HOSPIC JAKO ALTERNATIVA DYSTANAZIE I EUTANAZIE
(MUDr. Marie Svatošová, tisková konference 25.1.2001)

Výsledky průzkumu veřejného mínění jsou alarmující. Většina národa (zdravých lidí) by hlasovala pro eutanazii.

Jak si to vysvětlit?
- přetechnizovaná a odlidštěná medicína,
- invazívní vyšetřovací a terapeutické postupy leckdy jen z alibismu,
- nedostatečná nebo chybná komunikace,
- "milosrdná lež" (ve skutečnosti většinou krutě nemilosrdná),
- direktivita zdravotníků,
- nerespektování autonomie pacienta,
- strach z dystanazie ("zadržená smrt"),
- terapeutická posedlost tam, kde je třeba "dovolit odejít",
- strach z bolesti,
- nedostatečná informovanost laiků o možnostech léčby bolesti,
- nedostatečné využívání možností léčby bolesti ze strany lékařů,
- člověk není vnímán jako jedinečná, neopakovatelná lidská bytost,
- život není chápán jako úkol,
- narušené mezilidské vztahy, sobectví, nedostatek obětavosti a lásky
- atd.

Zkušenost z hospiců
Jsou-li uspokojeny všechny potřeby nemocného (bio-psycho-socio-spirito), nikdy o eutanazii nežádá, přestože jeho situace není nikterak záviděníhodná.

Jak si to vysvětlit?
Hospic nemocnému garantuje, že:
- nebude trpět nesnesitelnou bolestí
- za všech okolností bude respektována jeho lidská důstojnost
- v posledních chvílích života nezůstane osamocen.

Jak to vypadá v praxi
(pětileté zkušenosti z Hospice Anežky České v Č. Kostelci)
- změnitelné utrpení se snažíme změnit - odstranit nebo aspoň zmírnit,
- nezměnitelné se snažíme nemocnému pomoci přijmout a zvládnout,
- náš nemocný se vždy může bez bolesti vyspat,
- může bez bolesti odpočívat (v úlevové poloze, za pomoci léků),
- ne každý se může bez bolesti i pohybovat (zlomeniny apod.),
- při léčbě vždy pečlivě zvažujeme výhody a nevýhody z pohledu pacienta,
- usilujeme o co nejlepší kvalitu zbývajícího života pacienta,
- zásadně upřednostňujeme metody neinvazívní před invazívními,
- snažíme se nemocnému vytvořit soukromí a rodinné prostředí,
- snažíme se nemocnému v rámci možností splnit "poslední přání",
- nemocný je "doprovázen" při prožívání fází, popsaných Kübler-Rossovou,
- většina nemocných (je-li čas) úspěšně zvládne nepříjemné fáze šoku, agrese, smlouvání, deprese nebo rezignace a prožívá zbytek života ve fázi smíření, akceptace, přijetí nezměnitelné situace, tedy v pohodě, radují se z maličkostí a žijí v rámci možností naplno,
- naprostá většina našich nemocných umírá klidně a skutečně důstojně,
- obdobným způsobem je "doprovázena" i rodina nemocného,
- nikdy nemocnému nelžeme, pravdu diagnostickou i prognostickou říkáme postupně a šetrně, vždy při zachování naděje, tehdy, kdy ji chce slyšet a kolik jí chce slyšet,
- strach z umírání a smrti rozptylujeme tím, že s nemocným mluvíme naprosto otevřeně,
- nemocní nám nemají za zlé, když přiznáme, že nejsme všemohoucí, ale těžko by nám odpouštěli neupřímnost, nepoctivost, nezájem, nedostatek pochopení a lásky,
- služba v hospici není jednostranná - jde o vzájemné obdarovávání, kdy umírající jsou našimi velkými učiteli,
- naši nemocní bilancují, svůj život završují a často zmobilizují poslední síly k velkým činům, které léta odkládali - usmiřují se s lidmi i s Bohem a o radost z toho se pak dělí s námi,
- podle potřeby je péče věnována i pozůstalým (korespondence, telefonáty, návštěvy).

Jsme přesvědčeni, že hospic je plnohodnotnou alternativou obávané dystanazie, i eutanazie. Potvrzuje to i výrok nemocného muže, který přišel prožít poslední měsíc života do hospice se slovy: "Bohu díky, že už jsem tady. Víte, před těmi doktory člověk nemá kam by utekl a kde by hlavu složil." Nebyl vůči lékařům nevděčný. Pouze chtěl se zbývajícími dny svého života disponovat podle vlastního uvážení a neztrácet čas "běháním po doktorech". Je tak těžké to pochopit?

Každou žádost o eutanazii je nutno chápat jako volání S.O.S.
- všimněte si mě, pomozte. Je nutno spolu s nemocným (zoufajícím!) hledat pravou příčinu a tu odstranit nebo aspoň zmírnit a ne zabíjet jeden druhého.

V hospici platí zásada: Pomáhat v umírání ANO, pomáhat k smrti NE.
Hospic není ani tolik o smrti, jako o životě. O co nejplnějším a nejbohatším životě až do konce. O umění v pravou chvíli dovolit odejít. Rozpoznat tu správnou chvíli, kdy už je třeba nemocnému dovolit odejít a nenutit ho křečovitě k životu, to od lékaře vyžaduje vysokou odbornost, ale i odvahu a velkou pokoru. Prostě přiznat si limity. Nebudeme-li zbytečnou invazivitou a direktivním chováním našim nemocným umírání ztěžovat, nebudou se dožadovat uzákonění eutanazie a budou umírat klidně a důstojně.

Naším vzdáleným cílem je prosadit co nejvíce z myšlenky hospice i mimo zdi hospice, všude, kde lidé umírají - v nemocnicích, domovech důchodců, ústavech, domácnostech…

"Lékař může vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky." (Dr. Hutchinson, 19. stol., USA)

Zpět nahoru
Zpět na hlavní stránku