Rozhovor s P. Jiřím Škodou, Fakultní nemocnice Hradec Králové, 10.8.2000


Páter Jiří Škoda (70) je římskokatolický kněz. Dříve pracoval v nemocnici v Hradci Králové jako sanitář, po roce 1989 jako nemocniční duchovní. Je také duchovní správcem ve venkovských farnostech v okolí Hradce Králové.

J. Škoda odpovídal na otázky dotazníku IV (viz příloha č.6):


(1) Myslíte si, že je poskytování duchovní péče těžce nemocným a umírajícím

bezpodmínečně nutné, vhodné, závisí na okolnostech nebo není nutné?


Řekl bych, že je velice potřebné, - a podle toho, jakého je člověk založení. Jestliže jsou lidé ateističtí, můžeme se setkat i s tím, že tzv. duchovenskou péči odmítají, ale neodmítají ten lidský, vrcholný přístup, který duchovenská péče poskytuje. Tedy přijímají ho potom a jsou ochotní ho přijímat jako laický – ten duchovní přístup. Ale bez nějaké připomínky a zřejmého projevování Boha, víry a náboženských hodnot .

Tu laskavost přijímají všichni bez vyjímky.


HF: Už cestou sem, do královéhradecké nemocnice jste mluvil o bytostném člověku, o celém člověku, který do toho musí jít. Mluvil jste o sólově žijícím, celibátním přístupu, nutném k tomu, aby se člověk mohl plně věnovat službě a nebyl rodině na úkor.


Ano, ano. Poněvadž už vidět trpícího, vidět umírajícího, to prostě přihlížejícího vstřebá. A jestliže ne, tak potom vůči tomu umírajícímu, nebo hodně trpícímu, je to zátěž, jestliže u něho je někdo přítomen, a ne s plným účastenstvím.


HF: Je to zátěž pro toho…


Pro toho postiženého, umírajícího.

Takže „bezpodmínečně nutné“ bych na tuto otázku nevyjadřoval. Jsou lidé, kteří budou duchovenskou péči, duchovní péči odmítat. Nebudou však odmítat to, co ta duchovenská péče ve své pečlivosti, laskavosti a účastenství poskytuje, bez toho projevování vztahu k Bohu, víry apod. To přichází vhod, svrchovaně vhod, každému člověku.

Pochopitelně, že také se mění postoj v průběhu nemoci. Tady to je klinika neurochirurgická. Tak po operaci se může stát a stává se to, i když zřídka, že některý nemocný se představuje nesmírně hrdinsky: „nač ty citečky a podobně“. Ale toto jeho rozpoložení přejde po několika dnech a on projevování toho – neřekl bych citů, pouze jako emocí, ale - bytostného účastenství přijímá, přijímá ho a očekává ho, a žádá si ho. S tím je nutno počítat, že projevování lidí není v průběhu nemoci stejné, že se liší.

Jak je v tom procesu vyzrávání, vyrovnávání se s nemocí těch čtyři nebo pět fází, o nichž píše prof. Haškovcová, takže to může jít pozvolna, že se člověk projevuje několik dní euforií, pak pasivitou, zklamáním, nebo rychle, u některých to trvá několik hodin, u některých i několik dlouhých dnů…

Jinak se stává, že člověk mění svůj náhled na víru, na Boha. Jednou jsem potkal takový krásný, typický, ukázkový příklad, když jeden dávný známý se ke mně přihlásil a já k němu, a říkám: „Já jsem tady nemocniční páter,“ a on: „Já jsem stále ateista,“ a přátelsky jsme si pohovořili. Ale za tři dny po nějaké krizi, zdravotní, bylo to na něm vidět, mi říkal krátce:

„V Boha nevěříme, když je nám zle, voláme ho.“ A neměl sílu v sobě na mnoho slov – jak bylo zřejmé po jeho stránce tělesné, tak i duševní a duchovní. Poněvadž ten zvrat v jeho duševním, nebo duchovním obzoru byl jistě veliký. S tou zkušeností těžkého stavu, těžkého utrpení. V Boha nevěříme, když je nám zle, voláme ho.

Nějakou otázku nemáte?


Jistěže je potřebné, abychom k dotyčnému přistupovali podle okolností, jak on nahlíží a jak si přeje. Pokud je ateista, jistěže se nebudeme k němu nějakým způsobem naléhavě chovat; s očekáváním, že okamžitě změní náhled, přijme náš náboženský přístup. Tak tedy hovoříme s ním laickým způsobem. Někdy dochází k tomu, že ti lidé potom mění svůj náhled už na základě toho, že se setkávají s věřícím člověkem.

