Byla to rána pod pás, myslel jsem, že špatně slyším. Tak blbej zase nejsem, abych to nepochopil. Prý to celé odstranili, ale věř jim. To řekli mojí mámě tenkrát taky. Tobě by možná řekli víc, až přijedeš, musíš se jich na mě zeptat.

 

          Ani nevím, jak jsem se dopotácel na ubytovnu. Seděl jsem půl dne jako zařezaný a čuměl doblba. Pak jsem vypil láhev vodky a usnul.[99] Když jsem se vzbudil, vysypal jsem odpadkový koš, abych našel ten Tvůj dopis. Naštěstí s tím do popelnice chodím až když to důkladně přetéká. Tentokrát se mi to vyplatilo. Čtu to pořád dokola a asi máš pravdu. Jestli vůbec můžu někoho žalovat, tak jedině sebe. Lituju se a současně mám na sebe vztek.

          Už jsem taky vyrovnal ty alimenty. Řekl jsem si, že když se z toho dostanu, tak vezmu všechny svoje děti o prázdninách k moři. Ještě u něj nebyly. Ale podmínkou je, že budu fit a budu vydělávat jako dřív.

 

          Na té onkologii jsme se zase sešli s Honzou. To je ten príma kluk s tím vývodem. Možná máš pravdu, že nás přežije. Aspoň mě. Píšeš, že dobré zázemí je v uzdravovacím procesu hrozně důležité. Podle toho bych moc velkou šanci neměl. Dvakrát rozvedený, čtyři závazky, mizerná ubytovna, ze které mě vyhodí, jestli se nevrátím do práce. Tak to je to moje zázemí. Má takový život vůbec ještě cenu? Nebylo by lepší hodit si mašli?

 

          Ale třeba to opravdu všechno vybrali a bude to dobré. Ten doktor už přece má nějaké zkušenosti. Vypadalo to, že nekecá. Proč bych nemohl mít taky jednou kliku jako ta Tvá známá, co žije s vývodem už 28 let. To by mi úplně stačilo.[100] Snažím se omezit i to kouření, ale moc mi to nejde. živím se jako kojenec, kdybych se nestyděl, tak bych nad sebou brečel. Sním o pár lžíc víc a je mi zle. Kolem Honzy skáče pěkná ženská, ale co já, chudák. Neuvařila bys mi taky něco dietního, až přijedeš?

 

                                                                                                Standa

 

         

 

 

 

 

                                                                                      Praha, 30. ledna 95

 

          Milý Stando,

 

          dnes přišel Tvůj dopis. Zatím místo sebe posílám aspoň pár řádků. Chci přijet ve všední den, abych zastihla někoho z lékařů na té onkologické ambulanci. Doufám, že mi dají na pátek dovolenou, zůstala bych v Ústí i přes víkend. Mám tam kde přespat a mám tam i několik dobrých přátel, určitě společně nějaké řešení vymyslíme.

 

          Nedělej žádné ukvapené závěry, je to předčasné. Raději se rozhlédni po Ústí, kde tam je nějaká dietní jídelna.[101] Otestujeme ji spolu. Já Ti samozřejmě ráda uvařím, ale není to řešení dlouhodobé a Ty budeš přísnou dietu muset držet řadu měsíců a volnější dietu roky.[102] S tím se musíš smířit.

 

          Tu mašli si nehodíš. Znám tě od peřinky, rošťák jsi byl vždycky, ale zbabělec a bačkora nikdy. Můžeme si o tom popovídat až přijedu, ale varuju Tě, abys něco takového řekl před doktory. Kdo Tě nezná, mohl by to vzít vážně a už z pouhého alibismu by Tě mohli, nebo spíše měli poslat na psychiatrii. život má cenu v každé situaci - ale o tom si spolu taky můžeme popovídat. Můžeš se se mnou klidně hádat, jen mě nesmíš cpát do odpadkového koše. Už jsem Ti ale odpustila i tu husu i tu kudlanku.

 

                                                                                                Marie

 

 

                                                                             Ústí n. Lab., 21. února 95

 

          Milá sestřenko,

 

          všechno klape perfektně. Od pondělí do soboty chodím na obědy do té dietky a zatím mi to vyhovuje. Večeře si vařím přesně podle té minikuchařky, kterou jsi mi tu sepsala.

 

          Na onkologii mi udělali rozpis léčby na dlouho dopředu, tak vím na čem jsem a můžu se podle toho zařídit. Doufám, že mezi jednotlivými kůrami chemoterapie se mi podaří vypadnout z Ústí někam na lepší vzduch. Mám už nějaké konkrétní plány,[103] ale zatím to není jisté.

 

          To bylo štěstí, že ses tady na té onkologii potkala s Honzou a jeho manželkou a objevili jste společné známé. Nevím, jestli jsi to zorganizovala přes ně nějak Ty anebo na to přišli sami, ale od minulého týdne chodím na nedělní obědy do Honzovy rodiny. Monika (Honzova žena) prohlásila, že když už vaří dietu, je jí jedno, jestli toho udělá o pár lžíc víc. Prý jíme oba jako vrabci, takže o nic nejde. Pro mě to ovšem znamená mnoho. Nejde mi ani tak o to jídlo, jako o jejich přátelství.[104] Chodí k nim celá ta parta, co za Honzou chodila do nemocnice. Viděli mě párkrát v nemocnici, ale hlásili se všichni ke mně jako ke starému známému.

 

          Absolvoval jsem v životě nejrůznější flámy, ovšem že bych s některou ženskou do rána filozofoval, to se mi ještě nestalo. Musím ale uznat, že se mi tady s Tebou povídalo dobře a s něčím z toho dodatečně dokonce už i souhlasím. Když jsme seděli v neděli u Honzy, hodil jsem jen tak do placu něco z toho, o čem jsme se spolu tu noc bavili. Například, že by se člověk neměl ptát co může ještě od života očekávat, ale má si klást otázku, co život čeká od něj. Myslel jsem si jak je všechny omráčím, ale jim to připadlo úplně normální. Bylo to tam fajn a těším se na příští neděli, domluvili jsme se, že budeme v té debatě pokračovat. Jak bude venku trochu tepleji, bude se to konat na zahradě a s táborákem. Sice bez buřtů, ale zato s kytarou.[105] To vymyslela Monika.

 

          Je to zvláštní, ale nebýt té nemoci, tak jsem tyhle lidi vůbec nepoznal. žiju v Ústí už čtrnáct let, mám tu známých dost, ale teprve teď mi dochází, že opravdové přátele jsem tu neměl nikdy.[106] Přitom jsme se určitě museli potkávat. Jestli se uzdravím, tak jsem na té nemoci vydělal i bez té žaloby. Skoro se Ti za to stydím, že jsem o tom vůbec někdy uvažoval.[107]

 

          Děkuji Ti ještě jednou, žes přijela a pomohla mi roztřídit problémy na ty dvě hromady. Teď už to dělám sám. Jsem překvapen, že nejsou stejně velké. Toho, co změnit nemohu je méně než toho, co změnit mohu. Jen kdybych dokázal změnit všechno, co bych teoreticky změnit mohl a změnil i rád. Přemýšlím o tom, ale snadné to není. Z trosek dvou rodin jednu takovou Honzovu nikdy neudělám. Ale aspoň o něco bych se rád pokusil. Nějak to vynahradit aspoň těm děckám.

 

                                                                                                Standa

 

                                                                                      Praha, 5. března 95

 

          Milý Stando,

 

          zdravím s díky za dopis, kterým jsi mi udělal velikou radost. Jsem ráda, že jste se s Honzovou rodinou tak spřátelili a že už i Ty máš své "zázemí". Teď se už nemáš na co vymlouvat a můžeš se hezky uzdravovat. Já Ti mohu psát, mohu občas do Ústí i zajet, ale to, co Ti mohou dát oni, to bych Ti při nejlepší vůli dát nemohla. Moc je všechny pozdravuj.

 

          Vidím, že máš velkorysé plány. Přeji Ti, abys je dokázal i uskutečnit. Ale už i samotná snaha znamená mnoho. Na celém světě bys nenašel člověka, který něco nezbabral. Některé chyby jsou vidět zdaleka, jiné, a někdy i horší, se třeba na čas podaří ututlat. Ale chybujeme všichni. Důležité je umět si to přiznat a vyvodit z toho správný závěr. Jinudy cesta nevede.

 

          Z Tvého dopisu je patrné, že se Ti daří dobře a snad jsi i trochu Šťastný.[108]  Moc Ti to přeju.

 

                                                                                                Marie

 

         

         

 

         

 

 

                                                                             Ústí n. Lab., 25. května 95

 

          Milá sestřenko,

 

          tak už zase ležím v nemocnici. V posledním týdnu jsem hodně zvracel a předevčírem jsem dostal takové křeče, že jsem musel volat pohotovost. Ta se se mnou moc nepárala a odeslala mě do špitálu. Dva dny jsem byl na kapačkách, konečně mě odšpendlili, tak Ti mohu napsat. Zatím nezvracím a nic mě nebolí.

 

          Horší je, že se mi hlavou honí všechno možné. Měl jsem to tak krásně vymyšlené a nic z toho nebude. Vybral jsem z katalogů několika cestovních kanceláří úplně perfektní zájezd do Španělska. Napůl pobyťák, napůl cestovní. Obě bývalé manželky byly ochotné mi děti dát sebou, když to zaplatím. Pro děti jsem počítal s polopenzí a sám bych tam ty dva týdny vydržel na piškotech a trvanlivém mléku. Doma taky o moc víc nejím. Naštěstí to mělo být překvapení, jako za vysvědčení. Děti zatím nic nevědí, aspoň nebudou zklamané. Dnes ráno při vizitě jsem se na to zeptal doktora a ten mi to jednoznačně zakázal.

