MUDr. Marie Svatošová: Společenská poptávka po hospicích roste

Prvně publikováno: Zdravotnické noviny, číslo 7, ročník XLVIII, 19. února 1999
Na Hospice.cz publikováno se zvolením autorky, MUDr. Marie Svatošové.
© 1999, 2000, MUDr. Marie Svatošová


Mylné představy nejen mediků
Průběh seminářů s hospicovou tématikou, uskutečněných v rámci předmětu lékařská etika začátkem letošního roku pro dvacet kroužků mediků druhého ročníku 1. LFUK v Praze, usvědčil z mylných představ nejen je, ale i mne. Posledních několik let se pohybuji převážně mezi lidmi, kteří hospicem doslova žijí, anebo jeho služeb využili či využívají buď jako jeho klienti nebo jejich blízcí. V tomto prostředí poučených jsem přechodně podlehla klamu, že všichni už jsou dostatečně informováni o tom, co hospic je a co není. Představy mých mladých kolegů však byly většinou velice mlhavé, povrchní a značně zkreslené. Skutečnost, že pacienty hospice jsou velmi často vrstevníci jejich rodičů, ale bohužel i vrstevníci jich samotných, je dosti šokovala a doufám, že definitivně rozptýlila představu jakéhosi chorobince či chudobince, kde se už neléčí.

Podobnou představu zřejmě stále ještě má i část naší veřejnosti, laické i odborné, přestože televize a jiná média tomuto tématu občas pozornost věnují. Běžný divák či posluchač, kterému momentálně zdraví slouží a ani v rodině a v nejbližším okolí mu právě nikdo neumírá, nejspíš rychle přepne na zábavnější program. V paměti mu uvízne jen úsměv laskavé sestřičky a často všelijak zkomolený pojem hospic. Z tohoto místa se po čase, když se v rodině objeví vážná nemoc, začíná odvíjet téměř detektivní pátrání po matně tušené možné pomoci. Od ošetřujícího lékaře pak samozřejmě laik očekává kvalifikovanou radu i zprostředkování kontaktu. Vzhledem k tomu, že je v naší republice v provozu už pět hospiců a nejstarší z nich slouží nemocným již čtvrtý rok, nemělo by docházet k tomu, co bylo pochopitelné a omluvitelné v počátcích hospicového hnutí u nás. Že totiž o indikacích a možnostech hospicové péče zcela neinformovaného lékaře poučuje perfektně informovaný laik. A těch skutečně přibývá. Jsou to lidé, kteří prožili kus života (zpravidla několik týdnů) v hospici jako doprovod umírajícího pacienta. Byli plnohodnotnými členy hospicového týmu, v němž sehráli nezastupitelnou roli. Jsou si toho vědomi. Prožili bolest, ale taky radost z toho, že v rozhodující chvíli neselhali. A pokud jde o rozvoj hospicového hnutí, hrají v něm nezastupitelnou roli i nadále, podobně, jako tomu je ve všech zemích, v nichž má hospic už dávno své pevné místo. Tito lidé se totiž po smrti nemocného vracejí zpět do svých měst a vesnic, na svá pracoviště. A samozřejmě nemlčí. Autentická svědectví jsou vždycky nejpřesvědčivější. Nepochybně i na jejich vrub lze přičíst rostoucí společenskou poptávku po hospicích ve všech regionech České republiky.

O co v hospici jde
Samozřejmě tu jde především o paliativní medicínu. Na ní hospic stojí, bez ní by nebyl myslitelný. Avšak zredukování pojmu hospic na paliativní medicínu by znamenalo vytržení ze souvislostí, nepochopení věci. Pouhý teoretický pohled na potřeby nemocného a na jejich měnící se priority v průběhu choroby nestačí. Nestačí potřeby z pohledu pacienta jen vidět, je třeba je i v rámci možností saturovat, je třeba jednat. Vytvářet podmínky.

