P. ing. Aleš Opatrný:
PASTORAČNÍ PÉČE V SOCIÁLNÍ PRÁCI

Malá pastorační příručka publikována s dovolením autora na Hospice.cz

Připravilo Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském
Praha 6, Thákurova 3, e-mail: ps@vira.cz
Praha 2000
Není určeno ke komerčnímu využití!


1. Stručná historie sociální práce
To, co dnes všeobecně nazýváme sociální prací, bylo po dlouhou dobu v Evropě v podstatě doménou církve. Projevy blíženské lásky, pro křesťana závazné, byly záhy institucionalizovány. V nejstarší církvi mnohdy svěřeny jáhnům (srov. život sv. Vavřince), později se vznikem řeholí víc a víc osamostatňovány a institucionalizovány. Kromě jednotlivých osob, zabývajících se vynikajícím způsobem charitativní, tedy dnešním slovníkem řečeno, sociální prací (v našich dějinách například sv. Anežka Přemyslovna, sv. Zdislava), vznikají špitální bratrstva a samostatné řehole. Není naším úkolem zde popisovat jejich historii, podotkněme snad jen jednu důležitou věc: postupem času přibývalo nároků na odbornost, dnes bychom řekli profesionalitu, této činnosti. Tak se pomalu od sebe oddělují na jedné straně požadavky na praktické skutky lásky k potřebnému, trpícímu bližnímu, které se týkají každého křesťana a na druhé straně vykonávání pomoci handicapovaným a proto potřebným skupinám lidí (nemocni, staří, postižení, odložené děti, atd.), kterážto pomoc vyžaduje čím dál tím víc určitou kvalifikaci, nikoliv tedy jen morální úroveň a osobní nasazení, a proto také větší specializaci.Vznikají proto instituce pro různé typy pomoci a některé řeholní instituty se zřizují vlastně přímo se zaměřením na konkrétní skupinu potřebných. Tato péče, původně prakticky poskytovaná jen a jen církví, se v Evropě postupně stává natolik samozřejmou a nepostradatelnou, že se ponenáhlu její zajišťování stává také úkolem státu. Moderní stát v euroamerické civilizaci, který by žádným způsobem neorganizoval sociální práci, si dnes vlastně ani nelze představit. Nicméně tam, kde nebyla vnucena žádná státní ideologie a nedošlo k diskontinuitě vývoje, jako tomu bylo v tzv. komunistických zemích, není sociální práce nikdy jen úkolem státu a církev z ní nikdy ani neodešla, ani nebyla vytlačena. Jinak tomu ovšem bylo v naší zemi. Zde byly po nástupu komunistů k moci postupně rušeny všechny sociální instituce, provozované do té doby v rámci Charity katolickou církví (ostatním církvím se vedlo podobně) a byly ponechány a organizovány jen církevní domovy důchodců pro řeholnice a pro kněze, ovšem pod státní kuratelou, a nikoliv tedy podle potřeb života řeholí a jako svobodný projev života církve. Stát, dirigující vše, si jakožto jakási "superopatrovnice" vzal na sebe povinnost organizovat, financovat a vykonat všechnu sociální péči. Ideály pomoci z lásky, dobrovolnosti, nezištné pomoci, natož pomoci nesené v náboženském duchu, byly výslovně odmítány. Není bez zajímavosti podívat se do poměrně rozsáhlé slovníkové příručky z osmdesátých let, ve které najdeme slovo "charita" jen jako cizí slovo pro lásku k bližnímu, lidumilnost, ale jako instituce či činnost není zmíněno. Zato v odstavci "sociální péče" najdeme stručné shrnutí "sociální ideologie" komunistického státu.