Jestliže se nemocný na začátku své nemoci přestavuje jako nevěřící, říká např. „s náboženstvím já nemám nic společného, ale jsem rád, že jste tady“. Je tedy vděčný, když tam jako věřící lidé přijdeme. – Takových, kteří by naprosto odmítali, je velice málo, ale jsou. Třeba mě známí upozorní, je tam ten a ten náš známý, kdybyste ho navštívil. Jdu tedy k němu a představuji se. Já jsem tady nemocniční páter a přišel jsem Vás pozdravit, jak se máte? A on odpoví: „Já jsem si nikoho neobjednal“. Tak pomalé chvilce odcházím a omlouvám se. Ale tyto případy se stávají velice zřídka. I když dotyčný není věřící, návštěva mu bývá vítaná, milá.


HF: Co potom ta neduchovní, jak jste řekl laická, pomoc obsahuje?


Ten mezilidský styk, kontakt. Jakmile dotyčný dostane otázku, jak se máte, okamžitě na ni bohatě odpovídá. Takových případů, aby dotyčný řekl, já jsem si nikoho neobjednal, jestli jsem za těch deset roků, co tady jsem, potkal tři, čtyři…

A potom že dochází ke změně. Je to veliká příležitost dovést člověka ke spáse. Mám za to, že není nikdy a nikde jinde na tom našem světě taková příležitost přivést člověka ke spáse jako v nemocnici. Mám za to, že nemoc nasměrovává člověka k Bohu, a že pomíjejícnost života a všeho pozemského ho přivádí, aby se zamýšlel o smyslu atd., aby nastoupil cestu k uvěření. Takže, lidé se potom vyslovují, to víte, jaká byla doba, za totality, přestali jsme po těch padesátých letech věřit. A teď zas nahlížíme víru úplně jinak. A po těch desetiletích se lidé nově vracejí k víře. Nebo nově víru chápou.

Nikde jinde to nepotkávám. A jsem také duchovní správce na vesnických farnostech. Tam zdaleka takové případy nejsou, jako zde u nemocných. Stav nemoci – je opravdu veliká příležitost, aby se člověk obrátil k Bohu, a jestliže je věřící, aby se ve své víře zdokonalil.


HF: Mluví Vaši nemocní o tom, jak se promění jejich víra, když se třeba po letech „vrátí“?

Tak pochopitelně, že jejich víra je nesmírně odlišná od té, kterou věřili před 30, 40 lety. A pochopitelně také v důsledku těch uplynulých životních desetiletí, ale také že v té proměně tohoto světa je potřebí, aby ta víra měla jiný obsah, jiný základ, než před nějakými 40 lety a po tom dění, které tu bylo.

Ten člověk, který je věřící nebo uvěří, potom nahlíží, že víra v nemoci je pro něho nepředstavitelná hodnota. A lidé trvale věřící se vyslovují, že vůbec nedokážou pochopit, jak nemoc prožívají lidé nevěřící. A když se ptáme těch nevěřících, oni zase nedokážou nám to sdělit. Nedokáží to říct aspoň tak, abychom my věřící si o tom dokázali udělat představu.

O tom jejich vnitřním stavu a rozpoložení. Ale domníváme se, že pro toho nevěřícího je to těžké, bezvýhradné, tupé, beze smyslu, že to je ochromení jeho bytosti.

Tak jestliže chápeme jako věřící, že víra je nesmírně veliký úkol, těžký úkol, někdy i nadlidský úkol, tak také i nahlížíme, že víra je dar. Veliké odlehčení života. A posílení. A že dává schopnost prožívat nemoc proměněným způsobem, od toho, jak prožívají nemoc lidé nevěřící.

Takže kdybych měl odpovědět na otázku, zda je duchovní péče bezpodmínečně nutná, pak bych řekl: vzhledem k chápání našeho svědomí bychom to měli chápat jako nutné, abychom to konali, jako nutný náš úkol.


HF: Úkol „nás věřících“?


Ano. Ale že není nutná úplně řadově pro každého nemocného. Ateista, alespoň některý, zarputilý nebo skalní, prohlašuje, že ji nepotřebuje a že je od toho vzdálen. I když takových, kteří by po prožití vážné nemoci v tom setrvali je málo, velice málo. Ale to, co je jako laické v duchovenské péči, ten přístup laskavý, bytostný, ten je vítaný u každého člověka. –

Takže jsme tu v nemocnici slyšeli a občas ještě slýcháme volání po službě řeholních sester, které tu ještě do 1964, nebo tak nějak, pracovaly.