Že v hospici nejde o "babičky, kterým doma nemá kdo zatopit v kamnech", lze snadno vyčíst už z pouhého seznamu diagnóz hospicových pacientů. V naprosté většině jde o preterminální a terminální stádia pokročilých a generalizovaných nádorových onemocnění. Mezi nimi jednoznačně převažují ta, která způsobují těžkou symptomatologii, v domácí péči sotva zvládnutelnou. Nejde jen o bolesti. Těch by se při dobré znalosti paliativní medicíny dalo doma úspěšně léčit mnohem více než tomu je dosud. Jde o kostní metastázy s patologickými zlomeninami, s parézami, jde o těžkou symtomatologii zhoubných mozkových nádorů, včetně epileptických paroxysmů, jde o tumory exulcerované, o různé píštěle a samozřejmě i o přidružená onemocnění a nejrůznější komplikace.

Jaká medicína se v hospici praktikuje, o tom se lze přesvědčit i jinak. Třeba nahlédnutím do kopií objednávek léků. Jejich množství a spektrum je výmluvné. I když spotřeba opiátů je zde hodně velká, zdaleka nejde jen o ně. Je ordinováno všechno, co může zlepšit kvalitu zbývajícího života pacienta. K zásadám v hospici naopak patří skončit s léčbou, která se ukázala jako neúčinná, případně je už jenom zdrojem vedlejších účinků.

Že hospic není nějakým nadstandardním rekreačním či respitním zařízením pro "staroušky", jak se stále ještě někdo domnívá, to už dnes lze doložit i statisticky. Jen Hospic Anežky České v Červeném Kostelci posloužil k dnešnímu dni více než tisíci těžce nemocným a samozřejmě i jejich rodinám. Z toho asi 600 nemocných v hospici zemřelo, ostatní se vrátili do domácí péče, protože pominul důvod pobytu na lůžku. Např. se podařilo zvládnout bolest, rodinu naučit ošetřovat, vybavit pomůckami apod. Samozřejmě se občas stane i to, že se nemocný z hospice nevrátí domů, ale do nemocnice. Nedávno takovým důvodem byl ileus, způsobený zvětšující se parastomickou metastázou. Avšak několik dnů po chirurgické revizi je hospic pacientce opět k dispozici. Výmluvná je i skutečnost, že z šestadvaceti pacientů hospice bývá dvacet i více upoutáno na lůžko.

Příklad spolupráce se špičkovými odborníky
Do Hospice Anežky České přichází hodně pacientů na doporučení lékařů Radioterapeutické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam velmi brzy pochopili, co hospic je a co a kdy může jejich pacientům poskytnout. S tímto pracovištěm je opravdu radost spolupracovat. I když se netají tím, že jim hospic pomáhá řešit problém tlaku na lůžko, prioritním kritériem je zásadně dobro pacienta. Nemocní odtud do hospice nepřicházejí příliš brzy, ani příliš pozdě. Vždycky se můžeme spolehnout, že byly vyčerpány všechny možnosti tzv. vítězné medicíny. Dokázat odhadnout tu správnou chvíli patří k lékařskému umění, stejně jako schopnost včas, šetrně a správně pacienta informovat. Hospic je jednou z alternativ, která se nemocnému v určité životní situaci nabízí. Zda ji akceptuje nebo ne, to už je jen a jen na něm. Proto také podepisuje svobodný informovaný souhlas. Musíme mít jistotu, že nám ho do hospice nikdo proti jeho vůli nepřekládá a také, že si někdo dal práci a vysvětlil mu, co od hospice očekávat může a co ne. Jsem bohužel přesvědčena o tom, že některým trpícím umírajícím je hospic odepřen jen proto, že jejich okolí, včetně ošetřujícího lékaře, tohle není schopno zvládnout. Raději se zamotávají do dlouhého řetězce lží anebo od problému pod různými záminkami utíkají a nemocnému nejsou k dispozici právě ve chvíli, kdy je nejvíc potřebuje. Řešením do budoucna samozřejmě nemohou být ústupky ve prospěch lži, ale systematická pregraduální i postgraduální výchova lékařů a samozřejmě i celé společnosti.

