MUDr. Marie Svatošová: Postřehy ze školy, kde vyučují umírající

Prvně publikováno: Praktický lékař 78, 1998, č.4.
Na Hospice.cz publikováno se zvolením autorky, MUDr. Marie Svatošové.
© 1998, 2000, MUDr. Marie Svatošová


Služba v hospici není lehká, není však jednostranná. Jednomyslně se na tom shodují všichni, personál i dobrovolníci v Hospici Anežky České v Červeném Kostelci. Jde o vzájemné obdarovávání, jehož nekonečný význam a krásu trochu tušíme. Rozhodně se nemocný v tomto vztahu nemusí cítit dlužníkem.

Jinými slovy prakticky totéž říká dr. Kubler-Rossová: „Právě od našich umírajících pacientů se učíme poznávat pravé hodnoty života. Kdybychom byli schopni dosáhnout stádia přijetí již v mládí, prožili bychom mnohem smysluplnější život, dokázali bychom se radovat z maličkostí a jistě bychom měli i jiný žebříček hodnot.“

„Dobrá smrt“ dříve a dnes
Morové sloupy na náměstích řady českých měst současnému člověku už jen vzdáleně připomínají rány dob dávno minulých. Že by vedle nich jednou mohly stát i sloupy AIDSové, to si zatím jen málokdo připouští. Jsou tu bližší strašáky, jako infarkty a zhoubné nádory. Společnost tradiční se od společnosti moderní lišila dosti výrazně nejen ve způsobu života, ale i v mnoha dalších ohledech. Například představa tehdejšího člověka o dobré smrti byla prakticky synonymem setkání člověka se svým Stvořitelem. Dnes je dobrá smrt většinou lidí chápána jinak - netrpět a nebýt na obtíž. A když už na obtíž, tak ne těm nejbližším. Od takových úvah pak může být už jen krůček k úvahám o eutanázii. Z toho vyplývá, že dnešní člověk je při umírání ve srovnání se svými předky v dosti velké nevýhodě. A to i navzdory pokroku, který lékařská věda od té doby udělala. Slepé uličky jsou o trochu delší, ale končí úplně stejně. Zná to každý lékař. Přesto nikdy nejsme zcela bezmocní. I dnes plně platí slova dr. Hutchinsona (19. stol.): „Lékař může vyléčit někdy, ulevit často, potěšit vždycky“.

Strach ze smrti svazuje a ochromuje
Ulevit nemocnému ve strachu předpokládá nejprve mu pomoci, aby se k němu nahlas přiznal. Ne každý ho totiž před lékařem přizná spontánně. Netroufá si, vždyť lékař tu je přece pro něco jiného. A tak se může stát, že subjektivní somatické stesky nemocného ve skutečnosti znamenají: „Mám hrozný strach. Bojím se. Bojím se co bude. Jak to bude. Bojím se co bude potom.“ Nic nepomůže, bude-li kolem horké kaše chodit s pacientem celý tým odborníků. Je proto lépe pomoci mu přímou otázkou: „A na co tady tak celý den myslíte? Bojíte se něčeho? A čeho?“ Obvykle už první bezprostřední reakce na tuto nebo podobnou přímou otázku potvrdí, že více než smrti samotné se nemocný bojí umírání.

Důvody proč se lidé smrti a umírání bojí jsou samozřejmě různé. Velmi často to bývá strach z neznámého a strach z trestu. I když nikdo z nás nenalezl orgán svědomí v žádném anatomickém atlasu, ani při pitvě, z vlastní zkušenosti moc dobře víme, že člověk prostě svědomím vybaven je. A to se v závěru života zpravidla ozývá tím více, čím více bylo v období předcházejícím umlčováno. Bagatelizováním nebo dokonce popíráním těchto skutečností nemocného jeho obav nezbavíme. Chceme-li mu pomoci osvobodit se od strachu, je třeba vzít ho vážně. Výčitky svědomí mu nevymlouvat, ale chápat je jako symptom. Symptom nemocné duše, která stejně jako tělo, potřebuje adekvátní léčbu. To už většinou přesahuje odbornost i kompetence lékaře. Na to jsme ale v medicíně zvyklí. Je zcela běžné, že si internista pozve na konzilium chirurga nebo neurologa, případně předá nemocného do péče jinému specialistovi. Škoda, že taková samozřejmá spolupráce jen málokdy existuje také mezi lékaři a duchovními. Obávám se, že dokud bude spiritualita ve zdravotnictví takovým tabu jako je dosud, sotva se na tom něco změní.