Tento na první pohled velkorysý postoj státu (podle tehdejší ideologie: socialistické společnosti) byl nejen ekonomicky mnohdy extrémně náročný, ale vedl k vadám, jejichž následky cítíme mnohdy i dnes, deset let od listopadových změn. Jednou je naprostá institucionalizace pomoci potřebným, která nedává místo aktivitě, spontaneitě a také nábožensky motivovaným humánním postojům. Vše se konalo jen v rámci zákona a zaměstnaneckého poměru. Druhou nevýhodou je ztráta solidarity, případně nevytvoření pocitu spolu- zodpovědnosti za bližního a očekávání, že se o vše postará stát, tedy neosobní instituce, jejíž fungování by mělo být vynutitelné právem. Naštěstí se už za komunistické vlády ukázalo, že citlivost lidí vůbec a křesťanů zvlášť nelze úplně eliminovat, a tak v druhé polovině osmdesátých let po zemětřesení v Arménii se formuje první zárodek obnovené Charity - Výbory křesťanské pomoci. Třetí vadou, která ovšem také souvisí s technizaci a scientizací moderní společnosti, je pominutí nebo i eliminace duchovního rozměru sociální i medicínské péče o člověka v mylné naději, že vědecky organizovaná materiální případně medicínská péče řeší a vyřeší celou problematiku handicapovaného nebo strádajícího člověka. Naštěstí se dnes všeobecně prosazuje komplexnější pohled na člověka (člověk jako bio-psycho-sociální jednotka) a duchovní dimenze péče o jakkoliv trpící lidi začíná být i u nás požadavkem, o jehož oprávněnosti se přinejmenším nepochybuje. Problémem sociální péče se stávají čím dál víc finanční otázky. Sociální práce i v institucích náležejících církvím (Katolická charita, Evangelická diakonie, sdružení Adra, které náleží k církvi Adventistů sedmého dne atd.) se tak stává závislá nejen na ušlechtilých a skromných pracovnících, nejen na sbírkách od drobných dárců, ale také na spolehlivé a vynalézavé manažerské činnosti. To je pro mnohé lidi u nás stále ještě neznámé nebo těžko stravitelné novum.

2. Utrpení a bolest v současné době
Heslo dne, zejména u nejmladší generace, zní "být v pohodě". Může nás o tom např. ujistit pohled na reklamní billboardy, plakáty a televizní reklamy, nemáme-li k dispozici výsledky hlubšího zkoumání ideálů a životních požadavků lidí. Jak se s tímto požadavkem dá srovnat nesporně existující utrpení? Stačí na to hesla typu: "Vývoj (pokrok) každé utrpení odstraní" nebo stoické "Utrpení vydržíme!", "Utrpení budu ignorovat!"? Jsou to zřetelně hesla povrchni či silácká a tváří v tvář skutečnému a delší dobu trvajícímu utrpení neobstojí.

Ptejme se nejprve, jak je to s vnímáním utrpení v dnešním době?
Při bližším zkoumání můžeme objevit dva světy: "veřejný svět" úspěchu, mládí, krásy, svět, který nejpregnantněji zpodobuje a předkládá reklama.Tam není stáří, nemoc, neúspěch, člověk s jakýmkoliv handicapem. Tento svět mládí, úspěchu a všeobecné funkčnosti není v podstatě nereálný, ale je to určitá výseč z reálného světa. Zpravidla po něm lidé touží, a to je v podstatě zdravé. Nezdravé je, když uvěří, že zakoupením výrobku, který reklama nabízí, se stane jejich svět zcela zdravý, ideální, fungující - prostě "přestěhují" se do ideálního světa reklamy a ten bude jejich světem reálným. Existuje však také druhý svět, svět utrpení, který bychom mohli označit za svět skrytý. Není to jen svět nemocnic, léčeben dlouhodobě nemocných a ústavů pro mentálně i tělesně postižené, ale je to také svět televizních zpráv, které sice ukazují mnohdy jen "krev a bolest" - ale jako svět, který je reálný, ale jaksi jen "pro ty druhé". Divák se tedy má buď zaradovat nad tím, že do něho nepatří, nebo ještě lépe - má se honem přestěhovat do ideálního světa televizní reklamy, která hned po těchto zprávách následuje. Jakmile se ale objeví utrpení v osobní blízkosti, tedy u někoho, na jehož životě je člověk nějak blíže citově, vztahově angažován, je najednou nucen zaujmout osobní stanovisko, nemá kam uniknout. A zde se mnohdy člověk dneška propadá do bezradnosti. Neví, jak si s takovouto věcí poradit. Totéž ovšem platí o osobním světě vlastních větších či menších utrpení, ke kterým je třeba také zaujmout nějaké stanovisko. Čím utrpení déle trvá, tím pak je nárok na pravdivost a upřímnost takového osobního stanoviska větší. Vyrovnání se s utrpením - ať vlastním nebo lidí druhých, blízkých i vzdálených, znesnadňují různá myšlenková a hovorová klišé, téměř lze říci pověry, s nimiž se většina lidí setká, která se vydávají za obecně platný názor, která ale ve skutečnosti vyrovnání se s bolestí a utrpením znesnadňují. Například:
- kdo trpí nějakým handicapem, nemůže být šťastný
- kdo je mladý a zdravý, musí být šťastný
- utrpení dělá lidi lepšími
- utrpení dělá lidi věřícími
- lze dříve nebo později vytvořit svět, v němž lidé nebudou trpět
- odstraníme všechnu bolest ze světa - ať cestou vědy, nebo cestou alternativních léčebných metod
- bolest je zvlášť Bohu milá