 

          Jsem z toho zničený a navíc se bojím, že ten rak ve mně pokračuje a já nestihnu, co jsem měl v plánu. Hrozně rád bych nějak vygumoval všechno co bylo a začal znovu. Bojím se, že už na to nebudu mít čas.[109] Co když se odtud už vůbec nedostanu? Co když na těch kapačkách budu závislý už trvale?

 

          Chodí sem za mnou Monika s Honzou, tomu se naštěstí daří dobře. Moc mu to přeju. Vymysleli jsme společně plán. Promluví s oběma mými bývalými manželkami a pokusí se jednu po druhé přivést za mnou do nemocnice na návštěvu. Je to pro mě strašně důležitý. Chtěl bych je poprosit, aby mi všechno odpustily a musí se přece taky dozvědět, že i já jsem odpustil jim. To mi teď připadá ze všeho nejdůležitější.[110] Nevím, jak to udělám, jestli je Honza s Monikou nepřemluví, aby sem přišly. Asi bych jim musel napsat. Taky by to šlo, ale nebylo by to ono.

 

          S těmi dětmi je to problém ještě větší. Dospělí si ubližují navzájem, ale ty děti k tomu přišly jako slepej k houslím. Pořád přemýšlím, jak jim to vynahradit. Cítím, že ani to Španělsko by nebyla dostatečná náplast. Monika má nějakou známou notářku a ta mi pomůže sepsat zátěž. Auto prodám a peníze rozdělím rovným dílem dětem. Moc jim toho po tátovi nezbude, ale aspoň něco.

 

          O tom všem mohu mluvit s Honzou i s Monikou. Je tu ale ještě jeden problém a s tím za nimi nemohu. Stydím se. Jednou se přede mnou bavili o interupcích. Jsou zásadně proti nim a já jsem jim přizvukoval, protože jsem se před nimi nechtěl ztrapnit. Třikrát jsem měl holku v jiným stavu a vždycky jsem se odmítl oženit. Všem třem jsem zaplatil potrat. Nemusely na něj jít, to je sice pravda, ale šly. Mám na tom svůj podíl a nemohu to už nijak napravit. Pronásleduje mě to čím dál víc.[111]

 

          Trochu to ze mě spadlo, když jsem Ti to napsal. Ale napravit to už nejde. Kdybys tak aspoň mohla přijet, potřeboval bych si některé věci ujasnit.

 

                                                                                                Standa

         

                                                                   Ústí n. Lab., 10. června 95

 

          Milá sestřenko,

 

          je mi dnes o něco líp, tak se Ti pokusím napsat. Vlastně mi už nechybí vůbec nic.[112] Chtěl bych Ti ještě jednou poděkovat za Tvoji návštěvu a za všechno, cos pro mě udělala. Ten kněz sem od té doby za mnou chodí denně.

 

          Přijímám všechno tak, jak to den přinese.[113] Učilas mě nedělat si starosti o zítřek. To je ale na mě už příliš velký časový úsek. Nedělám si starosti ani o příští minutu. Třeba vůbec žádná nebude. A když bude, tak předem souhlasím s tím, co bude. Jsem se vším smířený a vyrovnaný. Všechno těžké přijímám a hned odevzdávám jako malou náhradu za ty moje tři nenarozené děti.[114] S těmi ostatními jsem se hezky rozloučil. Obě manželky se zachovaly dobře.

 

          Mám Tebe, mám Honzu, mám Moniku a několik dalších dobrých přátel. Vlastně jsem nesmírně bohatý, i když jsem všechno rozdal. Ani mi není líto, že se už na ubytovnu nevrátím.

 

          Díky za všechno a sbohem

 

                                                                             Tvůj Standa

         

 

Pan inženýr

                                                                             Pardubice, 12. června 95

 

          Vážená paní doktorko,

 

          v těchto dnech jsem si častěji na Vás vzpomněla. Dnes je to přesně rok, co zemřel Henri. Vzpomínáte? Byla to tehdy pro mě veliká zkušenost a současně veliký dar a veliké povzbuzení. Člověk je jenom člověk a občas i to povzbuzení moc potřebuje, protože ne vždycky se mu daří. Právě jsem doprovodila dalšího svého pacienta, ale jsem z toho trochu v rozpacích. Udělala jsem všechno?

 

          Pana inženýra jsem poznala před dvěma měsíci. I když bydlel jen o dvě ulice dál, nikdy dříve jsem se s ním nesetkala. Dlouhá léta žil mimo Pardubice, kdesi v severních Čechách, kde byl ředitelem velkého závodu. Do rodných Pardubic se jako sedmdesátiletý vrátil poté, co byl pozitivně lustrován a ve svém bydlišti "se sousedy nemohl vydržet". Bývalí přátelé a známí se k němu přestali hlásit - tam i zde - a já jsem přebírala svého nového pacienta s upozorněním, že je to "zlý, nevděčný, zatrpklý dědek, kterému nic není vhod".

 

          Nebylo to jednoduché. Bylo to dost náročné i po ošetřovatelské stránce, ale to jsem, myslím, zvládla dobře. Nejobtížnější byla komunikace. Než pochopil, že to s ním myslím dobře a v žádném případě ho nehodlám soudit jako ti ostatní, užila jsem si svoje. Pak už to bylo snazší. Stejně mi ale zůstává záhadou, jak je možné, že člověk na kost vyhublý, inkontinentní, jehož stav se každým dnem rapidně zhoršuje, si ani na okamžik nepřipustí, že by jeho nemoc mohla vést ke smrti. Pokud si to připustil uvnitř, nikdy to neprojevil ani nepatrným náznakem nahlas. Naopak, kdykoliv by se jen maličko naskytla příležitost naznačit něco takového, okamžitě kolem sebe postavil neproniknutelnou hradbu. Nechtěl, prostě za žádnou cenu nechtěl o tom ani slyšet.

 

          Ve zdravotnické dokumentaci jsem se dočetla, že pan inženýr před rokem ovdověl a před třemi lety mu zemřel syn, který byl od narození těžce postižený a zcela nepohyblivý. Když jsem zjistila, že ho nedali do ústavu, ale měli ho celý život doma, vyslovila jsem nad tím svůj obdiv. Tak, docela normálně a upřímně, jak jsem to cítila. Řekla jsem mu, že je stejně dobrý, když živil sám celou rodinu a dovolil manželce, aby se o postižené dítě starala, zatímco mohla slušně vydělávat, kdyby syna odložili někam do ústavu[115]. V tom okamžiku nastal zlom a už nikdy mi neřekl jediné ošklivé slovo.

 

          Jeden ani druhý jsme se v našich následujících rozhovorech zásadně nedotýkali jeho kariéry a jeho zřejmě neslavné minulosti. Vyšlo najevo, že se kdysi velice pěkně s manželkou postarali o oboje staré rodiče. I když jsem to neřekla naplno, naznačila jsem jen tak lehce mezi řádky, že člověk udělá v životě spousty chyb, ale taky leccos dobrého a nám nepřísluší posuzovat, která z obou misek vah převáží. V té souvislosti připustil, a jenom jednou a na malou chvilku, že "něco nad námi být musí". Dál jsme se nedostali.

 

          Druhý den upadl do agónie, která trvala nezvykle dlouho. Celých sedm dnů. To se mi ještě nestalo. Jenom díky pochopení kolegyň z Charity a několika dobrovolníků jsme pana inženýra mohli nechat doma až do posledního vydechnutí. Dnem i nocí jsme se střídali u jeho lůžka a nepřestáváme se za něho modlit ani teď. Myslíte si, že jsem pro něho mohla udělat ještě něco?

                                                                                      Vaše Eva Jirmanová

 

                                                                                                Praha, 16.6.95

 

          Milá sestřičko,

 

          mám radost, že jste se mi po roce znovu ozvala. Hlavně mám ale radost z toho, jak dobře si ve své službě vedete. Možná jste si to ani dost dobře neuvědomila, ale ty slovní útoky na Vaši osobu, které jste v případě pana inženýra bez mrknutí oka zvládla, jsou rozhodně náročnější, než nějaký ten hozený popelník. Jak vidíte, vzpomínám si na Henriho i na Vás velice dobře.