Immanuel Kant kdysi řekl, že nejméně se smrti bojí ti, jejichž život má největší cenu. To asi opravdu u většiny lidí plně platí, pokud jde o strach ze smrti. Lékař ale musí mít na mysli i pacientův strach z umírání. A ten bývá velmi konkrétní. Většina lidí se bojí nesnesitelné bolesti, bojí se, že se společensky znemožní, že to prostě nezvládnou. Bojí se, že v tom zůstanou sami - za neblaze pověstnou bílou plentou. Tyto obavy našich nemocných jsou odůvodněné. Mají své zkušenosti s umíráním rodičů, prarodičů, přátel. Pamatují nedávnou dobu, kdy zvládnutí bolesti např. u nádorových onemocnění byl mnohem větší problém než dnes. Mnohokrát zažili direktivní jednání zdravotníků i nezdravotníků v nemocnicích i jinde. Člověk nikdy nezapomene, že ho k umírající mamince nepustili, protože „už vás stejně nepozná, tak tam nemůžete“. Tyto kořeny strachu z umírání jsou hluboké a žádné povrchní fráze a rádoby útěšná slovíčka pronesená žoviálně při velké vizitě jejich urputnost nezmírní. Na konkrétní otázky, byť nevyslovené, je třeba dát nemocnému konkrétní odpověď. Za to, že zásadně neslibujeme vyléčení, není-li možné, nás nemocný vyjme z množiny těch, kterým se nedá věřit a zařadí si nás jinam. Pak nám uvěří, že splníme, co slibujeme, především že:

a) nebude trpět nesnesitelnou bolestí,
b) za všech okolností bude respektována jeho lidská důstojnost,
c) v posledních chvílích nezůstane osamocen.

Priority potřeb z hlediska nemocného
WHO chápe zdraví jako plné tělesné, duševní, sociální a duchovní blaho člověka. Od této definice se odvíjejí i čtyři okruhy potřeb pacienta. Ty jsou rovněž tělesné, duševní, sociální a spirituální. Je známo, že priority potřeb nemocného se v průběhu choroby mění. Na začátku bývají v popředí jeho zájmu potřeby tělesné, biologické. V preterminálním a terminálním stadiu však kromě potřeby zvládnout bolest vystupují do popředí potřeby ostatní, zejména pak spirituální. Bylo by velkým omylem domnívat se, že ty se týkají pouze věřících lidí. Zkušenost ukazuje, že prakticky každý v závěru života bilancuje (má-li na to čas a aspoň trochu jasnou mysl). Člověk potřebuje mít jistotu, že mu bylo odpuštěno. Velmi naléhavě si přeje, aby se i druzí dozvěděli, že on odpustil jim. Chce být ujišťován, že nežil marně, že jeho život měl smysl. To všechno jsou spirituální potřeby. Z neznalosti bývají často zaměňovány s potřebami psychologickými, duševními. Zde jde ale o hlubší a osobnější angažovanost ve sdílení se s pacientem na té nejhlubší úrovni. Spirituální potřeby pacienta jsou bohužel často podceňovány, protože nejsou chápány. Příčinou je především skutečnost, že spiritualita je ve zdravotnictví obvykle tabu. Nemluví se o ní, je pokládána za soukromé téma, nehodící se pro odborné diskuse a zdravotníci většinou ani nestojí o další vzdělávání v této oblasti.