Nakonec se ale dostaneme k otázkám: odstranit bolest vždy, nebo ji (někdy, z jiných dobrých důvodů) neodstraňovat a ponechat? A pokud bolest odstraňovat, tak za jakou cenu? Za každou cenu?

Nemá-li být otázka odstranění či snášení bolesti jen otázkou technickou, otázkou "technologie boje s bolestí", máme-li dokonce uvažovat o tom, zda má určitým způsobem snášená bolest a trápení nějaký pozitivní význam, potom se musíme vystavit obecnějším otázkám. Ptejme se tedy: V čem je cena člověka? V čem je cena jeho života? Ve výkonu? V zajištění, shromážděním majetku (pro sebe? pro děti?). V trvalé a ničím nerušené spokojenosti? Nebo je cena v množství překonaných nesnází?

Svědectví života řady lidí, kteří prošli velmi těžkými životními úseky, o mnohé při tom přišli, a přece neprožívají život jako prohru, ztrátu, pád do nesmyslnosti, nám ukazuje, že překonávání nesnází, překonávání duševních i tělesných bolestí, může znamenat naplněný život a růst, pokud v nich člověk nalézá smysl. Řečeno obrazně a názorně: pokud se člověk odhodlá nebo je dokonce donucen k výstupu na horu, v čemž nalezne smysl (a ten může být jak v rozhledu, který tak získá, nebo v radosti a uspokojení z překonání překážek), potom je schopen integrovat do svého života utrpení, které z tohoto výstupu vzejde a navíc získá cennou zkušenost o překonání svých (zdánlivých) limitů - ale také lépe ocení například komfort vlastního domova. Takovéto překonání utrpení pak má mnohdy i sociální rozměr: ten, kdo snášel utrpení, se v procesu vyrovnávání sblíží s dalšími lidmi. Utrpení a bolest člověka je tajemstvím, které nelze zcela poznat zvenčí. Křesťanský pohled neglorifikuje bolest a utrpení, neodmítá ho za každou cenu, nachází smysl i v utrpení (podobně jako logoterapie) a vrcholem smyslu mu je zpodobení - sjednocení trpícího s Kristem.