 

          Ale teď vážně. Bez nějakých lichotek - opravdu si myslím, že za tak krátkou dobu jako jsou dva měsíce, jste udělala pro pana inženýra maximum. Byla jste zřejmě jediný člověk, ke kterému znovu nabyl důvěru. Jediný člověk, který k němu měl upřímný, poctivý a opravdový vztah. A to není málo. Však to taky moc dobře pochopil. A co všechno se díky tomu dělo v jeho nitru, to se dozvíme až jednou. Ta nezvykle dlouhá agónie jistě taky nebyla náhodou. Nepochybuji o tom, že se v té době odehrávaly mezi nebem a zemí velmi veliké a nekonečně důležité a významné věci. Zkuste si v Bibli nalistovat například Izaiáše, 1. kapitolu, 18. verš.[116]

 

          Chápu Vás. Pro Vás je víra a všechno co z ní plyne, tím největším a nejcennějším bohatstvím. Ráda byste se o toto bohatství podělila s každým svým pacientem. Nepochybně i proto jste svůj dopis zakončila konkrétní otázkou. Jestli jsem Vám na ni dosud nedala dost uspokojivou odpověď, zkuste si na ni odpovědět sama. Nejdřív si ale pozorně přečtěte, co o tom říká ve své příručce P. Aleš Opatrný:

 

          "Musíme být schopni a ochotni se přizpůsobit úrovni víry, na které se nemocný nachází. To neznamená, že mu nechceme pomoci k víře větší a plnější. To ale znamená, že nebudeme jeho nynější stav víry bagatelizovat, že v něm oceníme každou pravou jiskřičku, a že s ním nebudeme jednat jako s člověkem, který má za povinnost stát se v co nejkratší době takovým, jak mu to my předepíšeme. Nakonec nesmíme zapomenout, že naštěstí my nikdy neurčujeme, jak vysoká musí být úroveň víry, aby se člověk dostal do nebe. Stanovení tohoto kritéria je naštěstí zcela v rukou Božích. Na nás jen je, abychom pomáhali na cestu, která jistě vede k cíli - a abychom doprovázeného neopouštěli. Snažit se pochopit a akceptovat postoj, který nemocný k nemoci zaujímá a snažit se mu pomoci k lidsky důstojnému překonávání a prožívání nemoci."

 

          Doufám, že tato slova Vás dostatečně uklidnila. Já osobně se u Vás bojím spíše jiné věci. Umíte odpočívat?

 

 

          S díky za všechno co děláte

 

                                                                                                          M.S.

 

         

 

 

 

         

 

           

Sestra Klára

 

                                                                                      Praha, 23. prosince 94

 

          Milá sestro Kláro,

 

          právě jsem se vrátila z nemocnice, kde jsem Tě nenašla. Už dole u vchodu mi hlásila jedna pacienta "jestli jdete za tou jeptiškou, tak ta tu už není". Na pokoji jsem skutečně našla prázdnou a čistě povlečenou postel. Sestra mi trochu nevlídně řekla, že jsi odešla na revers. Něco se stalo? Předevčírem jsi o ničem takovém nemluvila, tak jsem přišla jako obvykle.

 

          Vánoční dárek naštěstí není k jídlu a nezkazí se, tak s ním za Tebou přijedu mezi svátky. Přece nemůžeme takhle násilně ukončit naši hru "o tom, co bude potom". Napadla mě k tomu ještě jedna věc. Dost důležitá. Přišla jsem na to, že v nebi určitě nebude budík. To je totiž vysloveně pekelný nástroj a jako takový tam nemá co pohledávat. Byla jsem strašně zvědavá, co zase napadlo Tebe. Vždycky mi dáš trumf. Však máš taky na té posteli víc času přemýšlet a navíc máš teologické vzdělání. To ovšem není žádná hra, protože nejsou rovnocenné podmínky. No ale já jsem taková, že Tě klidně nechám vyhrát. Stejně jsem už zapomněla, jaké bylo minule skóre.[117]

 

          Pozdravuji i ostatní sestřičky a za pár dní jsem tam.

 

                                                                                                Marie

 

 

                                                                                      Osek, 23. prosince 94

 

          Milá Marie,

 

          celý den na Tebe myslím. Určitě jsi za mnou šla do nemocnice a nenašla jsi mě tam. Je mi to líto, ale opravdu jsem neměla žádnou možnost dát Ti včas zprávu. Telefon jsi nezvedala. Musím Ti to aspoň vysvětlit, proto hned píšu.

 

          Jednou jsem si Ti postěžovala, že mi píchají to morfium, i když ho nechci. Vždycky mě utlumí a mně to pak vůbec nemyslí. Několikrát jsem to říkala doktorovi, ale nic se nezměnilo. Vždycky přišla sestra, píchla mě a vůbec se se mnou nebavila. Nanejvýš řekla, že když to mám v chorobopise naordinované, tak ona to píchnout musí. Jak jim mám vysvětlit, že s tou bolestí počítám a mám s ní své úmysly a plány.[118] Nepochopili by, že jsou to moje valuty a já jimi platím. Platím, protože chci, nikdo mě k tomu nenutí. Denně sleduji zprávy z Bosny. Rozhodla jsem se, že všechnu bolest, kterou dokážu snést, obětuji za mír v bývalé Jugoslavii. Věděl to jen můj zpovědník a matka představená. Teď to říkám i Tobě, abys pochopila, proč jsem podepsala ten revers.

 

          Děkuji Ti, žes mi to léčení v Praze vyjednala a nezlob se, že jsem to takhle ukončila. Byli na mě hodní, ale vůbec mě nerespektovali jako svéprávného svobodného člověka. Oni tomu rozuměli, já jsem byla jen pacient. Nebylo možné se domluvit. Prostě mě nikdo nebral na vědomí.

 

          Když za mnou dnes ráno přijela matka představená, postěžovala jsem si jí a ona mi dovolila ten revers podepsat. Doktor se urazil a řekl jí v mé přítomnosti: "Zbláznila jste se, sestro? Vždyť ji ani živou nedovezete." Matka byla skvělá. Usmála se na něj a řekla: "A o co jde, pane doktore? No tak nedovezeme. Jestli má letošní Vánoce oslavit v nebi, tak je oslaví v nebi. Za všechno Vám děkujeme a prožijte v klidu a pohodě vánoční svátky. Sbohem."

 

          Škoda, že jsem se Tě už nedočkala. Přišla jsem ještě na několik dalších nápadů. Určitě tam budou švestkové knedlíky. Bez těch si nebe představit nedovedu. Ty by mi tam chyběly, což je teologicky vzato nesmysl. V nebi přece člověku nemůže scházet vůbec nic. Doufám taky, že tam hned najdu Michelangela a Antonína Dvořáka. Celý život jsem je milovala a už vím, co jim řeknu, až se s nimi setkám. Ale to Ti neprozradím, to je jenom pro ně. Ten vzkaz pro Tvoji sestru si pamatuji přesně. Určitě jí ho vyřídím.

 

          Dík za návštěvy v nemocnici a hlavně za to, žes mi tam pravidelně přinášela svaté přijímání. Díky moc! Jestli Tě napadlo ještě něco, tak mi to napiš. Jenže pořád to jsou jenom věci, které oko vidělo, ucho slyšelo... No, konečně, řeholnice by neměla být nezřízeně zvědavá, viď. Ale těšit se můžu, na tom není nic špatného, to mi potvrdil i můj zpovědník. Minule jsem ho rozesmála tak, že mi málem zapomněl dát rozhřešení.

 

          Pozdravuj manžela a prožijte hezky Vánoce. Budu na Vás v duchu vzpomínat u jesliček. Jsem ráda, že jsem zase doma, mezi sestrami.

 

                                                                                                sr. M. Klára

P.S.

Právě mi přišel pod ruku výrok sv. Augustina, velice mě oslovil a mám zase o čem přemýšlet: "Člověk se má podobat svíčce, která se stravuje tím, že druhým svítí." Krásné, co?

 

                                                                                      Osek, 20. července 94

 

          Milá Marie,

 

          nezapomněla jsem, že držíš svátek na sv. Marii Magdalenu. Takovéhle přání jsi jistě od nikoho nedostala. Určitě Ti všichni poslali obyčejnou pohlednici a nikoho nenapadlo poslat Ti zvukový záznam. No, mě to taky nenapadlo, ale přišly na to naše sestřičky. Nemůžu psát, tak mi připevnily na pokrývku mikrofon a já si připadám jako rozhlasová hlasatelka.

 

          Doufám, že to poslouchá i Tvůj manžel, kterému musím ještě jednou poděkovat, že mi minule přivezl Pavla. A hlavně, že to autem vzal oklikou přes Kralupy, aby se mohl doma zastavit pro tu kytaru. Nic lepšího jste nemohli vymyslet. Pavel tu pak ještě zůstal a představ si, že pro mě složil překrásný song. Když máš ten svátek, tak Ti ho zazpívám:

 

          S radostí překroč práh života svého,

          všem lidem pomáhej.

          Pak nebudeš se bát, až zavolá tě Pán,

          pojď, překroč práh.

 

          Musel mi slíbit, že mi ho zahraje a zazpívá při pohřbu. Je sice dost spolehlivý, ale raději na něj dohlédni. Ještě Ti musím říct, že se mi zase naplnilo břicho tou vodou a když už jsem nemohla kvůli tomu dýchat a hrozila mi nemocnice, objevil se tu otec Ladislav. Nedělal z toho žádnou vědu a vyvařenou silnou jehlou mi toho půl kbelíku vypustil. Koukal na to a povídá: "Škoda, že to není slivovica." Zasmáli jsme se, tak se zasměj taky.

 

          Pak mě sestřičky vyvezly s postelí do zahrady k jezírku. Otec tam se mnou  zůstal přes hodinu. Vyzpovídal mě tam a pak povídá: "Máte tu sestřičku Vodičku, bratra Slunce, bratříčci Ptáčci vám tu zpívají, sestřička Smrt chodí okolo, já nevím, co vám tu vlastně chybí."

 

          Znáš mě. Takovou přihrávku nebylo možné nezpracovat. Okamžitě jsem ho zatáhla do naší hry "o tom, co bude potom". "Otče, co mi tu chybí? Všechno, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a člověka ani ve snu nenapadlo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují!"

