SPIRITUÁLNÍ POTŘEBY SENIORSKÉ POPULACE V ČR

 

Mgr. K.Vaníčková

 

(příspěvek pro 6. ostravské dny podpůrné léčby v onkologii)

 

 

Vážené dámy a pánové,

 

můj příspěvek se týká spirituálních, neboli duchovních  potřeb starých lidí. Přímá souvislost s oblastí medicíny není na první pohled zjevná, následující fakta a skutečnosti však ukáží vzájemné vazby.

         Některé podněty tohoto příspěvku budou vycházet z mých konkrétních zkušeností a praxe v nemocnici a sociálních zařízení.

 

Podle údajů OSN by měli v roce 2050 lidé starší 60 let tvořit až 40 % obyvatel v ČR. Dramatické stárnutí populace, které je celosvětovým problémem, před nás staví závažné otázky, jak se s tímto fenoménem vyrovnat. Každý zdravotník si může snadno spočítat, kolik procent pacientů, o které nyní pečuje, tvoří právě pacienti spadající ve věkovou hranici nad 60 let.

         Je známou skutečností, že pro seniorskou populaci je typická polymorbidita, provázená často méně příznivou prognózou a komplikacemi. Skupina seniorů je také  více než jiné generační skupiny ohrožena ztrátou soběstačnosti, zároveň zde platí užší propojení oblasti somatické s oblastí psychickou a sociální.

Z toho vyplývá, že na zdravotníky je kladen nárok na to, aby se soustředili v geriatrické péči i na jiné faktory, nežli jen  somatické. Větší pozornost je třeba věnovat důstojnosti a ochraně autonomie staršího člověka, sociálním a psychologickým souvislostem života seniora. V neposlední řadě se nabízí také otázka uspokojování spirituálních potřeb staršího pacienta.

Oblast zdravotnictví a  spirituality mají několik společných témat: obě oblasti jsou spojeny s významnými událostmi lidského života jako je narození, nemoc, smrt, spojuje je také snaha pomoci od utrpení a uzdravit.

 

 

         Dosavadní zahraniční výzkumy dokazují, že potřeba spirituality se v období nemoci a ve stáří zvyšuje. V České republice nebyla tato problematika zatím podrobněji zmapována a je předmětem některých diplomových prací na teologických fakultách.

Význam religiozity ve stáří však objasňují některé zahraniční výzkumy, které se zabývají především vztahem náboženského života a kvality života ve stáří. Výsledky ukazují, že existuje jasná vazba mezi zdravotním stavem starých lidí a účastí na náboženském životě a že skupina nábožensky aktivních jedinců vykazuje nižší výskyt depresí, úzkostí, závislostí i sebevražd. Ve těchto studiích    je ukázáno, že osoby, které pravidelně navštěvovaly náboženská shromáždění, žily průměrně o 7 let déle, než osoby, které docházely do náboženských shromáždění nepravidelně nebo vůbec. Nábožensky aktivní jedinci vykazovali také větší zájem na péči o své zdraví, zároveň se ve skupině religiózně založených jedinců objevilo méně kuřáků a konzumentů alkoholu.

 

Podchytit a uspokojit spirituální potřeby pacientů a klientů sociálních zařízení není jednoduché a to i s ohledem na stávající situaci v postmoderní společnosti, která je typická sice značným zájmem o religiozitu, avšak religiozitu ve smyslu spíše osobního náboženství a nedůvěry  k tradičním náboženským institucím, tedy církvím a náboženským společnostem.

Spiritualita a náboženství jsou v zásadě oddělené entity, které se  mohou překrývat, avšak nemusí. Ve spiritualitě jde o hledání něčeho, co nás přesahuje, něčeho co je mino naši moc-ne vždy se musí jednat o Boha, ale např. o otázku pravdy nebo o hledání smyslu života. 

Náboženství je na rozdíl od spirituality vírou, která je vztažena ke konkrétní náboženské tradici, často souvisí s církví nebo nějakou denominací. Náboženství má zpravidla jasně organizovaný systém vztažený k Bohu, který má svou věrouku, rituály, praxi  i stanovené denní povinnosti věřícího. Zatímco náboženství je zpravidla ztotožňováno s institucí a organizovaným duchovním životem, spiritualita je pojmem nadřazeným, neboť zahrnuje všechny ty, kteří své duchovní prožitky a potřeby praktikují ve vlastním systému religiózních představ. Často i mnohým osobám, které se pokládají za nevěřící, není  cizí myšlenka na život po smrti a  existenci duše. Mnozí mají svou víru ve formě subjektivního osobního náboženství nebo obecné filozofie života.

 

Vyvstává otázka, jakým způsobem se zdravotnický personál dozví o spirituálních  potřebách svých pacientů a zda vůbec spadá tato otázka do jeho kompetence. Zdravotník se často setkává s tím, že pacient nebo klient má spirituální potřeby, ale v mnoha případech na ně není personál schopen reagovat. Zpravidla se personál orientuje na to, zda se pacient hlásí k nějaké církvi a na základě toho si pak vytváří představu o spiritualitě pacienta. V mnoha případech je spirituální péče  mylně nahlížena jako jiná forma psychoterapie.