Hledání smyslu v utrpení (ne nutně: smyslu utrpení) není jediná a celá možnost. V zásadě jde u každého trpícího o velký úkol:
- neodmítnout a nebagatelizovat hodnoty dosavadního života ve jménu nastalého utrpení
- integrovat fázi utrpení a bolesti (ať už je přechodná nebo trvalá) do života
- najít smysl a užitečnost i v životě jakkoliv krátkém, který je omezen a poznamenán bolestí, utrpením, hrubým omezením životních šancí a možností sebeuplatnění

3. Duchovní dimenze v sociální práci
Slovo "duchovní" se stalo dnes poněkud módním, je v mnoha kontextech značně vágní, nicméně vyjadřuje - populárně řečeno - velmi důležitou pravdu: situaci člověka nelze řešit jen ekonomickými, technickými, zkrátka jeho fyzickými a psychickými procesy manipulujícími prostředky. Moderní hospicová péče zdůrazňuje, že potřeby člověka, které mají být i v zdravotně velmi obtížně situaci uspokojovány, jsou biologické, psychologické, sociální a spirituální .

Dále je třeba střízlivě ale s důrazem říci, že nenahraditelné životní ztráty, utrpení, nemoc a smrt jsou vážné věci, svrchovaně vážné. Nelze je "odložit", "obejít", "měnit v žert", jako to lze u mnoha jiných věcí života. Ale ti, kdo se s nimi nevyrovnávají a utíkají před nimi, se právě o toto pokoušejí. Trpící na to ovšem nemůže přistoupit.

Prekérní je právě to, že na cestě snášení bolesti, utrpení a konečně v umírání nedisponuje člověk plností svých fyzických i psychických sil, naopak, jsou oslabeny, případně ho opouštějí. Naproti tomu duchovní stránka či vrstva člověka nemusí být těmito skutečnostmi zasažena. A tak se bolest, ztráty, nemoci a dokonce i cesta ke smrti mohou stávat životními úkoly, a to zcela zásadními. Právě v závěrečných fázích cesty ke smrti může jít o dotvoření, zhodnocení, smíření a konečně vyústění celého života.

V křesťanství pak jde o vyústění do setkání s Bohem, plného a definitivního, nezvratného.

Pro toho, kdo trpícího doprovází, to představuje úkol chápat, provázet, pomáhat ve zvládnutí úkolu utrpení a ztrát, ale také poučit se a nechat se obdarovat. Má-li tedy být adekvátně reagováno na duchovní potřeby člověka, nejde v prvé řadě o to, něco mu "dodat", ale být ve vztahu, podporovat obousměrně životodárné vztahy potřebného člověka s druhými lidmi, a podle možnosti i s Bohem. Tato dimenze se ovšem netýká jen tak extrémních situací, jako je smrtelná nemoc a cesta ke smrti. Nechce-li člověk změnit svůj život v banalitu a nemáme-li chápat nouzi člověka a pomoc v ní jen jako mechanickou záležitost, podobající se opravě porouchaného auta, musíme objevovat duchovní dimenzi ve všech starostech, strastech a úkolech člověka, které se ho hlouběji dotýkají.

4. Pastorační péče v sociální práci
Nejen teologie říká, že všichni lidé - tedy i laici a to zejména - mají využít a naplnit svá obdarování. I praxe ukazuje, že není možné prostě rozdělit práci tak, že biskup, kněz či jáhen bude konat všechno "pastorační" a laici vše ostatní. Jsou-li "radosti a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kdo nějak trpí, radostí i nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových“, jak čteme v pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu, potom nelze tento postoj jen deklarovat, ale je také třeba ho prakticky provádět. Sociální péče a práce pak může být jedním z těchto praktických kroků.

Pastorační péčí pak v této práci rozumíme tu složku starostlivosti o potřebného člověka, která se týká jeho samého, jeho osoby, která přesahuje odbornou praktickou pomoc ať v sociální nebo ve zdravotní oblasti a která blízce nebo vzdáleně souvisí buď s vírou potřebného, nebo s vírou pomáhajícího nebo konečně s vírou obou dvou.

5. Co se rozumí pastorační péčí
Stručně: Není to ani jen řeč o Bohu, víře, eventuálně svátostech, není to ani řeč jen a jen obecně lidská, ve které se vyhneme každé zmínce o Bohu. Můžeme použít tento výměr:

Pastorační péčí o nemocné a trpící v širším slova smyslu rozumíme takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace, včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry.