 

          Už vím, proč jsme spolu nemohly už na nic dalšího přijít. My jsme se totiž  zaměřovaly jen na věci hmotné. Musíme to rozšířit například i na celou oblast poznání. Tady se domluvím česky, francouzsky a německy. Tím to končí. Ale pak? No problem.

 

          Anebo ty stovky mentálně postižených dětí, které mi za život prošly rukama. Otec řekl: "No to si sestro pište, že strčí do kapsy i Einsteina!" Víš, z toho Ti mám takovou radost, že si to nedovedeš ani představit. Lidi na ně vždycky hleděli jako na něco méněcenného. Dokonce ani ty jejich krásné čisté oči je netrkly. Nemohla jsem to pochopit a bývalo mi z toho vždycky smutno.

 

          Po té punkci se mi výrazně ulevilo a když jsem otci řekla, že můžu zase volně dýchat, přišel s nápadem. "No výborně. Tak to bychom si zase jednou spolu mohli - co?" "Zazpívat dvojhlasně Magnificat!"

 

          A protože máš svátek, zazpívám Ti tenhle úchvatný Mariin chvalozpěv, i když to nebude dvojhlasně, protože tu už jsem sama. Bude to ale přesně tak, jak to zpívám každý večer při nešporách (když mi to zrovna slušně dýchá):

 

Velebí má duše Hospodina

a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,

neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.

Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,

že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.

Jeho jméno je svaté.

A jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení

k těm, kdo se ho bojí.

Mocně zasáhl svým ramenem,

rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.

Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil,

hladové nasytil dobrými věcmi

a bohaté propustil s prázdnou.

Ujal se svého služebníka Izraele,

pamatoval na své milosrdenství,

jak slíbil našim předkům,

Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky

a na věky věků. Amen.

 

          Tak to je můj dárek k Tvému svátku a těším se, že zase přijedeš i s manželem. Stejně je obdivuhodný, když Ti tak často dává opušťáky, abys za mnou mohla jezdit. Pozdravuj ho, denně myslím v modlitbě na vás oba.

 

                                                                   Zdraví vás vaše sestra Klára:

                                                                   "Pokoj vám!"

 

 

Varovná meditace        

 

          Následující úryvek z deníku RNDr. Jiřího Mrázka, CSc., známého vědce a vzácného člověka, je určen především těm, kteří se svou dobře míněnou "pomocí" nedovedou včas přestat. Je-li nemocný ve fázi smíření a jeho okolí ve fázi smlouvání urputně bojuje, může nemocnému, třebaže s nejlepším úmyslem, způsobit hotové peklo:

 

                                                                                                 27. září 1978

          Vinohradská nemocnice.

          Návaly návštěv.

          Každý se snaží pomoci.

          Výsledkem upřímného úsilí návštěvníků o pomoc je tato varovná meditace.

 

          I to je život: Jdete si koncem týdne na výlet a tam vás zastihne docela nenápadná zácpa; a nakonec budete - půjde-li vše hladce - několik měsíců bojovat o holý život, a je z toho pracovní neschopnost, "zpestřovaná" občasnými pobyty v nemocnici. Do těla jsou vpravovány moderní jedy v dávkách, které hraničí se smrtelnou toxicitou, a celé kolektivy odborníků s nasazením nejvyšší techniky, kterou lze v nemocnici nalézt, mají s vámi plné ruce práce.

 

          Avšak o to teď nejde, toto vše je nutnost, a nic jiného nezbývá, když už jste do toho spadli tak nešikovně.

 

          Jenže nežijete na světě sám a kolem vás jsou nejrůznější přátelé. Myslím to doslova, skutečně v této úvaze půjde o lidi, kteří vás mají upřímně rádi a neméně rádi by vám v tak vážné nemoci pomohli.

          A teď začne něco, co snad lze srovnat pouze s útrapami nemocničního pobytu:

          Ozve se přítel K., a s jednoznačným ujištěním, že přesně totéž co vy, měl přítel B., který to nejen bezvadně přetrpěl, ale od té doby si vesele žije už dvanáct let. B. totiž znal jednu osobnost magických schopností, která již na dálku jednoznačně poznala, co člověku je, a samozřejmě znala i magnetický způsob, jak jej vyléčit.

 

          Ještě téhož dne večer se dostavil přítel V., vše o průběhu nemoci znal předem a vysypal plnou náruč nejrůznějších čajů - některé z nich, které jsem znal, byly mimochodem docela chutné. Navíc přidal německy psaný leták, že v Innsbrucku - právě na moje onemocnění - pomáhá speciálně čištěný petrolej, a připojil cenné zkušenosti, jak se k tomuto petroleji dostat i v našich vnitrostátních podmínkách a tak říkajíc bez výdaje cenných valut. Za týden tu byl znovu i s petrolejem.

 

          Mezitím však přišel dopis od přítele J., jenž nabízí hypnotizérské umění svého souseda. Nakonec připojil doušku, že "nevyužiji-li této jedinečné nabídky, nemám žádnou naději dožít se nejbližších vánoc..."

 

          Nejhorší na tom všem je, že jde vesměs o dobré přátele, kteří to s vámi myslí dobře a naprosto nezištně. Protože však mám své zásady, bojím se, že je teď všechny ztratím.

         

          Vlastně štěstí, že se těch vánoc opravdu nedožiji!...

         

(Z knihy Vladimíra Benedikta Holoty, OFM "Hovory na nemocničním lůžku")

 

 

 

         

 

 

 

 

 

 

                                      III.

 

           O   H O S P I C O V É M   H N U T Í

                                      

 

                                      

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Myšlenka hospice

         

Myšlenka hospice vychází z úcty k životu a z úcty k člověku jako      jedinečné, neopakovatelné bytosti.

 

Hospic nemocnému garantuje, že

1)      nebude trpět nesnesitelnou bolestí, 

2)      v každé situaci bude respektována jeho lidská důstojnost,

3)      v posledních chvílích života nezůstane osamocen.

 

 

 

          Právo každého člověka na důstojnou smrt jako základní etický princip  by mohl zpochybnit snad jen těžký psychopat. Vyvstávají tu však hned dvě důležité otázky: KDE a JAK?

 

          Vyřešíme-li otázku JAK, bude otázka KDE sice taky důležitá, ale přece jen druhořadější. Myšlenku hospice (tj. ono JAK) lze při dobré vůli a za předpokladu splnění určitých podmínek (k nim se ještě vrátíme) uplatnit kdekoliv. Jde o to naplnit dny životem, nikoliv život naplnit dny. Důraz je kladen především na kvalitu života nemocného a to kvalitu života až do konce, doslova do posledního vydechnutí. Jde o doprovázení nemocného, ale také jeho blízkých, kteří, přestože trpí současně s nemocným, zde hrají nesmírně významnou a do značné míry nezastupitelnou roli. Hospice nepouštějí ze zřetele rodinu ani po smrti nemocného a je-li to potřeba, věnují se jí i dlouhodobě. Pro některé umírající právě toto ujištění představuje pomoc nejcennější.

 

          Chtít ze života odstranit utrpení by byla utopie! Už proto, že k životu zcela zákonitě patří i smrt. Ta je jeho součástí tak přirozenou a samozřejmou jako narození - a jako takovou ji hospic respektuje. Zásadně ji nikdy ničím neuspišuje, to by byla eutanazie. Jeho úkolem je pomáhat a sloužit. Nejde zdaleka jen o pomoc fyzickou, zahrnující především kvalitní ošetřovatelskou péči. Pomáhat pochopit smysl utrpení může být někdy největší službou, poskytnutou nemocnému a jeho rodině. To pochopitelně vyžaduje hluboce lidský a současně profesionální přístup a dobrou týmovou práci všech zúčastněných, včetně dobrovolníků, bez nichž se žádný hospic neobejde.

 

          Kdo může v hospici pracovat? Z uvedeného je jasně zřejmé, že rozhodně ne každý. Určitě nestačí jenom být lékařem, zdravotní sestrou, ošetřovatelkou; odbornost je sice bezpodmínečně nutná, celoživotní vzdělávání je samozřejmou povinností všech, ale to samo o sobě nestačí. V hospici může pracovat jen ten, kdo má skutečně a bezvýhradně rád lidi. Ale i to je ještě nedostatečné. V hospici nikdy dlouho nevydrží pracovat ten, kdo není vyrovnán se svou vlastní konečností, se svou vlastní smrtelností. A ještě jedna podmínka musí být splněna. Tak jako vám škytne a dál nejede auto, do kterého jste včas nenalili benzín, dojde brzy dech i tomu, kdo by si snad myslel, že je možné jen dávat a není potřeba sílu a energii průběžně čerpat. Je tedy bezpodmínečně nutno vědět jak energii, a to nejen sílu, ale i lásku, doplňovat.

 

          Doprovázení umírajících ubere kus sil, ale přidá kus moudrosti a zralosti. Dr. Kübler-Rossová k tomu dodává: "Právě od našich umírajících pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života. Kdybychom byli schopni dosáhnout stadia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom měli i jiný žebříček hodnot."