HF: Zde v nemocnici?


Ano, pak byly vypovězeny režimem. Tradice to přenesla přes ta desetiletí, po převratu jsme tu slyšeli, kdyby tu byly řeholní sestry. Řeholní sestry tady jsou, ale chodí v civilu. Jsou zde dvě ze společnosti Societas Jesu, sestry Ježíšovy se nazývají. Pracují tu jedna jako lékařka a druhá jako zdravotní sestra. Prokazují se také tou službou.


HF: Tou duchovní službou?


Ano, nebo plně křesťanskou. Slouží a pečují zároveň. I když nechodí v řeholním oblečení. –

Jestli ještě k tomu něco říci:

Některé nemoci zůstávají nesmírně těžké, a i když máme mnoho velikých a jedinečných vymožeností v lékařství, tak také zároveň některé vymoženosti způsobují dlouhodobé utrpení. A v některých případech, že by nemocný dávno zemřel, ale zásluhou těch vymožeností přežívá, a přežívá v nesmírně velkém utrpení.A k tomu to hlavní, prosím, že to některé vede k opravdovému hrdinství a vnitřní velikosti, jak říkáme svatosti. A neváhám to označovat, že jsou mučedníci nemoci. Opakuji: jsem přesvědčen, že jsou mučedníky nemoci, i přes všechnu paliativní léčbu.

A někteří z těch našich věřících skutečně dospějí k svatosti.

Teď mi vyvstala v paměti paní H., která ve svém pokročilém věku měla ochrnuté ruce. Co to znamená, to ví zdravotníci, všechna ta péče, co jí musí být poskytována, co to znamená, když ji cizí ruka krmí a tak. Ale ona říkala: „Mi je dobře.“ – Po tělesné stránce jistě ne. Ale byla to ta její veliká osobnost neboli svatost, která jí dávala schopnost to prožívat v pohodě. –

Vezměte si tam nějaké ty vědecké termíny…

Ale mám za to, že proto termíny nemáme. Teprve když stojí člověk tváří v tvář téhle situaci, tak to pochopí, ale vypsat to – je těžké. Nemáme na to, co se odehrává v člověkovi, termíny, ani vědecké.


Myslím, že bylo odpovězeno i na druhou otázku:

(2) Předpokládáme, že věřící člověk přivítá rozhovor s duchovním. Přijímají Vás i nevěřící?

Ano, jak jsem řekl, přijímají nás i nevěřící. A ukazuje se, že když se modlíme s člověkem u lůžka, tak některý ten soused, sousedka, na pokoji se snaží připojovat a pochopitelně, že se snažím to nenechávat bez odezvy. Když vidím, že někdo má snahu se připojovat, tak k němu přijdu a ptám se, jste také věřící, modlíte se s námi? A on na to třeba odpoví: „Ne tak úplně, něco si pamatuju z modliteb, ale nemám o to příliš zájem.“ I takový jev bývá. A někdy také, že u toho nezájmu nezůstane, jak jsem řekl.

Jsou někteří věřící, případně důchodci nebo někdo z mládeže, kteří jsou ochotní a nabídnou se, že budou chodit k nemocným. Pochopitelně, že se nemusejí moc nabízet. A taková služba potom většinou vyhovuje komukoli, i nevěřícím. Přijít, pohovořit několik slov, vyposlechnout, to je nesmírně důležité. To je veliké občerstvení. Zvlášť u těch, kteří nemají žádné blízké, pokrevní. Jen přátele. Nebo se stane, že přátelé selžou. Nebo se stává, že v důsledku nemoci je rozvod, a pacient nemá kam jít, nemá kde bydlet. „V mé rodině už bydlí někdo jiný, jiná“. Takže v takovém případě zvlášť jsou důležité takové kontakty. (…)


(3) Litují umírající, že se o duchovní hodnoty nezačali starat dříve?


Jde o to, že člověk nevěřící, a někdy i věřící, ale to už málo, nechce připustit myšlenku, že je ve stavu umírání. Aby si to doznal, že to odsouvá. Takže my potom nevíme, když už není schopen se projevit, jaké je jeho myšlení, jeho nahlížení, sebehodnocení apod. Někdy pak lidé dávají najevo gesty, nebo se dá vyčíst z jejich tváře, že – změnili náhled. Od svého materialismu. Dá se to vyčíst někdy z jejich tváře.