V jednotlivých bodech:
a/ jednání s člověkem
Zdůraznění lidské individuality (ne „případ“, ne „jakýsi dědeček“ apod.) je zde nutné. Primárním cílem je, aby trpící našel člověka, kterého potřebuje ke zvládnutí své situace. Tento kontakt má svůj primární cíl v tom, že nemocný „má člověka“, ne v tom, že je nemocným manipulováno k dosažení určitých cílů, nebo že je nemocnému položena skrytá či zjevná podmínka: "já jsem tu proto, abych se s tebou bavil o víře, případně tě připravil pro přijetí svátostí a pokud to odmítneš, odejdu". Jinak řečeno: toto jednání má z hlediska křesťana ztělesňovat Ježíšovu lásku k trpícím, Boží náklonnost ke všem lidem.

b/ respektování jedinečnosti člověka
Každý člověk má svou osobní historii, své osobní preference (záliby, potřeby) a to vše má být jak jen možno respektováno. K jedinečnosti člověka patří i jeho jedinečný a nepřevoditelný vztah k Bohu a jedinečná osobní historie tohoto vztahu. Ten, kdo nemocného z pozice víry doprovází, si má být tohoto vztahu, jehož není přímo účasten, být vědoma respektovat ho s úctou. Kromě toho by si jako výchozí pozici měl zvolit skutečnost, že oba, on i nemocný, jsou plnoprávní a zodpovědní lidé, kteří se setkávají v rovnocenné situaci. Oba se mají respektovat, oba si mají co nabídnout, oba se mohou navzájem obohatit.

c/ doprovázení v obtížích, nemoci a utrpení a přístup z pozice křesťana
Slovo "doprovázení" není jen slovem v pastorační literatuře módním, je to nejlepší vyjádření žádoucího postoje. Doprovázení není ani manipulace, ani indoktrinace. Z požadavku na pravdivost vztahů a postojů a z požadavku vzájemného respektu doprovázejícího a doprovázeného vyplývá, že je-li doprovázející křesťanem, nemůže a nemá své křesťanství prostě odložit u dveří a být jakýmsi „fungujícím neutrálem“. Křesťan, ať chce nebo nechce, se nakonec stýká s nemocným na úrovni své víry, podle míry realizace své víry ve vlastním životě. Co je nadto, to předstírá.

d/ pomoc k lidsky důstojnému zvládnutí situace
Neblahou situaci utrpení či handicapu není doprovázející zpravidla schopen odstranit nebo zásadně změnit. Nemá to také předstírat. Může ale trpícímu pomoci k tomu, aby své obtíži čelil lidsky důstojně, aby ji také integroval do celku svého života. Lidsky důstojné zvládnutí situace neznamená vždy jakýkoli „happy end“, znamená mnohem častěji třeba i dlouhý vnitřní boj, u kterého může doprovázející asistovat, který ale nemůže sám za doprovázeného vybojovat. Ale v plném respektování lidství, v plné úctě k člověku, ať už je v jakémkoliv vztahu, můžeme vidět podstatnou náplň křesťanského postoje doprovázejícího.

e/ pomoc na stupni víry, který je nemocnému dostupný
Je projevem jak úcty k nemocnému, tak naděje v Boží milosrdenství, že je doprovázející schopen přizpůsobit se úrovni víry, na které se nemocný nachází. To neznamená, že mu nechce pomoci k víře větší a plnější. To ale znamená, že nebude jeho nynější stav víry podceňovat, naopak v něm oceňují každou pravou jiskru víry a že s ním nebude jednat jako s člověkem, který má za povinnost stát se v co nejkratší době takovým, jak mu to my předepíšeme.