 

Jak to vidí lékaři   

 

          Od otázky JAK se dostáváme k otázce KDE. Teoreticky vzato, vše, co bylo řečeno o myšlence hospice by bylo možno aplikovat i v podmínkách nemocnice. Jenže z praxe víme, že to tak jednoduché není. Poslání nemocnice je přece jen trochu jiné, než poslání hospice. V nemocnici je nutno především co nejpřesněji stanovit diagnózu, v ideálním případě i příčinu nemoci a udělat vše pro její zdolání. Čím specializovanější pracoviště, tím dražší technické i personální vybavení, a tím dražší i každá minuta. Středem zájmu se stává nemoc, zatímco její nositel, tedy pacient jako člověk, ustupuje do anonymity. Alespoň většinou. Lékaři to zcela jistě myslí s nemocným dobře, ale že to pro něho nemusí vždycky dobře znamenat, to si uvědomí teprve když se role obrátí a stanou se sami pacienty. Nebo když jim někdo položí otázky na tělo, např. při anketě, uskutečněné v jednom postgraduálním kurzu. O výsledcích takové ankety prof. Haškovcová píše:

 

          "Na současné situaci v nemocnicích lékařům nejvíc vadí, že umírající pacient je v naprostém osamění, je pojímán jako předmět, chybí mu důstojnost umírání, došlo k redukci na věcné pojetí, umírání je zmechanizovaný proces...". Nespokojenost lékaři vyslovili i k transportu zemřelého a k zacházení s lidským tělem.  Za alarmující a výstižnou pak lze považovat odpověď: "Jako lékař jsem spokojen se současným stavem, jako potenciální umírající ne."  A dále - na otázku: "Přál byste si jako dlouhodobě nemocný a hospitalizovaný člověk možnost denních, tzv. kontinuálních návštěv?" odpovědělo ze 17 lékařů 16 ano, jeden nikoliv. "Povolil byste jako lékař každodenní návštěvu pacientům?" - odpověď zněla 17krát nikoliv.

 

          Jak je vidět, přání a nároky nemocných a přání a nároky lékařů jsou jiné. Vyplývá to ze skutečnosti, že i jejich role jsou jiné. I když nelze dělat závěry z výsledku ankety, které se zúčastnil jen malý počet lékařů, cosi to vypovídá. Ale abychom to neviděli tak černě, budiž řečeno, že citace jsou z článku, uveřejněného v Časopise lékařů českých krátce před listopadem 1989. Od té doby v mnoha nemocnicích došlo aspoň k dílčím změnám, např. k rozšíření návštěvní doby. Ani kněz už se dnes nemusí k nemocnici plížit dírou v plotě a sestra, která ho k nemocnému přivolá se nemusí bát výpovědi.

 

          Takže - nemocnice anebo hospice? Odpověď je jednoduchá. Je třeba obojí, protože se k prospěchu pacienta vzájemně doplňují. Pokud ovšem dobře spolupracují, to je nezbytnou podmínkou. Hospic nemůže nahradit nemocnici - a nemocnice nemůže plně nahradit hospic. V určité fázi onemocnění se pacient bez nemocnice neobejde. Potřebuje vysoce odborné vyšetření a léčení, včetně operace, ozáření ap. Nezbývá, než se přizpůsobit režimu nemocnice a všemu, co s tím souvisí. Při dobré vůli lze mnoho z myšlenky hospice uplatnit i v nemocnicích, jednotky intenzívní péče nevyjímaje. Všichni se musíme snažit o to, aby i tam myšlenka hospice pronikla, vždyť nikdo z nás nemůže vědět, kde on sám bude umírat. 

 

          V určité fázi onemocnění však nemocniční pobyt ztrácí smysl. Je to tehdy, když doporučenou léčbu, např. paliativní, směřující k odstranění bolestí a mnoha dalších obtíží nemocného, lze aplikovat i doma. Totéž platí i pro situaci, kdy nemocný potřebuje spíše sestru či ošetřovatelku než lékaře specialistu. Domácí prostředí je jistě pro naprostou většinu nemocných optimální (jsou i výjimky), ale i domácí péče má hranice svých možností. A tím se dostáváme k formám hospicové péče, jak jsou obvyklé všude v civilizovaném světě a jistě brzy budou obvyklé i u nás.

 

Tři formy hospicové péče       

 

1)      Domácí hospicová péče

 

          Je pro nemocného zpravidla ideální, ale ne vždy dostačující. Na hranice jejích možností se narazí brzy tam, kde rodinné zázemí buď vůbec schází, nebo se časem vyčerpá, prostě dojdou síly. Ale důvody mohou být i jiné, např. prostorové. žijí-li v menším bytě s nemocným dvě nebo tři generace, mohou vzniknout vážné problémy. Děti mají psát úkoly a učit se, tatínek se musí vyspat, protože ráno vstává do zaměstnání, někdo by se potřeboval odreagovat při televizi, ale jak, když nemocného dědečka to ruší a obtěžuje.

 

          Dalším omezujícím faktorem může být i odbornost. Zejména v místech, kde dosud není žádná sesterská agentura poskytující domácí péči, anebo nemá speciálně vyškolené sestry pro hospicovou práci. Pak i jen přechodné zhoršení stavu pacienta znamená návrat do nemocnice - ledaže bychom tu už měli další dvě formy hospice.

 

2)      Stacionární hospicová péče (denní pobyty)

 

          Pacient je do hospicového stacionáře přijat ráno, a odpoledne nebo k večeru se vrací domů. Dopravu nemocného zařizuje buď rodina nebo hospic. Záleží na domluvě a místních podmínkách. Je pochopitelné, že tato forma je vhodná pouze pro nemocné v místě nebo z blízkého okolí. V určité fázi onemocnění ale může být pro některé nemocné tím nejvhodnějším řešením. Důvod takových pobytů může být různý, např.:

 

 

Diagnostický  důvod -       

nejčastěji za účelem kontroly bolesti, kterou se doma nepodařilo zvládnout, ale důvodů k diagnostickému pobytu může být celá řada.

 

Léčebný  důvod -     

např. za účelem aplikace chemoterapie a nejrůznější paliativní léčby. Když se tak pod odbornou kontrolou podaří např. vyladit dávky léků tišících bolest, může nemocný opět zůstat v domácí péči.

 

Psychoterapeutický  důvod -    

ten mívají k přijetí zvláště nemocní osamělí anebo ti, s nimiž rodina nechce nebo prostě není schopna o jejich problémech hovořit. Ti pak někdy velice rádi docházejí za svojí "vrbou" do hospice.

 

Azylový důvod -        

bývá dosti častý. Čeho je moc, toho je příliš a když nemoc trvá dlouho, potřebuje si občas odpočinout na chvilku jak rodina od nemocného, tak nemocný od své milující a milované rodiny. Není na tom nic špatného. Naopak, může to být skvělé preventivní opatření, které zabrání pozdější zbytečné hospitalizaci, ale i vyčerpání rodiny, někdy i konfliktům, které mohou ještě po létech člověka mrzet.

 

          Sem je třeba také zařadit nemocné, kteří si přejí prožít poslední dny a hodiny života v hospici nikoliv proto, že by se doma nedaly zvládnout příznaky nemoci, ale prostě proto, že chtějí některé členy své domácnosti, např. malé děti, těchto prožitků ušetřit. Ale v takových případech už nepůjde o stacionář, nýbrž o lůžko.

 

3)      Lůžková hospicová péče

 

          Důvodem lůžkové hospicové péče může být vše, co bylo uvedeno u péče stacionární, a to tehdy, není-li možné každodenní dojíždění nemocného, buď pro jeho zdravotní stav, nebo vzdálenost bydliště od hospice. Byl by zásadní omyl si myslet, že nemocný, který si přijde lehnout na hospicové lůžko, musí na něm i zemřít. Samozřejmě může, ale nemusí. Většina nemocných, nejčastěji s nádorovým onemocněním, využívá hospic velice účelně. A co je nesmírně důležité, přicházejí na krátkodobé, zpravidla opakované pobyty zcela svobodně a dobrovolně, tehdy, kdy oni sami cítí, že je to pro ně dobré. Když vidí, že doma se to už dobře nezvládá a přitom pobyt v nemocnici není nutný.

 

          Záleží na pacientovi, zda chce v hospici pobývat se svým průvodcem nebo bez něho, záleží na pacientovi, jak si s rodinou dohodne návštěvy. Ty jsou v hospicích zásadně neomezené, tj. jsou možné nepřetržitě po 24 hodin denně po všech 365 dnů v roce. Nikomu nepřekáží, naopak jsou vítány jako nezbytná součást péče o těžce nemocného. Od návštěvy se neočekává, že bude nemocného ošetřovat, ale je-li toho schopna, je jí to umožněno. Může to být milé pacientovi, ale může se to později ukázat jako velice prospěšné i tomu, kdo se na ošetřování podílel. Vědomí, že člověk udělal pro svého blízkého všechno co udělat mohl je nejlepším prostředkem na tišení bolesti z jeho odchodu.

 

          I když v hospici, podobně jako v nemocnici jsou lékařské vizity - a navíc vizity sesterské, režim dne v něm se od nemocnice dosti výrazně liší, a je-li to jen trochu možné, určuje si ho sám pacient. Nikdo ho ráno nebudí s teploměrem, spí podle své vůle a potřeby. Myje se kdy chce, jí kdy chce a, v rámci možností, i co chce. A má-li zrovna potřebu o svých problémech hovořit, vždycky je tu pro něj  někdo chápající, i kdyby to bylo v nočních hodinách.

          Důraz je kladen na kvalitu života a pokud není zdravotní důvod k celodennímu ležení v pyžamu v posteli, nemocný se ráno oblékne do svých šatů a může se pohybovat jak v objektu hospice, tak, s vědomím personálu, i mimo něj. Pokoje by se měly vlastně spíš nazývat ložnicemi, protože schopnějším pacientům opravdu mohou sloužit jen k přespání, nebo jako azyl, když chtějí být zrovna sami.