Co se týká obrácení, že lidé litují, že ten jejich dřívější život je promarněný, s tím se potkáváme u konvertitů i venku. Pochopitelně i zde, nebo u postižených… Ale my bychom si měli vzpomenout, že „těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ a že mohou vytěžit i z té doby, kdy byli jako nevěřící. Ze situace, že se stali věřícími, mohou vytěžit i pro dobu, kdy byli nevěřícími, to srovnání a povzbuzení pro ostatní. Takových sdělení máme více.


(4) Jste přesvědčen o tom, že se věřícím umírá „snadněji“ než nevěřícím?


K tomu bych chtěl říci, že zdaleka nevíme všechno, co ti lidé prožívají. Něco nám sdělí, něco můžeme pochopit. Záleží na tom, nakolik jsme s nimi sžití, a nakolik máme to účastenství. To nám dává schopnost vnímat i nevyslovené. A že tato „řeč beze slov“ je nesmírně důležitá a veliká. Když už nejsou schopni, nám něco říci, můžeme vidět nejenom potíže slábnoucího organismu, ale také radostné záblesky, i přes obtíže nevolností a čeho všeho.

Jsem rád, že Vám nemusím vysvětlovat pojem eucharistie. Pokud jsou schopni nemocní komunikovat, tak nám dosvědčují, že svátost nemocných je pro ně veliká posila. Někdo říká, že to úplně cítí, jaká síla vychází z této svátosti. Říkají nám lidé: „Já jsem se před operací vůbec nebál, já jsem neměla žádný strach. A nemám pro to jiné vysvětlení, než vzhledem k té svátosti nemocných, kterou jsem přijal/a.“ Je to ideál. „Kdybych nepřijímal tělo Páně, mám za to, že bych tu nemoc nepřežil.“ Můžeme říct, je to subjektivní náhled. Ale kdo může mít ten náhled pravdivější, něž dotyčný sám. Víme, že diagnózy se někdy také mýlí. Říkám to na základě dlouholetých zkušeností s nemocnicí. Diagnózy se mění, oběma směry. To mohu doložit z vlastních zkušeností sanitáře a duchovního. (…)

Takže umírání nám zůstává částečně zakryto a víra v tom hraje velkou roli. Ježíš říká: „Jsou mezi Vámi někteří, kteří neokusí smrti navěky“. Chápu to tak – kontakt s nemocnými mě k tomu přivedl – že někteří lidé umírají skutečně naprosto lehce, jako že jdou vstříc novému životu. Že je to ta veliká víra, která k tomu vede, uschopňuje. Jistě je to také mimořádný dar Boží.

Víme také o některých velikánech, kteří umírali těžce, i někteří svatí umírali těžce. To nám zůstává skryto a je na nás, abychom to přijali. Skutečnost je taková. Ale v každém případě je víra velikou posilou v průběhu nemoci, v umírání i ve smrti. Víra je velikou posilou v postižení. Nedávnou vyšel v novinách článek s názvem Já bych se zdravými neměnila. Podobně jsem to slyšel, a ne jednou, od postiženého člověka.

Utkvěla mi už dávno v paměti žena na vozíčku, která mi řekla něco podobného. Když jsem se ptal, jak to? Ona klidně řekla: „Všechno se nedá vysvětlit. Jsem z pěti dětí, dva moji sourozenci jsou rozvedení. Když jsem byla ještě zdravá, měla jsem předpoklad, že se dám na takovou nějakou cestu života, jako oni. Ale já, nejen s těmi svými, kteří o mě pečují, prožívám tolik krásného, o čem ti moji rozvedení nemají ani tušení. Nechápala bych Boha, ani sebe, ani druhé lidi, takovým způsobem, jako z toho, že jsem postižená.“

Jiné vyjádření od lidí: „Nelituji toho, že jsem nemocný, nemoc mi přenesla něco kladného.“ To už se dostáváme k otázce utrpení.

(…)


(5) S jakými problémy nebo dotazy se ve styku s umírajícími setkáváte?


Pokud jsou to věřící lidé, tak dospívají ve víře a svatosti. Ne všichni však dospívají. Někteří vyjadřují nespokojenost nad životem, nad tím, že život obsahuje jakékoli utrpení. Někteří lidé žijí s tím, že by si přáli mít ráj na zemi, což je veliký omyl, trapná a trpká iluze, vyloučeno. Člověk přichází na svět skrze bolesti své matky a jak se cítil, to už zapomněl. Vzhledem k tomu, že pláče, mám za to, že nepláče radostí. Když mu rostou zuby, pláče, když mu rostou podruhé, pláče zas, než mu vypadají, tak to bolí … a co všechno mezi tím…

Náš lidský život je ve spojitosti s bolestí a jestliže bychom bolest chápali jen jako přítěž, tak by to pro člověka, který je pozitivně zaměřen, bylo ochuzení života, protože bolest přináší také něco pozitivního. Alespoň z části. Člověk se stává plně člověkem také tím, že zakusí plně bolest. Napomáhá to také mezilidským vztahům, poněvadž kdybychom bolest nezakusili, nebudeme ani druhým věřit, že je něco bolí. Ani bychom to při dobré vůli nedokázali. Nevěděli bychom, co jim věřit, kdybychom to nezakusili. Takže bolest má svůj veliký význam.