6. Proč pastorační péče
Pro řadu lidí je pochopitelné, že člověk potřebuje pomoc při setkání s nečekanými životními tragediemi, ale podivují se, proč by vlastně mělo být zvlášť pečováno o někoho, kdo prodělá nějakou běžnější životní těžkost, jako je zranění nebo starosti s potomkem. A může k tomu i přidat zjištění, že v minulých generacích museli lidé vydržet víc a nikdo se o ně nestaral, pokud si mohli základní věci života opatřit a zařídit sami. Je to jistě také tak, ale na druhé straně je třeba říci, že lidská společnost je dnes poněkud jinak strukturovaná, než za dob našich prarodičů. Téměř vymizela třígenerační rodina, zato ale přibylo lidí osamělých, kteří často nestrádají hmotně, ale na snášení obtíží života "nemají člověka", se vším se musejí potýkat sami. Proto právě v rozvinutých společnostech, kde není mnohdy potřebné zajišťovat pomoc pokud jde o základní životní potřeby, přibývá těch, kteří potřebují více či méně organizovanou pomoc druhých lidí. Ukazuje se ale, že tato pomoc nemůže a nemá být poskytována jen nebo v převážné míře "dodavatelským způsobem", který zajišťují specialisté. Znamená to jednak i pro velmi bohaté státy neúnosnou finanční zátěž a kromě toho může příliš institucionalizovaná pomoc snižovat aktivitu bližních pokud jde o pomoc potřebným. I když je pro mnoho položek pastorační péče potřebné i určité vzdělání, příprava či průprava, je možné tuto základní kvalifikaci zajistit i pro ochotné dobrovolníky. Žádoucí tedy je, aby se na pastorační péči v širším slova smyslu, o které zde mluvíme, která je součástí sociální práce, podílelo co nejvíce schopných lidí a na druhé straně, aby se tato pomoc nepodobala pomoci zcela ochrnulému, za kterého je třeba vše udělat, ale aby byla, jak říká v Německu oblíbený slogan, "pomocí ke svépomoci".

7. Místo pastorační činnosti v sociální práci
Zejména z působení sekt jsou známy případy, kdy je potřebnému člověku nabídnuta pomoc v nouzi, která se více nebo méně rychle změní v misionářské působení, které má klienta - často cestou manipulace - spolehlivě odvést do náruče sekty. Když se to nepovede, původní zájem vymizí a člověk je ponechán sám sobě. Když se to naopak povede, stává se z klienta člověk na sektě závislý a život v ní a nasazení pro její zájmy jsou pak důležitější než prvně nabízená pomoc potřebnému.

Pro nás z toho vzniká otázka, zda a jak se takovému stavu vyhnout. Nebo jinými slovy: zda a jak může být spojována sociální práce s pastorační péčí, aby nešlo ani o manipulaci s klientem, ani o lhostejnost vůči klientovi, ani o jakési podloudné vnucování křesťanství tomu, kdo o ně nestojí. Co tedy má znamenat pastorační péče v sociální práci? Je to jakýsi "křesťanský přídavek" k standardní odborné sociální práci? Nebo je to skrytá misionářská práce, kde nouze člověka je využita k misionářskému působení? Či snad sociální práce je jen doplňkem klasické pastorační péče, čili sociální práce se má konat jen ve prospěch těch, kdo jsou v pastorační péči církve? Abychom předešli možným nedorozuměním připomeňme, že máme na mysli pastorační péči v širším slova smyslu. Nejde tedy v první řadě o konání bohoslužeb a biblických hodin, nejde o život farnosti či výstavbu sboru a péči o jeho život, nejde o klasickou náplň života církve a sboru. Máme zde na mysli spíš individuální péči o člověka (případně skupinu, např. rodinu), který se ocitl v nestandardní životní situaci, ve které nestačí na její zvládnutí sám a potřebuje pomoc. Jak se ale takto pochopená pastorační péče liší od sociální práce, od kvalifikované pomoci v nouzi? Liší se tím, že tuto kvalifikovanou pomoc nevylučuje ale integruje (či je do ní integrována), ale je to péče, konaná z perspektivy víry pro člověka, který je respektován ve své jedinečnosti, a to včetně pomoci na takové úrovní víry, která je mu dostupná. Můžeme to říci ještě jinými slovy, že je to doprovázení člověka, kterému pomáháme k co nejlepšímu a lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace. Slovo "doprovázení" je velmi důležité. Vylučuje totiž jak manipulaci, tak lhostejnost. Bereme-li člověka vážně v jeho celistvosti, potom nemůžeme od jeho života oddělit ani jeho fyzickou či duševní nouzi (nemoc, handicap), ani jeho dimenzi víry. U člověka zpravidla existují osobní dějiny vztahu k Bohu, jeho osobní dějiny víry.