 

          Všechny hospice mají řadu společných prostor, kde se mohou nemocní i jejich návštěvy, včetně dobrovolníků hospice, neomezeně scházet. V popředí je snaha, aby hospic nemocnému připomínal více domov než nemocnici. Tomuto požadavku je proto přizpůsobeno i vnitřní vybavení hospice. Navíc jsou zde k dispozici nejrůznější pomůcky, usnadňující nemocným každodenní život a sestrám fyzickou námahu - polohovací lůžka, zvedáky, pojízdné koupací vany, umožňující velmi šetrné a současně důkladné vykoupání i ležícího a zcela nepohyblivého pacienta. Všechny prostory hospice musí být bezbariérové, aby byly dostupné i nemocným na lůžku - to platí jak pro společenskou místnost, tak pro kapli i pro zahradu.

 

          O tom, zda bude nemocný přijat na hospicové lůžko, nebo se o něho lze postarat ve stacionáři či doma, rozhoduje zásadně hospicový lékař. Ten, po dohodě s ošetřujícím lékařem pacienta, zváží především jeho zdravotní indikaci, ale i možnosti hospice. Může být benevolentnější, jsou-li některá lůžka volná. Je-li plno, bezpodmínečně musí být dána přednost těm nemocným, u nichž lze předpokládat, že jejich nemoc v brzké době povede ke smrti. Takovým nemocným je hospic určen především. Ty nesmí v žádném případě zklamat, a to ani za cenu, že z kapacitních důvodů zklame jiné, méně akutní nemocné. Jakákoliv protekce by v případě hospicové péče byla naprosto neetická.

 

Hospicová péče z hlediska časového   

                                                                                                                  

              1. OBDOBÍ

                   (pre finem)

Péče a doprovázení nemocného a jeho blízkých od okamžiku zjištění závažné diagnózy až po nástup terminálního stavu (viz fáze podle Kübler-Rossové)

 

              2. OBDOBÍ

                     (in finem)

Péče a doprovázení nemocného a jeho blízkých během terminálního stavu, tj. umírání v užším slova smyslu

 

 

              3. OBDOBÍ

                  (post finem)

Kromě péče o tělo zemřelého doprovázení pozůstalých podle potřeby i dlouhodobě, zpravidla po dobu 1 roku

 

   CHYBOU by bylo hospic chápat pouze jako péči v období "in finem"!

 

 

          Z uvedeného vyplývá, že čím dříve těžce nemocný a jeho rodina hospic kontaktují, tím víc pro ně hospic může udělat. Z téhož důvodu je nesmírně důležitá dobrá a včasná spolupráce ošetřujících lékařů a nemocnic s hospicovým týmem.

 

Hospice ve světě  

 

          Kolébkou hospicového hnutí je Velká Británie. Tam se někdy po druhé světové válce zrodila v hlavě zdravotní sestry Cecilly Saundersové myšlenka hospice. Vystudovala kvůli tomu medicínu. Později skutečně dr. Cecilly Saundersová založila St. Christopher hospic, známý dnes po celém světě. Od anglické královny dostává za své zásluhy titul "dame". Nezůstalo totiž jen při jednom hospici. Myšlenka obletěla celý civilizovaný svět, kde je v současné době kolem 2000 hospiců! St. Christopher hospic zajišťuje odbornou metodickou službu pro zájemce ze všech světadílů. Za optimální pokládají v průměru pět hospicových lůžek na sto tisíc obyvatel.

 

          Hospice ve světě mají podle místních podmínek různé formy, ale jejich  myšlenka je stejná. Tam, kde je menší zaměstnanost žen, jsou i dobré podmínky pro domácí formu hospicové péče. Ta převládá např. v USA, ovšem ani tam nestačí vždycky. Potřebuje-li nemocný lůžko, jsou tu "ošetřovatelské domy", které se u nás v padesátých letech nerozumně zrušily. Dodnes schází.

 

          Jaká forma hospicové péče se v té které zemi rozvine, záleží také na místních zákonech a v neposlední řadě na způsobu financování zdravotní péče. Tak např. v Itálii za hospicovým pacientem přijede až do bytu (podle potřeby) kdokoliv z hospicového týmu, včetně lékařů specialistů. Kvalita života nemocného má přednost před ekonomikou. Zřejmě si tam někdo spočítal, že každý umírá jen jednou a nikoho to nemine. Takže - na kom chceme ušetřit?

 

           Povzbudivé je i to, že všude, kde vznikly hospice, bylo časem zaznamenáno výrazné zlepšení péče o umírající i v nemocnicích.   

Dobrovolník dává svůj zájem a čas  

 

          žádný hospic se neobejde bez dobrovolníků. Především oni mají velkou zásluhu na tom, že se prostředí hospice podobá více láskyplnému a útulnému domovu než nemocnici. Dobrovolníci jsou plnohodnotnými členy hospicového týmu a jejich práce je společensky vysoce ceněna, přestože, anebo možná právě i proto, že ji dělají "jen" za radost! Mezi dobrovolníky zpravidla nejsou zdravotní sestry ani ošetřovatelky. Tyto profese jsou zajišťovány velmi pečlivě vybranými a plně kvalifikovanými  zaměstnanci.

 

          Zásadou je, že nikdo nesmí být přetížen, každý se zaváže jen k tomu, co bez problémů dát může a chce. Druhou zásadou je, že na dobrovolníka musí být stoprocentní spolehnutí. Rozpis služeb je závazný jako v zaměstnání.  Pokud zájemce v dotazníku uvede, že přijde kdy se mu to hodí, je odmítnut. Stát se dobrovolníkem hospice si například Britové pokládají za velikou čest a je u nich běžné, že v hospicích existuje pořadník zájemců o tuto službu!

 

          V Princess Alice Hospice v Esheru (35 km od Londýna) jsme nevěřili svým uším. Krásný hospic obklopený zelení a současně v centru si tam postavili před deseti lety. Obyvatelé města a okolí přijali hospic za svůj; svědčí o tom právě účast dobrovolníků. Je jich 1500 a uplatňují se ve 25 různých činnostech ve všech složkách hospicové péče po 7 dnů v týdnu. V 17 "second hand" obchodech pracuje pro hospic 900 lidí, fundraisingu (opatřování peněz) se věnuje 250 lidí a zbývajících 350 pomáhá přímo v hospici. Pečují o květiny, o zahradu, zajišťují služby v recepci, v knihovně, fonotéce, ale i služby kadeřnické a manikůru, návštěvy osamělých pacientů, drobné nákupy, občerstvení i kulturní program apod.

 

Projekt Hospice v královéhradecké diecézi

         

                HOSPIC  Anežky  ČESKÉ

                                          Červený Kostelec

                     denní stacionář a lůžková část

                                           tel. 0441/ 462 497

                            

kontakt zásadně prostřednictvím

ošetřujícího lékaře

 

nemocný nebo jeho rodina

může hospic kontaktovat přímo, ten však indikaci hospicové péče vždy konzultuje s ošetřujícím lékařem

             HOSPICOVÁ  DOMÁCÍ  PÉČE

                jako součást Charitní ošetřovatelské služby (CHOS)

Červený Kostelec

tel. 0441/ 613 38

Lanškroun

tel. 0467/ 25 08

Polička

tel. 0463/ 225 52

Havlíčkův Brod

tel. 0451/ 260 70

Letohrad

tel. 0446/ 921 281

Studenec

tel. 0432/ 952 67

Hlinsko

tel. 0454/ 225 39

Litomyšl

tel. 0464/ 42 24

Trutnov

tel. 0439/ 62 07

Hradec Králové

tel. 049/ 414 98

Náchod

tel. 0441/ 241 66

Ústí nad Orlicí

tel. 0465/ 64 15

Chrudim

tel. 0455/ 79 53

Pardubice

tel. 040/ 513 253

Vrchlabí

tel. 0432/ 933 84

 

 

 

 

 

   Hospic Anežky České je společný projekt Diecézní charity Hradec Králové a Ecce homo - sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí.

 

          Chce být lůžkovým zázemím pro hospicovou domácí péči nejen v královéhradecké diecézi. O přijetí do péče proto nebude rozhodovat bydliště nemocného, ale ani jeho věk, národnost nebo náboženství, nýbrž lékařská indikace. Nejedná se o domov důchodců nebo penzion, ani o léčebnu dlouhodobě nemocných nebo rehabilitační ústav. Jedná se o skutečný hospic v tom smyslu, jak se o něm v celé této knížce otevřeně hovoří.

 

          Datum otevření Hospice Anežky České není ve chvíli, kdy vychází tato publikace ještě známo. Ale je léto 1995 a stavba je ve velmi pokročilém stavu, přestože v říjnu 1994 tu ještě byla zelená louka. Záleží na stavební firmě PST Trutnov, ale taky na tom, zda se podaří na dokončení a vnitřní vybavení včas opatřit chybějící prostředky. Pokud ano, slavnostního otevření bychom se mohli dočkat už na konci letošního roku.

 

          Personál a dobrovolníci se připravují už druhý rok. Cyklu přednášek a seminářů s hospicovou tematikou se v roce 1994 účastnilo v posluchárně ortopedické kliniky v Hradci Králové o sobotách až dvě stě lidí. Prvních 26 zkušených zdravotních sester, které se v rámci Charity účastní na projektu, absolvovalo v brněnském Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví  speciální přípravu pro práci v hospici.