Jsou lidé, kteří Vám řeknou: „Já jsem si vytrpěl, ať si jiní vytrpí také.“ Ale jsou i takoví, kteří řeknou: „Já jsem něco zažil, a mám přání, aby to nikdo jiný nemusel zažít - to trápení.“ A to je pak něco jedinečného, velikého a krásného. A s tímto postojem je většina lidí. Bezděky. Prostě takto žijí. Někdy to ani nevysloví.

Máme tu tedy k tomu všemu otázku utrpení. Kdo má pracovat s úspěšným předpokladem u nemocných, tak je potřebí, aby otázku lidského utrpení měl vyřešenu, sám u sebe a pro sebe. „Má utrpení smysl, nemá smysl?“ I když je nevěřící, může nalézt na utrpení kladné stránky: postoj mezi lidmi a to, že utrpení šlechtí. Utlumuje určitým způsobem nízké, negativní sklony v člověku. To v každém případě. Pro věřícího člověka.jde odpověď nesmírně dál, a sice, že se Kristus stal člověkem a podstoupil utrpení; utrpení krajní, utrpení na smrt, to dává lidskému utrpení nesmírně velikou hodnotu a samo o sobě je nesmírně velkým odlehčením lidského utrpení. Pro věřícího je utrpení samozřejmou součástí lidského života. Můžeme na něm nalézt také dobré stránky, užitečné. Věřící člověk je schopen přijmout utrpení v celém jeho rozsahu jako hodnotné. Tím, že je sblížen s Kristem, že ho následuje. Vyjádření nemocných, ne od teologů: „Jako přijímáme Krista v eucharistii, podobně ho můžeme přijímat skrze utrpení.“ Od žádného teologa jsem to neslyšel. Ale nemocní to vyjadřují jako svojí zkušenost. Ono je možná více teologů, kteří říkají, že na utrpení zůstává něco nevyjasněného, že zůstává tajemstvím. Jsou ale nemocní, kteří v žijí v těžkém utrpení a tajemství nad tím nechápou. Jsou zakotvení v Kristu, v Kristu umírajícím, ukřižovaném, zmrtvýchvstalém a nechápou, že by v tom, co prožívají, bylo nějaké tajemství. V listě Římanům máme: „Těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému,“ a dále, „utrpení tohoto času se nedá srovnat s Boží slávou, která se na nás projeví.“ A ona se projevuje. Tím, že nemocný řekne: „Ty nejtěžší chvíle jsou nakonec ty nejkrásnější.“ Tady u toho výtahu mi to říkal. Pamatuji si jméno toho člověka. Odcházel na invalidní důchod po neúspěšném, nezdařeném léčení. Prožil mnoho bolesti. „Nelituju toho, co jsem prožil. Ty nejtěžší chvíle jsou ty nejkrásnější.“ Takže nám nemocní a lidé znalí bolesti dosvědčují, že utrpení pro ně není tajemstvím, ale že je pro ně velikou hodnotou.

Není snadná záležitost, když přijdete na pokoj a tam je třeba i pět lůžek, a někdo, popřípadě už se sinalou tváří, řekne: „Jak se na to Pán Bůh může dívat, že my tady tak trpíme?“ to je rčení, které občas zaslechnete. Co na to říci? Jestliže to neříká, aby polemizoval, ale protože opravdu trpí, tak je vhodné se hned zeptat: Co potřebujete? Co pro vás mohu udělat, pro Vaše odlehčení? Nechcete se napít, něco podat? apod. Po vykonaném popřípadě říci: „Jsem přesvědčen, že mě k Vám Pán Bůh posílá… Chtěl bych Vám pomoct, kdyby to bylo možn酓 a teprve potom popř. říkat, že trápení je neodlučitelná součást života a je-li nemocný schopen myšlenkových pochodů, pak možná probírat tajemství utrpení. Bylo by možné také říci, Pán Bůh se nedívá, on trpí s námi, na kříži. Ale dotyčný by, pokud by nebyl silným způsobem věřící, sotva něco z toho pochopil.