Pro lékaře jsou jistě důležité jednotlivé dílčí výsledky vyšetření. Z hlediska nemocného je však důležitější, jak se celkově cítí. Účelem paliativní medicíny a hospicové péče je dosáhnout toho, aby se i vážně, ba smrtelně nemocný cítil dobře. Aby byl v co největší pohodě. Proto nestačí saturovat jen jeho tělesné potřeby. Jsou-li uspokojeny všechny čtyři okruhy potřeb nemocného, nikdy nepožádá o eutanázii. Ani ho nic takového nenapadne. Naopak, setkáme-li se s nemocným, který o eutanázii zauvažuje, vždycky bychom měli hledat příčinu a snažit se ji odstranit. Zcela jistě některé potřeby nemocného nejsou uspokojeny. Může to být nezvládnutá bolest, ale může to být i spousta příčin jiných. Pokud jde o eutanázii, máme k ní v hospici postoj vyhraněný: pomáhat v umírání ANO, pomáhat k smrti NE.

Umění doprovázet
Fáze, kterými prochází těžce nemocný a které popsala Kubler-Rossová, představují schéma. A každé schéma v praxi může pokulhávat, nemusí vyhovovat plně. Myšlenka hospice navíc vychází z úcty k člověku jako jedinečné neopakovatelné bytosti. Je na hony vzdálena snaze nacpat člověka do nějaké škatulky nebo kolonky. Přesto nám při doprovázení nemocných a umírajících zkušenosti Kubler-Rossové hodně pomáhají. Jen je třeba mít na paměti, že se jednotlivé fáze (šok, agrese, smlouvání, deprese, rezignace, smíření) mohou vzájemně prolínat a vracet nebo i chybět. Je třeba mít na paměti, že stejnými fázemi prochází i rodina nemocného, která trpí současně s ním a která rovněž potřebuje naši pomoc. Je třeba mít na paměti, že zde bývá časový skluz. Nemocný se už propracoval do fáze smíření, akceptace, ale rodina je ještě ve fázi smlouvání. V praxi to třeba znamená, že nemocnému nutí "zaručené" léky a metody různých léčitelů, ale on už prostě nechce. Zde pak je zapotřebí s rodinou promluvit a pomoci jí vyrovnat s nemocným krok.

Cílem doprovázení je provést nemocného a jeho rodinu všemi nepříjemnými předchozími fázemi až do žádoucí fáze smíření, akceptace. Je to něco kvalitativně zcela jiného než rezignace, čili hození flinty do žita. Nejlépe to snad vyjádřila opět Kubler-Rossová: „Pacienti, kteří svůj osud přijali, získávají velmi osobitý výraz vyrovnanosti a míru. V jejich tvářích se odráží stav vnitřní důstojnosti. Lidé, kteří jen na svůj osud rezignovali, tento výraz postrádají, naopak v jejich tvářích můžeme vidět zahořklost a duševní trýzeň jako výraz pocitu marnosti, zbytečného usilování a chybějícího smíru.“

Lůžková forma hospice přichází v úvahu teprve tehdy, když domácí péče skutečně není možná. Té by se ale měla co nejvíce podobat. Nejen prostředím a režimem dne. Je-li to jen trochu možné, měl by v hospici s nemocným být přítomen někdo z jeho rodiny. Proto máme většinu pokojů jednolůžkových s přistýlkou a snažíme se povzbuzovat příbuzné, aby své umírající neopouštěli, ale zůstali při nich až do posledního vydechnutí. Nebývalo to v našich podmínkách zvykem a není to vůbec snadné. Ono je samozřejmě jednodušší přijít ve středu a v neděli na návštěvu s kompotem a mít vystaráno. Určitě ale stojí za to věnovat tomu čas a námahu a s příbuznými pacientů o těchto věcech hovořit. Vysvětlit jim, že normální je s umírajícím zůstat a nenormální je od něho utéci. Vždycky se to nepodaří a ne každý na to má. Když to ale dokáží, nikdy nelitují. Nedávno jsem se po ránu v hospici u kávovaru v kuchyňce setkala s mladou dívkou, která se u nás ubytovala spolu s umírajícím otcem. Na moji zdvořilostní otázku jak se vyspali se mi dostalo krásné odpovědi: „Vůbec ne. Táta od půlnoci nemohl spát, tak jsme si rozsvítili a až do rána povídali. Vyprávěl mi spousty podrobností a příběhů z mého i ze svého dětství. Bylo nám moc fajn. Ty věci jsem vůbec netušila. Kdybych tu nebyla, asi byste mu dali něco na spaní a já bych se to nikdy nedozvěděla.“ Následující den pacient zemřel.