 

      Asociace hospicového hnutí

 

          Byla založena v roce 1994 v Praze a podporuje aktivity, související s hospicovým hnutím v celé České republice, především vzdělávání a výměnu zkušeností. O vybudování hospice se podle dostupných informací snaží také Diecézní charita Brno, a to v Rajhradě u Brna. Jde o rekonstrukci části kláštera sester Těšitelek. V Praze Bohnicích má vzniknout hospic Strassburg, v Praze Řepích připravují ošetřovatelský ústav s hospicovými lůžky sestry Boromejky. Další podobné aktivity hlásí například Znojmo, Prostějov, Havířov a další města v ČR.

 

          Největší brzdou rozvoje hospicového hnutí jsou finance. Nejde pouze o prostředky investiční, ale i provozní. Dosud ne zcela uspokojivě vyřešená legislativa a sazebník zdravotní pojišťovny berou odvahu těm, kteří by rádi i ve svém městě založili hospic.

 

          Hospice počítají s vícezdrojovým financováním provozu. Ministerstvo zdravotnictví je zařadilo do kategorie ošetřovatelských ústavů, protože převaha péče spočívá v ošetřování nemocných, i když v léčbě, převážně paliativní se samozřejmě pokračuje dál. Je předpoklad, že z prostředků zdravotního pojištění bude pokryta zhruba polovina provozních nákladů. Nemocní si zřejmě budou muset připlácet na stravu, za kterou doma ušetří. Deficit v rozpočtu bude velký, ale to je pro hospice  typické a nelze jinak. Chce-li hospic poskytnout lidem (dnes tobě, zítra mně) péči individuální a vysoce kvalitní, musí mít podstatně vyšší počet sester a ošetřovatelek než předpokládají normy pro běžný ošetřovatelský ústav. To znamená samozřejmě i podstatně vyšší náklady. Bez sponzorů a dárců se žádný hospic neobejde.

 

Doslov

 

          Optimista si po přečtení celé knížky asi řekne: "To musím dokázat taky!" A pesimista nejspíš zapláče a vzdychne: "Tak dobře se starat o nemocné a umírající nikdy nedokážu, raději se o to nebudu pokoušet." Co tedy dělat?

 

          Především je třeba si uvědomit, že milý Pán Bůh nevyrábí sériově plastikové trpaslíky, ale tvoří lidi jakožto neopakovatelné individuality. A tak i jejich životní příběhy a naše vzájemné vztahy se sice mohou v lecčems podobat životům a osudům jiným a jiných, ale nikdy se nebudou opakovat. Jsou vždy originální.

 

          A tak tedy ten, kdo si knížku přečte, by měl být povzbuzen a posílen: povzbuzen k tomu, aby se o něco dobrého pokusil, má-li k tomu příležitost a síly. Posílen pak ve vytrvalosti snažit se o pomoc, i když jsou výsledky nejisté. A konečně i poučen: poučen o tom, co určitě dělat má a o tom, čemu je třeba se vyhnout.

 

          Knížka opravdu není dokonalý "návod k použití" - a nemůže jím být právě pro jedinečnost každého člověka. A proto je také třeba připustit, že při nejlepší snaze a nejlepší vůli se nám všechno nepovede. že uděláme vyložené chyby, a že zažijeme i bolavé neúspěchy. To je třeba snést - bez velkých výčitek a bez trpkosti.

 

          Opravdu jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale ten kdo něco dělá a dělá to s láskou, neudělá asi všechno dobře, ale určitě se mnohému naučí. A z toho bude mít prospěch on sám i druzí lidé.

 

          Je to štafeta dobra, do které jsme zváni. Není to výměnný obchod, ve kterém dáme něco za něco. Je to tedy věc mnohem krásnější. A k tomuto krásnému dávání a přijímání, ve kterém jsou mnozí unaveni, ale všichni obohaceni, jsme zváni. Také těmi stránkami, které jste dočetli a těmi lidmi, kteří je svými životy ztvárnili. Díky Bohu za to.

 

                                                                             P. Aleš Opatrný

 

 

 

 

 

 

Největší sponzoři Hospice Anežky České

(stav ke dni 20.7.1995)

 

Prostřednictvím Charity přispěli kromě mnoha jiných dárců:

 

Ministerstvo zdravotnictví ČR (státní dotace)

Diecézní charita Freiburg, SRN

Sbírky na Charitu v kostelech HK diecéze

Městský úřad Červený Kostelec (pozemek)

Firma Elis, spol. s r.o., Červený Kostelec

Firma Werner, spol. s r.o., Červený Kostelec

Podnikatelský penzijní fond a.s.

Závod přístrojové techniky Vigantice, spol. s r.o.

Ackerman Gemeinde, Mnichov

Konto Bariéry

Firma Nyklíček, spol. s r.o., Nové Město n. Met.

P. Jan Lang, S.J., Velehrad - Londýn

Euroblesk, spol. s r.o.

Firma 2N, spol. s r.o.

VČP, Hradec Králové

Firma INOB, spol. s r.o.

Nadace Benefit, Červený Kostelec

Firma Schomburg, spol. s r.o.

Asociace leasingových společností

Kamat s.r.o., Nové Město n. Met.

Cihelna Kinský, spol. s r.o.

Cihelna Staré Místo, spol. s r.o.

Rakovnické keramické závody, a.s.

Chlumčanské keramické závody, a.s.

Krkonošské vápenky, spol. s r.o.

Pragotron Praha

Kovoplast a.s., Chrudim

 

 

Prostřednictvím Ecce homo přispěli kromě mnoha jiných dárců:

 

Foundation Katolieke Noden (holandská katolická nadace)

Jarmila Urbanová, Praha

ČT 1 - Adventní televizní koncert 12.12.93 (zprostředkoval VDV)

Nadace Rozvoje občanské společnosti

Československá obchodní banka a.s., Praha

Multisys spol. s  r.o., Praha

Suzan de Maesschalck z Belgie (prostřednictvím české sekce Radia Vatikán)

Čížkovická cementárna a.s.

Pražská teplárenská a.s.

Firma 2N spol. s. r.o.

Linet, spol. s r.o., želevčice

Tokoz, žďár nad Sázavou

Firma Maršík, spol. s r.o.

Akad. sochař Jan Bradna

Advokátní kancelář JUDr. Václav Stieber, Praha

Českomoravský len, a.s., Humpolec

Fatra Napajedla, a.s.

Kovo Dřevo, J.V. Kubečkovi, spol. s r.o.

Krákorka (lom), Trutnov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam použité literatury:

 

Bauer, J.: Nádorová bolest a její farmakoterapie, Galén, Praha 1994

Bauer, J.: Onkologie praktického lékaře, Anomal, Praha 1994

Bible, ekumenický překlad, Praha 1985

Billings, J.A., Block, S.D.: Když pacient žádá o urychlení smrti,

          JAMA-CS, 1: 21-26, 1995

Dostálová, O.: Jak vzdorovat rakovině, Grada Avicenum, Praha 1993

Frankl, V. E.: Člověk hledá smysl - úvod do logoterapie,

          Psychoanalytické nakladatelství, Praha 1994

Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1995

Frankl, V. E.: Vůle ke smyslu, Cesta, Brno 1994

Halík, T.: Sedm úvah o službě nemocným a trpícím, Cesta, Brno 1993

Haškovcová, H.: Rub života - líc smrti, Orbis, Praha 1975

Haškovcová, H.: Umírání včera, dnes a zítra, Časopis lékařů českých,

          33: 1025-028, 1989

Holota, V.B.: Hovory na nemocničním lůžku, Zvon, Praha 1994

Klevišar, M.: Spremljanje umirajočih, Družina, Ljubljana, 1994

Kübler-Ross, E.: Hovory s umírajícími, Signum unitatis, 1992

Kübler-Ross, E.:Odpovědi na otázky o smrti a umírání,

          Tvorba pro EM Reflex, Praha 1995

Křivohlavý, J.: Jak zvládat stres, Grada Avicenum, Praha 1994

Křivohlavý, J.: Křesžanská péče o nemocné, Advent, Praha 1991

Křivohlavý, J.: Mít pro co žít, Návrat domů, 1994

Křivohlavý, J.: Povídej, naslouchám, Návrat, Praha 1993

Křivohlavý, J.: Psychologická rehabilitace zdrav. postižených, Avicenum 1985

Kubíček, L.: Veliké tajemství (v tisku, 1995)

Kubíčková, N.: Umírání a smrt, FFUP Olomouc - ročníková práce, 1994

Lehrman, N.S.: Radost léčí, JAMA-CS, 8: 669-673, 1993

Lush, S.: Trinity Hospice, A History of Care 1891 - 1991, London, 1991

Maraulasová, E.: Nenechat lidi umírat samotné, ZdN, 27.1.95

Opatrný, A.: Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko,     Praha 1995

Paradis, L. F.: Hospice Handbook, A Guide for Managers and Planners,

          Medical Center, University of  Kentucky, 1985

Regnard, C.: A Guide to Symptom Relief in Advanced Cancer,                      Haigh and Hochland Ltd., England 1992

Saunders, C.: Hospic sv. Kryštofa, samizdat Salus, 1:14-16, 1988

Skolnick, A.:Vůdčí osobnost v boji s rakovinou hledí do budoucnosti:

          Rozhovor s dr. Vincentem T. DeVitou, Jama 6: 413-416, červen 1995

Ziescheová, M.C.: Dokonalá svoboda, Portál 1991

 