Postavení hospiců ve vyspělých zemích
První hospice v šedesátých letech ve Velké Británii a postupně i v dalších zemích plnily zpočátku, podobně jako v České republice, funkci jakési záchranné sítě. Záchranné sítě pro nejkomplikovanější a nejzoufalejší situace pacientů s infaustní prognózou. Od té doby se hodně změnilo. Především udělala obrovský pokrok paliativní medicína. Možná také díky hospicům, v nichž je prakticky aplikována, její zkušenosti jsou sbírány, analyzovány a samozřejmě předávány dál. Při každém hospici pracuje edukační centrum, které se stará nejen o průběžné vzdělávání vlastních zaměstnanců a spolupracovníků, ale organizuje pravidelné kurzy a stáže pro všechny, kdo mají zájem. Pro zdravotníky i nezdravotníky. Hospicová péče je záležitost týmová, bez aktivní účasti rodiny a přátel nemocného by nebyla úplná. Tyto laiky si však hospic musí nejprve vyškolit. Ponecháni napospas velmi často chybují, i když úmysl mají dobrý. Při stáži v hospici se mohou naučit základům ošetřování, ale i komunikaci s nemocným. Samozřejmě se tu neučí paliativní medicíně, ale leccos se o ní dozví a přesvědčí se tu o jejích nemalých možnostech. Pochopí, proč je nutno bolest léčit "podle hodin", nikoliv "podle potřeby". Přesvědčí se, že člověk může klidně a důstojně umírat i bez pověstných "hadiček" a je větší naděje, že jednou nebudou lékaře nutit k různému nesmyslnému alibistickému jednání, např. k transportu umírajícího na posledních pár hodin do nemocnice. Je pravděpodobné, že jednou budou mít odvahu svému nemocnému dosloužit doma.

Tohle všechno je třeba, aby se postupně změnil postoj celé společnosti ke smrti a umírání. Před pěti lety nám kolegové při stáži v jednom hospici poblíž Londýna říkali, že jejich hospice už dávno nejsou pouhou záchrannou sítí. Podařilo se jim během několika let výrazně změnit přístup k umírajícím i v jiných zdravotnických zařízeních v zemi. Tehdy jsme sice první český hospic měli pouze namalovaný na papíře, ale jako vzdálený cíl jsme si už tehdy vytkli totéž - změnit přístup celé společnosti k umírajícím a prosadit co nejvíce z myšlenky hospice všude, kde lidé umírají: v nemocnicích, v domovech důchodců, v ústavech, doma. Že to není vzdušný zámek a nereálný sen, o tom svědčí trvale stoupající zájem o přednášky s hospicovou tématikou, i zájem o stáže v hospici. Na ty se už čeká půl roku, ale kdo má opravdový zájem, rád si počká a přijede. Jestliže si přednášky o hospici před několika lety objednávala především Charita, nyní jsou to spíše zdravotnická zařízení včetně velkých nemocnic, školy, ale i domovy důchodců apod. Všude se pak najde někdo, koho myšlenka hospice osloví a zaujme natolik, že ho už nepustí a snaží se maximum z ní uplatnit i v podmínkách mimo zdi hospice. Stejným způsobem se u nás, pevně doufáme, postupně rozvine i domácí forma hospicové péče, které je nutno v zájmu pacienta dát přednost, pokud je ovšem možná. Není to vždycky. Rozhodně jsou pro její rozvoj u nás podmínky podstatně horší než ve Velké Británii nebo v jiných západních zemích. Není to jen problém úhrady domácí hospicové péče pojišťovnami. Hraje tu roli více faktorů, např. vysoká zaměstnanost žen, riziko ztráty zaměstnání osoby, která by mohla ošetřovat, atomizace rodiny, byty malé či plné bariér atd.

Zpět nahoru nebo na Hospice.cz