Nedirektivita a partnerský vztah
V hospici si všichni uvědomujeme, že jde o poslední dny pacientů, nikoliv naše. Proto se snažíme co nejvíce uvolnit režim dne a přizpůsobit ho potřebám nemocného. Nikoho nebudíme ráno s teploměrem, s ranní toaletou, ale počkáme, až se vyspí. Návštěvy jsou kontinuální, 24 hodin denně, 365 dnů v roce. Návštěvníkům se někdy může zdát, že máme na pokoji sice čisto, ale tak trochu nepořádek. Co by ale byl ochrnutému nemocnému platný v rohu místnosti úhledně upravený stůl s ubrusem a s kytičkou, kdyby se k němu nedostal. Tak mu ho sestry přisunou těsně k lůžku a dovolí mu mít na něm všechno, co je pro něho důležité. Jednoduše proto, že tu jsme my pro pacienta a ne on pro nás. Pokud je pacientovo přání aspoň trochu splnitelné, snažíme se mu vyhovět. Při dobré vůli a s dobře spolupracující rodinou nebo přáteli nemocného se někdy podaří umírajícímu splnit i přání zdánlivě zcela nemožné. Partnerský vztah a důsledně nedirektivní přístup je asi to, čeho si nemocní a jejich blízcí v hospici cení nejvíce. Nestojí nás to ani korunu. Nedirektivita je kromě atmosféry lásky, klidu a pokoje také tím, co zde obvykle nejvíce překvapí a osloví stážisty. Týmová spolupráce, zahrnující i nemocného a jeho rodinu je nezbytná. Při každodenní konfrontaci se smrtí se stírá rozdíl mezi profesemi, což vůbec není překážkou odbornosti, spíše naopak. Nutí nás to být více lidmi.

Přílišná direktivita v některých nemocnicích, na kterou si velmi často stěžují naši nemocní je možná jen druhem obrany. Snahou zastřít domnělý lékařův neúspěch a selhání. Ale proč? V hospici zásadně nemocnému nelžeme. Jednoduše přiznáme, že nejsme všemohoucí. Důvěru pacientů tím neztrácíme, naopak, paradoxně ji získáváme. Neslibujeme vyléčení, není-li možné, slibujeme léčitelnost symptomů. Jakmile se pacient přesvědčí, že se nám dá věřit, uklidní se a vrátí se mu tolik potřebný pocit bezpečí. Vztahy se prohlubují, jsme si blíž. Taktilní komunikace - pohlazení, stisk ruky, objetí, křížek na čelo na dobrou noc - to všechno leckdy plně nahradí slova tam, kde bychom je těžko hledali nebo kde by mohla spíše zranit než potěšit.

Při péči o umírající je nezbytné umět a nebát se stanovit si splnitelný cíl. Prostě jednoho dne mít odvahu nazvat věci pravým jménem a jako cíl si stanovit klidné a důstojné umírání. Ideální je, když se na tomto cíli dokáží shodnout všichni zúčastnění: lékař, ošetřující personál, rodina nemocného i nemocný sám. Pak je velká naděje, že se to podaří. Že nemocný nebude umírat v depresi nebo rezignaci, ale smířen a vyrovnán.

Sdělit pravdu a nevzít naději
Sdělit pravdu a nevzít naději je kus umění. Hodně se v tom chybuje. Mnoho lékařů buď neřekne nemocnému nic, anebo ho naopak zahltí spoustou informací v příliš krátkém čase, pacient je nestačí vstřebat, takže si ze slyšeného vybere jen co chce. Kdo chce pracovat v hospici, nesmí se bát s vážně nemocnými mluvit i o smrti. Ne od rána do večera, ne kdy my chceme, ale tehdy, kdy to nemocný potřebuje. Na začátku onemocnění pacient obvykle ještě smysl choroby nehledá. V hospici tomu už bývá jinak. Většina nemocných má naléhavou potřebu pochopit smysl a otázka "proč" nebo "k čemu" je tu na denním pořádku. Naším úkolem je brát nemocného vážně a pomoci mu odpověď hledat, nikoliv mu ji předkládat, nebo dokonce moralizovat. Upřímnou odpovědí "nevím, nerozumím tomu" také důvěru pacienta neztrácíme, ale získáváme.