         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               Marie Svatošová

                    HOSPICE  A  UMĚNÍ  DOPROVÁZET

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                       Vydalo :

                                                  ECCE  HOMO

                                   Nevanova 1041, 163 00 Praha 6

 

                                                          Tisk:

                                        FABIÁN, ofsetová tiskárna

                              Husova 649, 549 41 Červený Kostelec



    [1]Viz 2. díl, příklady konkrétních pacientů

    [2]Viz 2. díl, příklady konkrétních pacientů

    [3]Viz 2. díl, dopis Magdy z 18.9.93

    [4]Viz ve 2. díle dopis Magdy z 18. 9. 93

    [5]Viz ve 2. díle dopis Standy z 10.6.95

    [6]Viz ve 2. díle dopis sestry Kláry z 23.12.94

    [7]Viz ve 2. díle dopis Magdy z 26.5.92, nebo dopis Standy z 26.1.95

    [8]Viz 2. díl, dopis Magdy z 30.12.94, nebo dopis Standy z 21.2.95

    [9]Viz 2. díl, příklady konkrétních pacientů

    [10]Viz 2. díl, dopisy sestry Kláry

    [11]Viz ve 2. díle konkrétní příběhy pacientů

    [12]Viz ve 2. díle příběhy konkrétních pacientů

    [13]Viz ve 2. díle příběhy konkrétních pacientů

    [14]Viz ve 2. díle příběhy konkrétních pacientů

    [15]Viz 2. díl, dopis Evy J. z 13.6.94

    [16]Viz 2. díl, dopis Standy z 10.6.95

    [17]Viz dopis sestře Evě J. ze 16.6.95

    [18]Viz 2. díl, dopis Standy z 10.6.95

    [19]Rodina nemusí být nemocnému vždy oporou, tím víc pak potřebuje přátele.

    [20]Pacientka ve fázi šoku a popírání.

    [21]Na pacientovo volání o pomoc je nutno reagovat okamžitě.

    [22]Ve fázi šoku nedělat žádné závěry, snažit se nemocného uklidnit a získat důvěru.

    [23]Zásadně vždy ponechat naději, ale nikdy nelhat, později by se to vymstilo.

    [24]Je-li to možné, poukázat na konkrétní vyléčené pacienty.

    [25]Psychická pohoda je velkou pomocí při léčbě - nutno o ni usilovat.

    [26]Ukázat nemocnému, že ne všechno je černé a spiklo se proti němu.

    [27]Fáze hněvu se prolíná s fází šoku a popírání.

    [28]Ve fázi hněvu dovolit odreagování, snažit se chápat, nepohoršovat se.

    [29]Drobné úkoly a drobné radosti pomohou překlenout těžké období.

    [30]Ve fázi smlouvání často dělávají nemocní "velké sliby".

    [31]Drobné radosti, které nic nestojí - a současně hodnoty prožitkové.

    [32]Nikdy nedělat předčasné závěry.

    [33]Podporovat naději, ponechat si "otevřená vrátka", ale nikdy nelhat.

    [34]Každý člověk vnímá bolest jinak. Zásadně je nutné nemocnému věřit.

    [35]Nemocná ve fázi deprese.

    [36]Manžel ve fázi smlouvání.

    [37]Babička již ve fázi smíření, přijetí.

    [38]Děti jsou v pubertě, ale současně ve fázi šoku a hněvu. Nikdo jim nic nevysvětlil.

    [39]Vzájemná pomoc sousedů  je u nás bohužel spíše vzácností než pravidlem.

    [40]Nejlepší způsob, jak si zajistit pomoc pro sebe - ukázat názorně, jak si ji představuji.

    [41]Vrátila se fáze hněvu - fáze se mohou střídat a prolínat.

    [42]Je-li pacient ve fázi deprese, je nutno reagovat okamžitě.

    [43]Naděje =  mít něco před sebou - klást před nemocného krátkodobé splnitelné cíle.

    [44]K doprovázení nemocného patří i doprovázení rodiny, včetně dětí.

    [45]Nejen nemocný, ale i jeho rodina potřebuje zázemí, přátele.

    [46]Před dospívajícími dětmi nelze zatajit vážnou nemoc v rodině.

    [47]Podstatnější je, jak se nemocný cítí, než jaké má výsledky laboratorních testů.

    [48]Spirituální potřeby nemocného.

    [49]Fáze smíření, přijetí.  Hodnoty postojové.

    [50]Kondolence nesmí být formální, ale vždy osobní.

    [51]Dát najevo zájem, ochotu naslouchat.

    [52]Nabídnout pomoc, ale ponechat možnost odmítnutí, nevnucovat se.

    [53]Truchlící pozůstalý nemusí být vždy správně chápán ani svými nejbližšími.

    [54]Pocity viny jsou časté - uleví se, když mohou být vysloveny nahlas.

    [55]Nepodceňovat tělesné potřeby - bývají poruchy spánku, nechutenství ap.

    [56]Ukázat smysl života, nějaký konkrétní a splnitelný úkol.

    [57]Neutíkat před pozůstalými - potřebují spíše naše uši, než naše slova.

    [58]Umírající potřebuje někoho, s kým může mluvit o všem, co se mu honí hlavou.

    [59]Pozůstalým pomáhá, když slyší, že zemřelého měl někdo rád a vážil si ho.

    [60]Přiměřená činnost a zodpovědnost je léčivá.

    [61]Dluhy vůči zemřelému lze splatit i dodatečně.

    [62]Nepodceňovat komunikaci s umírajícím v agónii - velmi důležité!

    [63]I po delší době pozůstalé potěší každá pozitivní informace o zemřelém.

    [64]Člověku pomáhá vědomí, že ho někdo potřebuje.

    [65]Doprovázení těžce nemocných vždy obohatí i život doprovázejícího.

    [66]Od nemocných a umírajících se učíme celý život. Nikdy s tím nebudeme hotovi.

    [67]Mimoslovní komunikace - nemocný vyčte z našeho chování víc než z našich slov.

    [68]Zásadně nikoho neodsuzovat, nepřísluší nám to, a neznáme nikdy všechny okolnosti.

    [69]Nejsme kompetentní vyslovovat časové prognózy, protože nejsme vševědoucí.

    [70]U chronického alkoholismu je lhaní typickým příznakem.

    [71]Typické prolínání fáze zloby s fází deprese.

    [72]Pro ošetřování ležícího pacienta je vhodnější vyšší, příp. polohovací lůžko.

    [73]Citová vazba doprovázejícího motivuje k plnému nasazení, ale pozor na emoce a nebezpečí vyčerpání vlastních sil.

    [74]Spirituální potřeby pacienta.

    [75]Doprovázející se musí naučit energii nejen vydávat, ale taky doplňovat.

    [76]Domácí péče naráží často na hranice svých možností.

    [77]Převedení na "jednoho společného jmenovatele" (Frankl).

    [78]Fáze smíření.

    [79]Slíbit můžeme nemocnému jen to, co jsme schopni skutečně splnit.

    [80]I doprovázející potřebuje chápající zázemí.

    [81]Pozor - nemůže-li umírající mluvit, neznamená to, že nás neslyší a nevnímá.

    [82]Tento způsob dorozumívání lze použít nejen u umírajících.

    [83]Většinu dlouhodobě nemocných by bylo možné ošetřovat v domácím prostředí.

    [84]Hodnoty prožitkové.

    [85]Prevence proleženin se nesmí zanedbat.

    [86]Dnes jsou k dispozici pomůcky, které ošetřování doma velmi usnadňují.

    [87]Oba manželé ve fázi smíření.

    [88]Předpokládaná a očekávaná smrt, resp. umírání starého nebo nevyléčitelně nemocného člověka není důvodem k akutní hospitalizaci.

    [89]Proces umírání.

    [90]Hodnoty postojové.

    [91]Hodnoty prožitkové.

    [92]Biologické potřeby pacienta.

    [93]Psychické a sociální potřeby pacienta.

    [94]Nikdy neposuzovat a neodsuzovat.

    [95]Časovou prognózu by neměl vyslovit ani odborník, natož laik.

    [96]Mimoslovní komunikace - i beze slov můžeme druhého povzbudit nebo srazit.

    [97]Rodina a přátelé nemocného jsou nezastupitelní.

    [98]Mimoslovní komunikace.

    [99]Fáze šoku.

    [100]Prolínání fází  šoku, smlouvání a deprese.

    [101]Je dobré dát nemocnému konkrétní úkol, zaměstnat ho.

    [102]Z poznámky nemocný vyčte naději na delší kus života před sebou.

    [103]Krátkodobé naděje a plány.

    [104]Hodnoty prožitkové.

    [105]Drobné, krátkodobé a splnitelné cíle.

    [106]Sociální potřeby pacienta.

    [107]Přehodnocování žebříčku hodnot.

    [108]Důležitější než nálezy je to, jak se nemocný cítí.

    [109]Opět fáze deprese.

    [110]Spirituální potřeby pacienta.

    [111]Výčitky svědomí mohou být největší bolestí pacienta.

    [112]Jsou uspokojeny všechny potřeby pacienta: bio-psycho-socio-spirito.

    [113]Fáze smíření.

           

    [114]Hodnoty postojové.

    [115]Hledání smyslu života

    [116]Viz 1. díl, závěr kap. Lékařská péče o duši

    [117]Viz 1. díl, kap. Nikdy nebrat naději

    [118]Viz 1. díl, kap. Co bychom měli vědět o bolesti