Potřebují tedy nejprve účast…


Ano, především potřebuji účast, a také praktickou. Vysvětlit si otázku utrpení – to je proces!! A musí mít snahu hledat, musí mít velikou ochotu a pevnou jasnou víru v Boha.

V dnešní době nemocní lidé pod pojmem víra chápou jakési slepé zaujetí pro své zdraví. Silou vůle aby bylo nesené zaujetí pro své zdraví. „Věřit ve své uzdravení“, ne v Boha – Dárce života. To je u některých lidí, popř. se k tomu přiklání také někteří věřící, že víra v Boha také znamená mít nezdolnou víru ve své uzdravení. Víra pro ně znamená věřit ve své uzdravení. Tak si vysvětlují Kristovo vyjádření „víra tvá tě uzdravila“. Věřit ve své uzdravení a ne v jeho svrchovanou moc a „ne má ale tvá vůle se staň.“


HF: Jaké duchovní potřeby má umírající člověk?


…to je záležitost, nakolik on je schopen se projevit. Umírající člověk je takový, který ztěžka mluví, který ztěžka sbírá myšlenky, popř. už není schopen nějaké myšlenky vytvořit. Někdy to může být naopak, že umírající je vzrušen, popř. silně, jako když má nějakou extasi, i to není řídkým jevem – a že nestačíme chápat, když nám něco sděluje, nestačíme chápat ten jeho vnitřní svět, který má.

Takže když máme komunikovat s člověkem, který spěje ke smrti, tak bychom měli naplňovat jeho potřeby dříve, než přijde jeho „poslední hodinka“. K tomu přistupuje otázka, zda si je umírající vědom, že během x hodin, 24 nebo 2 x 24 hodin, je předpoklad, že bude jeho definitivní „uzávěrka“, … a nanášet mu to – no, to není vždycky vhodné. Naopak, jsou také opačné snahy, tu myšlenku, tuto pravdu od něho odsouvat. U některého nemocničního personálu je to pokládáno takřka za povinnost.


HF: …udržovat ho v iluzi?


Ano.


HF: Je to převažující jev, nebo se to mění v průběhu let?


…je to proměnlivé, závisí to na lidech, jakého jsou osobního náhledu


HF: Myslím, jestli toho přibývá nebo ubývá.


Mám za to, že spíše ubývá.

V dnešní době se zdůrazňuje právo pacienta – být partnerem svého ošetřujícího lékaře.

Pokud pacient žádá výslovně a jasně informace o svém stavu, lékař mu je sdělí. Kromě toho pacient je schopen to vyčíst z tváří personálu. Nebo to pozná a pochopí z chování lidí kolem. Ale to ještě neznamená, že by to sám v sobě nepopíral, nebo neoddaloval přiznání – já jsem na umřetí.

Takže k těm potřebám umírajících:

Tak pochopitelně, že potřebou umírajících by byla ta veliká víra. Jestliže je to nevěřící člověk, tak ani v situaci umírání mu nejsme schopni tu víru předat. Je možné, že aspoň nějakým způsobem, takové případy jsou, že tzv. v umírání se dotyčný obrátí k Bohu. Ale není jich mnoho. To potom, když pacient ještě dokáže pohnout hlavou nebo stisknout ruku, mu lze říkat: „Chcete se pomodlit? Jestli ano, stiskněte mi ruku. Chcete přijmou svátost nemocných? Víte, co je to? Jestli víte, co je to, stiskněte mi ruku. Jestli ji chcete přijmout, stiskněte mi ruku.“

Takže takovéto dorozumívání je potom velice těžké a pro toho dotyčného může být zvlášť zatěžkávající. Takže by bylo záhodno, aby to měl ujasněné dříve, aby tu chvíli skutečně mohl prožívat v pohodě a pokoji srdce. A ne – v náročném ujasňování.

Jsou případy, kdy skutečně v poslední chvíli dotyčný změní svůj náhled, dává jasně najevo, že chce přijmout svátost nemocných a že chce zemřít jako věřící. I když do té doby tyto nabídky odmítal. A že mu to přináší veliký mír do duše, jak říkáme.

Takže je velmi důležité chovat se k němu s účastenstvím, s úctou. V křesťanství k tomu dává veliký předpoklad Kristus svým vyjádřením o posledním soudu: „Cokoli jste učinili jednomu z těch nejposlednějších, mně jste učinili.“ Zde platí, že k dotyčnému se má přistupovat, jako že s ním, za ním stojí Kristus. Láska je zde zformována v úžasné kvalitě.