Nejhorší je spiknutí ticha. Všichni kolem nemocného se domluví, doslova spiknou a dělají všechno pro to, aby se nic o své nemoci a prognóze nedozvěděl. Staví na lži a jak je známo, lež plodí další lež a každá lež má krátké nohy, i ta "milosrdná". Jednoho dne praskne. A co potom? Jak komunikovat s nemocným dál? Jak se mu podívat do očí? Zásada nikdy nelhat se tu vyplácí stejně jako při výchově dětí. Těm také nemohu říci všechno hned. Něco jim řeknu ve třech letech, něco v šesti, něco v pubertě. Mohu na čas něco zamlčet, ale nikdy nemohu lhát. Dítě by mi už nikdy nevěřilo. Stejně tak nemocný.

Součástí žádosti o přijetí pacienta do hospice je i svobodný informovaný souhlas. To znamená, že nemocný nebyl do hospice přeložen proti své vůli, ale na své vlastní přání. Znamená to také, že si někdo dal práci a vysvětlil nemocnému, co od hospice očekávat může a co ne. Všichni pacienti tento souhlas podepsali. Mnozí z nich nám ale při příjmu řeknou, že je k nám pan doktor posílá na doléčení nebo na rehabilitaci. Co také má nemocnému říci lékař, který mu až dosud lhal? Sdělování pravdy, zvláště té prognostické je pro lékaře vždycky těžké. Tím těžší, čím víc se do toho zamotá. Nepropase-li však jednu vhodnou chvíli, může v budoucnu ušetřit sebe trapných situací a pacienta bolavého zklamání. Ta chvíle je hned na začátku. Např. když dostaneme do ruky histologický nález. Sama jsem svému tatínkovi při takové příležitosti řekla: "Nádor se sice potvrdil, ale ze všech těch sajrajtů, které padaly v úvahu to není ten nejhorší. Někdy na to docela dobře zabere ozařování. Myslím, že bychom to měli podstoupit." A pravda byla venku a současně jsme oba sdíleli naději, že třeba zrovna on bude mít to štěstí… Neměl, ale už nikdy nebylo potřeba o tom mluvit. Sám na sobě poznal, že nemoc pokračuje a zařídil se podle toho. Byl skvělý a usnadnil to tím i nám.

Častou námitkou lékařů je, že nemocnému pravdu sdělili, ale on ji nechtěl slyšet. Prostě ji vytěsnil. To je zcela běžné. Proto je třeba s nemocným o těchto věcech mluvit opakovaně, jednou obvykle nestačí. Doprovázení nemocného v tom smyslu jak o tom zde mluvíme je jistě časově nesmírně náročné. A nejen časově. Proto je ale tak důležitá práce týmová. Nikdo z lékaře nesejme povinnost nemocnému diagnózu a prognózu sdělit. Na to si prostě čas udělat musí. Dále ale může nemocného svěřit rodině, psychologovi, duchovnímu, sestrám, přátelům nemocného. Velmi dobrá je v hospici spolupráce zvláště se sestrami a ošetřovatelkami a dokonce i s některými dobrovolníky. Sestrám vůbec nedělá problém komunikovat s nemocným, který je o svém stavu plně informován. Dělá jim však velké problémy chodit k nemocnému s mnohočetnými patologickými frakturami při metastázách ve skeletu, kterého do hospice někdo poslal "na rehabilitaci" a slíbil mu, že bude chodit. V takovém případě samy sestry přinutí lékaře, aby s nemocným promluvil. Mají už zkušenost, že se pak uleví všem, jim i pacientovi, protože se zbaví nejistoty a strachu. Všemi podporován pak v atmosféře důvěry, upřímnosti a lásky zpravidla velmi rychle dozrává až k velkorysému přijetí, akceptaci.