Ty mají někdy podobu vyjádřitelnou klasickými biblickými kategoriemi, jindy jsou spíš latentní, výjimečně jsou to dějiny naprosté lhostejnosti nebo odmítání Boha. V každém případě jsou to ale dějiny vztahu - ať pozitivního nebo negativního. Při setkání s člověkem v nouzi tyto osobní dějiny ani nezačínají, ani nekončí. Jinými slovy: není možné na člověka, o kterého pečujeme, hledět jako na toho, kterému teď poprvé otevřeme dimenzi víry, ani jako na někoho, u něhož bude teď víra dána do závorky, protože se především léčí jeho lidská nouze. Respektujeme-li člověka v jeho jedinečnosti, respektujeme jeho cestu víry a na ní ho doprovázíme. Poctivě se hlásíme i ke své cestě víry a naše starost o člověka je nesena také naší vírou. Z tohoto setkání, které respektuje autenticitu každého, kdo do něho vstupuje a právě tak jeho osobní originalitu, se rodí autenticita křesťanské služby. Jako věřící křesťané nemůžeme zapřít ani naše přesvědčení, že člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu, si zasluhuje úcty, ať ho nacházíme v jakémkoliv aktuálním stavu, a že člověk, protože je hříšník, potřebuje vykoupení. A na druhé straně víme, že nemůžeme jednat s větším důrazem, než Bůh sám. A ten člověka vyzývá, aby vírou přijal nabízenou spásu, ale nevnucuje mu ji a nemanipuluje s ním. A tak se můžeme dostat k představě o pastorační péči v sociální práci, která je schopna posloužit člověku výslovně věřícímu i tomu, kdo o věcech víry nekomunikuje nebo toto téma odmítá, a to bez toho, že by byla z hlediska víry lhostejností nebo naopak, že by sociální práce byla záminkou k podsouvání témat víry a jejich přijetí podmínkou k ochotě o klienta se starat.

Předkládaný postoj může být považován jistě za poněkud náročný. Předpokládá totiž, že ten, kdo o klienta pečuje a má na mysli pastorační dimenzi své péče, se především bude snažit klientovi porozumět, bude se nažit pochopit, kudy a jak vedla jeho životní cesta víry (či odmítání víry) a bude tuto skutečnost respektovat. To ovšem neznamená, že mu nebude ležet na srdci růst víry klienta. Ale tento růst nelze ani vynucovat, ani ho udělat podmínkou další péče. Prostě nezbývá než pochopit a přijmout, že sociální práce a péče znamená doprovázení toho, kdo má sice své možnosti omezeny, ale kdo není ani zcela bezmocný a už vůbec ne bezprávný. Je potřebný. Vystihnout jeho potřeby a pomoct k jejich naplnění způsobem, který je pravdivý a pro klienta přijatelný, je ostatně projevem nestrojené a upřímné křesťanské lásky toho, kdo z pozice věřícího pomáhá.



Dodatek:

Fáze přijetí neblahé zprávy o zdravotním stavu
(volně dle přednášky Dr. Šestákové)

Tento dodatek je připojen proto, poněvadž nejen zpráva o těžkém onemocnění, ale každá zlá zpráva nečekaná negativní událost v lidském životě bývá přijímána a zpracovávána obdobně. A ten, kdo se v pozici pomáhajícího v takové situaci neorientuje se buď snaží z ní uniknout, nebo jí chce tomu, kdo jí je zasažen „vysvětlit“ a tím ji zpravidla jen ideologizuje. V každém případě tak svou pomáhající funkci oslabuje nebo vyřazuje.