Dotyční, kteří nějakou krizi přežijí, tak nám o tom něco sdělí, pokud to ovšem nezapadne v paměti. Jednou tu byl případ, žena měla krvácení do mozku, ležela naprosto nehybně, s rozšířenýma očima, nereagovala na bolest atd., ale vnímala! Nikdo to neusuzoval! Já jsem byl tady zaměstnán jako sanitář. Přišla u ní nějaká krize, tak jsem ji vozil na rentgeny a různá vyšetření, také pro obohacení medicíny, pokládalo se to za beznadějné. Mluvilo se nad ní také otevřeně, že je prostě konec a tak. Ona se však z toho dostala, uzdravila se. Já jsem ji pak potkal tady v areálu nemocnice za nějaký měsíc. Ona se ke mně přihlásila a říká mi: Já se na všechno pamatuju a vím, co jste nade mnou mluvili. – Já bych byl spadl, mluvilo se totiž nad ní, jako nad mrtvou. Ona byla nějak postižená, měla těžkou chůzi, pomalou řeč… Pamatovala se, že jsem ji všude vozil, a co říkali lékaři… Takových podobných sdělení potkáme v životě více. Takže je potřebí, abychom se chovali u člověka náležitě a počítali s tím, že vnímá. Aby nedošlo k takovému tragickému omylu. Také je to nepředstavitelná zátěž pro jeho zdravotní stav, jestli že se z naší strany něco provalí!

Taky se stává, že pacient v narkóze slyší! A ne jednou.

Zde vede křesťanství k postoji lásky i k těm, co dělají dojem, že už nejsou živí. I úcta k zemřelým, jak ji křesťanství vyžaduje, má svůj dalekosáhlý význam.

Potřeby umírající jsou různé: Většina lidí chce, aby s nimi někdo byl. Zvlášť z vlastní rodiny a podobně. Některým to však nepřichází vhod. Chápou se hendikepovaní a nepřejí si, aby s nimi někdo byl. Chtějí být z toho důvodu sami.


HF: Je jich mnoho?


Méně. Já to nedokážu odhadnout. Ale méně.

Zvlášť veliký význam má, jestliže ovšem rodina žila uceleně, když tam členové rodiny přijdou ne pouze jednotlivě, ale více najednou. Tak to je prostě slavnost! Nemocní řeknou: Když ke mně někdo přijde na návštěvu, tak to je pro mě svátek! Když přijdou a pobudou, třeba jen půl hodiny, tak pro nemocného je to úplně jiný dojem nad celým dnem. Pochopitelně, když nepřijde jen jeden, ale dva, tři, čtyři, a obstoupí lůžko… Dotyčný má úplně jiný dojem nad celým dnem. A nejen pro ten den, ale pro celý průběh nemoci.

Tak jestli chcete něco ve své práci rozvést, tak to, jak důležité jsou rodinné vztahy, dobré rodinné vztahy – pro ty umírají a pro člověka vůbec. Ne že se dějí rozvody na základě toho, že jeden z partnerů onemocní, ale že je to přivede k tomu, že se mají tím víc rádi, jak s tím nemocným, tak mezi sebou. Že v tom je pro ně nějaká krása. (…) Nejenom poskytovat péči, službu, obohacovat pacienta, ale zároveň to znamená pro toho, kdo poskytuje, že je obohacován. Tak se občas stane, že pacient odchází, loučí se a děkuje a někdo z personálu bezděky vyhrkne, já taky děkuju. Nic nevysvětluje, prostě se jen takto úsečně vyjádří. Poněvadž pro něho to bylo také obohacením. (…)


HF: Dnes se hodně mluví o tzv. hodnotových orientacích, o tom, že člověk, který třeba není věřící, by mohl od duchovního dostat „alespoň“ nabídku pořádku v hodnotách, v tom, co je důležité a co méně. Co o tom soudíte?


Je ochoten to přijmout? Jestli je, není žádná jiná překážka. Ale pochopitelně, že hodnoty, jak je křesťanství chápe, jak je nanáší, jsou také náročné, ve svém postoji. Zdraví není nade všechno. A díky za to, že ne. Chápete? – co to znamená, když je zdraví nade všechno? No – vzhledem k těm těžce nemocným a umírajícím, když se potom říká zdraví nade všechno a každá hodina lidského života nade všechno, tak z toho vyplývá to pokračované nesmyslné mučednictví. Je nutné, aby se jednou lékaři rozhodli, ten člověk už nežije normálně, je na místě ty aparáty vypnout. On tím přestane dýchat, jeho srdce se zastaví, ale on už nežije, to je jen jakýsi vegetativní život, ne skutečný. Že na monitorech běží křivky, to ještě neznamená skutečný život. Takže v křesťanství má člověk nárok na přirozené dožití, a ne zkrácení života, nepřirozené, a ne nepřirozené prodlužování. Říká se „na důstojné umřití“. A že se to příčí důstojnosti, když je organismus hnán nějakou aparaturou. A předpoklad na život není.