Kontrola a léčba bolesti
Slibujeme-li nemocnému, že jeho bolest zvládneme, musíme ji dostat pod kontrolu. Léčba bolesti se řídí doporučeními WHO. Jde o léčbu paliativní, především symptomatickou. K zajištění kontinuální léčby bolesti používáme běžně lineární injekční dávkovače, porty a jiné moderní dostupné prostředky. Nepodaří-li se zcela zvládnout pacientovu bolest při pohybu, snažíme se, aby mohl bez bolesti aspoň odpočívat a v každém případě, aby se bez bolesti vyspal. Proto sestry bolest monitorují. Je-li třeba, zveme anesteziologa. S čistým svědomím můžeme pacientovi říci, že jsme zatím bolest vždycky zvládli. Mnohokrát jsme mohli i významně snížit dávky opiátů poté, co se podařilo pacienta uklidnit a poskytnout mu pocit bezpečí.

Bohužel býváme často svědky utrpení, které je zcela zbytečné, protože mu mohlo být jednoduchým způsobem zabráněno. Někdy k nám přijde nemocný s téměř homeopatickou léčbou kruté bolesti, dehydratovaný, s obnaženou křížovou kostí a trochantery anebo s hromadou "kamení", které je nutno při příjmu manuálně vybavit, protože nikomu nevadilo, že pacient nebyl 16 (slovy šestnáct) dnů na stolici. Jak se to stane? Lékař (obvykle zastánce "milosrdné lži až do konce") uniká konfrontaci s infaustním pacientem a oddychne si, když se mu to podaří. Nechce se zabývat prognózou a tudíž ani neindikuje hospic, poskytující paliativní léčbu a péči. Druhým extrémem (rovněž důsledek "milosrdné lži") bývá terapeutická posedlost, kterou jeden umírající popsal slovy: "Před těmi doktory člověk nemá kam by utekl a kde by hlavu složil". Tyto smutné zkušenosti nejsou pravidlem, ale vyskytují se, proto o nich nemohu a nechci mlčet. Menším zlem, i když taky zlem, jsou močové cévky, zaváděné paušálně při inkontinenci. Ke kvalitě života patří i maximální možné omezení všech invazívních metod. Pacientovi se často uleví i tím, že ho, je-li to možné, cévky zbavíme. Několikrát jsme např. zrušili sondu nebo obešli gastrostomii, protože naše sestry dokázaly nemocného trpělivě a velmi dobře živit tekutou stravou per os.

Alibismus a terapeutická posedlost
Odrecitovat etické principy u zkoušky je celkem snadné. Denně se potýkat s dilematy medicínské praxe, to už je těžší. Ty mohou být pro poctivého lékaře velkým stresorem a vždycky znamenají velký nápor na lékařovo svědomí. Manévrovací prostor zde bývá relativně malý. K dilematům medicínské praxe patří např.:

· udržet život, ale uvědomovat si nevyhnutelnost smrti,
· vždy zvažovat výhody a nevýhody, výhody a zátěž z hlediska pacienta,
· požadavky jednotlivce a požadavky společnosti (otázka zaplatitelnosti léčby a péče).