1. Zavírání očí
Fáze obranná - pacient tak hledá pomoc ve své nesnázi, není ochoten zprávu o svém stavu akceptovat a intelektem zpracovat.
Nemocnému je třeba dopřát čas, netlačit ho k přijetí pravdy. Je třeba vidět rozdíl mezi jeho stav popírajícími výpověďmi a mezi tím, co si opravdu myslí.

2. Zloba
Hledá se viník - návštěvy přijímá nemocný bez radosti, s určitou pasivní agresivitou.
Zde by se mělo víc s nemocným mlčet. Jeho zlobné reakce není třeba vyvracet, natož morálně hodnotit. Naslouchající může plnit jakousi roli "odpadkového koše".

3. Vyjednávání
Je to fáze prchavá, jde v ní o oddálení. Pacient se často chová trochu jako dítě, čeká "odměnu" za léčení, které podstupuje. („Když budu tak a tak akceptovat léčení a doporučení, které mi lékař dá, musím být za to odměněn takovým a takovým zlepšením zdravotního stavu"). Pacient nezřídka žádá ošetřující personál, aby mu takové zlepšení slíbil jako sankci za nesplnění "nabízí" vysazení léčby apod.
Je zde na místě trpělivá vlídnost, která bez agresivity vrací pacienta do reálu a k postojům dospělého člověka. Nemusí být ovšem úspěšná.

4. Deprese
a) deprese reaktivní - pacient má tváří v tvář své nemoci pocity studu, viny (za nemoc, za to, že si jí způsobil, za to, že potřebuje ošetřování a dělá tak druhým obtíže, apod.)
Zde bývá vhodné oslovit rodinu, působit ke zintenzivnění kontaktů, které mohou rozptylovat pocity viny. I nemocný potřebuje být pravdivě ujištěn o tom, že je důležitý, že je druhým přínosem, i když se o něj musejí starat a on už nedělá to, co dělal dříve.“Jsi pro nás důležitý i tady a teď".

b) deprese přípravná - uvědomuje si, že bude ještě hůř, vnímá trvalost ztrát, které nemoc a umírání přinesla a přinese, vnímá nevratnost svého vztahu.
Neříkat: "Nesmíš se tomu poddávat!", prohlubuje to pocity viny. Pacient ovšem potřebuje někoho, s kým může všecky své smutky, obavy a špatné prognózy probrat. Není třeba ho utěšovat (a už vůbec ne utěšovat planými nadějemi), je třeba naslouchat a s účastí a snést i řeč o nejtemnějších prognózách. I zde může pomoci dobře jen ten, kdo nemoc a výhled na smrt pacienta akceptoval.

5. Souhlas - smíření
Je to fáze osvobození od krutých pocitů viny a od strachů ze ztrát. Do této fáze ovšem nedospěje každý.
Pacient nemá být v této fázi přesvědčován o opaku, o zlepšení, nemá být "přiváděn na jiné myšlenky", tedy nemá být odváděn od myšlenek na smrt. Ovšem to neznamená, že mu už nebudeme jiná témata sdělovat. Chce-li, může a má být třeba doposledka aktivním účastníkem starostí a radostí své rodiny a svých přátel.
Větší péči než pacient potřebuje v této fázi zpravidla jeho rodina!!
Jestliže nemocný neví o své cestě ke konci, nemůže dojít k vyrovnání, ošidili bychom ho o to, pokud mu za každou cenu stav věcí tajíme.
Je dobré s nemocným místo nereálných slibů, útěch a plánů plánovat „malé uskutečnitelné radosti".
"Poslední přání nemocného" (podobně jako u odsouzených ke smrti v románech i někdy ve skutečnosti) pokud možná splnit. Neodkládat!

Nakonec dvě zásady:
1. Každý umírající by měl mít v terminálním stadiu svého průvodce a dostatečnou péči.
2. Člověk by měl odcházet s vyrovnanými účty, smířen se životem, s bližními, sám se sebou a s Bohem.

Zpět nahoru
Zpět na hlavní stránku