HF: Není ten problém v tom, že lékaři si nejsou jisti…?


Jistě, že je to velmi obtížné rozhodování. To je bez pochyby. Ale jsou případy, kdy je člověk letitý a je to jasné; jsou případy, kdy by to mělo být vykonáno.

(…)

Na druhou stranu, byl tady člověk, který byl ve stavu bez vědomí, nebo minimálního vědomí, myslím, dva měsíce. A přestál to, zdá se, že bez nějakého mentálního nebo jiného poškození. A už je to pět roků. (…)


(6) Pracujete také s rodinou?


Také, ale méně často. Členové rodiny, v tom zatížení, nemají vždycky odpovídající přístup ke svému pacientovi. Dochází u nich ke zmýlení, což je pochopitelné… Takže je vhodné je nějakým způsobem usměrnit, nebo povzbudit a pochopitelně je také potěšit. Někdy, zvláště u rodičů se to stává, že nesou nemoc tíž, než je nemocné jejich dítě, a než to nese dítě. Což není vhodné, protože se to přenáší na dítě po psychické stránce. Je nutné je z toho vyvést, popř. energicky. Aby nebyli tak zarmouceni nad svým dítětem, protože to se nedá utajit, to dítě to vnímá. Nemocní a děti mají zvláštní, velice silnou schopnost vnímat nevyslovené, vnímat neverbální řeč.

Pokládám za vhodné a potřebné být s rodinou v kontaktu. Obtížné je, když nemocný je věřící a jeho rodina nevěřící.


(7) Jaké okruhy problémů řeší rodina nemocného?


Problémy rodiny nemocného bývají takřka totožné s tím, co prožívají jako problémy nemocní. Doléhá na ně otázka utrpení…


HF: Řeší nemocní nebo jejich příbuzní v této situaci povahu Boha? To, jaký je Bůh? Co si pod tím představovali dřív a nyní?


Pochopitelně jsou nuceni v rámci nemoci člena rodiny svůj pohled na Boha změnit. Většinou každého člověka nemoc překvapuje. Mívá to dopad na celou rodinu… Přináší to nějakou újmu. Dotyčný již není v rodině se svým přínosem, naopak, je třeba vůči němu přinášet.


HF: Ptají se Vás? Vnímají Vás jako autoritu? Dotazují se?


Jak kdo, prosím Vás.

Také někteří nevěřící, spíše z jakýchsi ohledů, ne ušlechtilých…


HF: Myslela jsem, jestli se v krizové situaci, jakou je vážná nemoc, na Vás obrátí jako na většího odborníka, jestli se Vás ptají? Nebo mají jasno?


Jsou věřící, kteří mají jasno. Někteří vynikajícím způsobem.

Někteří jasno nemají a nechtějí si nic ujasňovat.


(8) Myslíte, že by se duchovní péče měla rozšířit i do jiných zařízení?


Jistě, všude. I do domovů, ústavů pro postižené atd.


(9) Máte pocit, že Vás častá konfrontace s umírajícími zatěžuje?


Dávat znamená i přijímat. Po stránce duševní, duchovní. Je to těžké a zároveň krásné. A není potřebí být brilantní; možná, že to říkám proto, že k tomu mám sám daleko (smích), ale co nemocní potřebují, je především „mít účast“, mít vnitřní účast, s trpícími trpět, jak se říká – nepotřebují perfektionistu.

K této otázce bych chtěl ještě říci, že opravdu je to tak, že těžké chvíle se stávají nesmírně cennými a krásnými, a vzniká zde vazba, i když ten nemocný odejde a více se nesetkáme.

Naprosto mi nechybí, že nemám vlastní rodinu, ani zdaleka, ani pomyšlení, protože my tvoříme rodinu, která si je velmi blízká. Naprosto se mi nejeví, že bych neměl zázemí, ani zdaleka. Mám ho, nesmírně veliké.


(10) V čem spatřuje možnost zlepšení pro nemocné?


V přijetí pravdy. Poněvadž život je plný těžkostí. Přijetím PRAVDY, jak říká Kristus, já jsem cesta, pravda a život – tak tedy také přijetím této pravdy. To je odlehčující, proměňující a spásné.


Děkuji Vám mnohokrát za rozhovor.




10

Zpět nahoru
Zpět na hlavní stránku