Konkrétním příkladem medicínského dilematu je otázka hydratace a výživy na smrtelné posteli. Běžně se stává, že rodina, která se až dosud doma o nemocného dobře starala, zpanikaří ve chvíli, kdy umírající přestal jíst a pít. Trvají na hospitalizaci a na "výživě", čímž míní obvykle infuse čehokoliv. Lékař, zastánce "milosrdné lži až do konce" nátlaku rád podlehne, protože může pokračovat v započatém kurzu a předstírat vědeckou léčbu. Příbuzní jsou spokojeni, protože jejich nejbližší má v nemocnici "veškerou lékařskou péči". S radostí jsem vyslechla letos v květnu v poznaňském kurzu paliativní medicíny přednášky lektorů z řady zemí Evropy i ze zámoří. Všichni se shodovali na tom, že v terminálním stádiu významně klesá potřeba tekutin i výživy a infuse nejsou indikovány a někdy i škodí, působí toxicky. Nemocní mívají hypalbuminemii a neuvážené infuse fyziologického roztoku jen situaci zhorší. Zhorší otoky, plicní edém, ascites, zvětší bronchiální sekreci, takže nemocný musí být odsáván, což není nic příjemného. Zvětší žaludeční sekreci, nemocný může zvracet. Neřeší se tím ani problém žízně, protože voda "proteče". A i kdyby se nic z toho nestalo, infuse na smrtelné posteli představuje "hadičku", která vždycky zhorší kvalitu života umírajícího. V britských hospicích jsme se naučili a u našich umírajících pacientů používáme s úspěchem k odstranění pocitu žízně kostky ledu z ananasové šťávy. Lze použít i led z vody, ale ananas je chutnější, není sladký, ani hořký, ani kyselý, pacienti si ho pochvalují. Vtip je v tom, že v ústech jsou receptory, které se kostkou ledu dají ošálit a pacient se spolehlivě zbaví pocitu žízně, aniž by byl naléván tekutinou anebo přišpendlen infusí k posteli. Předpokládá to samozřejmě, že je v preterminálním stádiu o jeho hydrataci dobře pečováno. Pak můžeme umírajícího "hadičky" ušetřit a omezit se na hygienu dutiny ústní. Současně je ale nutné udělat si čas na rodinu. Vysvětlit, že organismus už není schopen metabolizovat a nechutenství je normální obranný mechanismus. Nebudeme-li to respektovat, nemocnému přitížíme. Když to takhle rodině dokáže vysvětlit pohotovostní lékař, může nemocného ušetřit nejen infusí, ale i zbytečného transportu do nemocnice.

Třetina pozůstalých potřebuje naši pomoc
Pro některé naše nemocné je největší pomocí ujištění, že si po jejich smrti někdo všimne jejich rodiny. Péče o pozůstalé patří ke standardním službám všech hospiců. V našich podmínkách se asi u 2/3 pozůstalých můžeme omezit na jediný rozhovor při kávě bezprostředně po smrti nemocného. Asi 1/3 rodin potřebuje nějakou formu další pomoci. Během pobytu nemocného u nás poznáme i jeho rodinu. Víme, kdo byl na zemřelém zvlášť silně citově závislý, kdo byl na něm existenčně závislý, zda někdo ztratil úmrtím pacienta domov, zda je někdo zvlášť bezradný a nerozhodný nebo dokonce mluvil o ztrátě smyslu života či o sebevraždě. Telefonujeme, dopisujeme si, zveme, navštěvujeme. Pravidelně za pomoci dobrovolníků pořádáme pro pozůstalé "slavnostní zápis do Knihy živých" s bohoslužbou, občerstvením a hlavně vzpomínáním a nasloucháním. Asi je to pro ty lidi hodně důležité, když přijedou i z druhého konce republiky. Někteří se vracejí spontánně, z některých už jsou naši dobrovolníci a sponzoři.

Pro ty, kdo se chtějí dozvědět více
Především praktickým lékařům bude určena kniha Paliativní medicína, kterou k vydání připravuje prof. MUDr. Jiří Vorlíček, Csc. s kolektivem. V obecné části budou kapitoly o paliativní medicíně jednak v onkologii, jednak u nenádorových onemocnění. V části speciální je kromě problémů etických, duchovních, emocionálních a dalších velmi podrobně probrána především diagnostika a léčba jednotlivých symptomů v paliativní medicíně. Zájemci o bližší informace o Hospici Anežky České si mohou napsat na adresu ul. 5. května č. 1170, 549 41 Červený Kostelec o informativní brožuru i o publikaci Hospice a umění doprovázet. Ta je určena především rodinám těžce nemocných a umírajících. Návštěvu hospice je možno si telefonicky domluvit na tel. 0441/465 028.

Zpět nahoru nebo na Hospice.cz