Spirituální potřeby jsou obtížné na odhad, protože je nesnadné je měřit a také se jim přikládá menší význam. Navíc spirituální potřeby lidí, kteří stojí mimo náboženský systém církví a náboženských společností, jsou v běžném kontaktu těžce  zaznamenatelné, protože se zpravidla navenek tak neprojevují a také se na ně personál zpravidla cíleně neptá.

Profesní sesterská organizace známá pod zkratkou NANDA (North American Nursing Diagnosis Association) definuje v rámci ošetřovatelské diagnózy také pojem „spirituální nepohoda, nebo spirituální tíseň.“ Spirituální tíseň vede k dezintegraci osoby, znesnadňuje akceptaci nemoci a utrpení, vede k separaci od náboženské skupiny a k sociální izolaci. To znamená, že i oblast spirituality spadá do kompetence zdravotnického pracovníka, který by měl respektovat holistický pohled na pacienta, zahrnující nejen biologické, psychologické a sociální, ale také spirituální faktory, které významným způsobem mohou ovlivnit průběh pacientova života a průběh jeho choroby.

         Faktem je, že personál se ostýchá mluvit se svými pacienty o jejich duchovních potřebách. Důvodů může být mnoho, např. názor, že víra je intimní záležitost, problém je i u zdravotníků, kteří nikdy nepřišli do styku s náboženským prostředím. Často si mohou svůj postoj vnitřně zdůvodnit argumenty: „Jsem nenáboženský člověk, o víře nevím nic, nesdílím pacientovu víru, jsem jiného vyznání.“

         Personál  zdravotnických a sociálních zařízení nemusí zastupovat roli psychologa nebo duchovního. Základním kamenem laické spirituální péče je schopnost naslouchat. Předpokládám, že první osobou, která je schopna odhadnout spirituální potřeby pacienta je, kromě rodiny, zdravotní sestra nebo nižší  zdravotnický personál. Běžná otázka směřovaná k sestře: „Sestro, chodíte někdy do kostela? Co si myslíte o smrti? Kde má brát člověk sílu na to, aby to vydržel?“, otevírají před  personálem možnost, jak zjistit doposud neprojevené spirituální potřeby svých pacientů.

Personál v rozhovoru pomáhá ujasnit životní situaci, dodává naději a může zprostředkovat další pomoc zajištěnou např. knězem. Mnohdy stačí vybídnout pacienta k vyprávění o svém životě, o jeho pocitech. Podstatné je, aby personál měl ujasněné vlastní pocity ke spiritualitě a náboženství a aby byl schopen tolerovat spiritualitu a náboženskou příslušnost pacienta.

 

Problematická je otázka, co s těmi, kteří jasně uvedou, nebo naznačí personálu, že mají potřebu mluvit o „vyšších věcech“, ale nejsou nábožensky zařazeni a v zásadě sami nevědí, s kým by si přáli hovořit, jestliže personál se na takový rozhovor „necítí“. Je zřejmé, že některé otázky může řešit psycholog. Někteří psychologové a psychoterapeuti tak plní funkci duchovních rádců s tím rizikem, že někdy nevědí, o čem vlastně jejich klient mluví, neboť spiritualita je jim vzdálená. Otázky, které člověk kdysi řešil v náboženském prostoru se zde mohou přenášet do oblasti sice blízké, avšak zdůrazňuji oblasti „duševní“, nikoli „duchovní“. A tak ani psycholog, který není teologicky nebo religionisticky vzdělán,  nemusí být kompetentní řešit s klientem otázky vlastní existence a smyslu života v rovině trancendentální.

Jako řešení se nabízí u nás poněkud nezvyklá profese pastoračního pracovníka, nebo spirituála, tedy člověka teologicky vzdělaného, orientujícího se v tradičních i netradičních náboženských směrech, se slušnými znalostmi psychologie popř. psychiatrie, který je sám osobnostně i nábožensky vyzrálý do té míry, že je schopen tolerovat osobní víru druhého člověka a zajistit bez pocitu konkurence a osobního  nesouhlasu pomoc od duchovního církve nebo náboženské společnosti, se kterou se plně neztotožňuje. Pozitivní skutečností je, že absolventi oborů psychosociálních věd Husitské a Evangelické teologické fakulty tato kritéria splňují a často by byli ochotni poslání pastoračního pracovníka zastávat.

Aby duchovní péče o pacienty opravdu fungovala, je v první řadě potřeba, aby se vedoucí pracovníci nemocnic ztotožnili s cílem zajistit svým pacientům nejen fyzický komfort a léčbu těla, ale i léčbu duše. Znamená to umožnit např. pravidelné ekumenické bohoslužby v důstojných prostorách zdravotnických a sociálních zařízení. Sama jsem se jako zdravotní sestra setkala se značně nevraživým přijetím kněze v jedné léčebně dlouhodobě nemocných, který musel bohoslužby sloužit na chodbě léčebny, ačkoli v suterénu budovy byly pěkné a nevyužité společenské prostory. Také neochota personálu odvézt nechodící pacienty na bohoslužby byla poněkud zarážející, ačkoli v té době neměl personál co na práci. Kontrastem jsou pak  nemocnice, které umožňují pravidelné bohoslužby ve vyhrazených prostorách a pacienty na tuto možnost upozorňují letáčky. V případě, že nebude zajištěna podpora ze strany vedoucích pracovníků, nelze očekávat, že by jednotliví duchovně založení zdravotníci, kterých ostatně není tak mnoho, byli schopni zajišťovat tuto péči sami, ať již po stránce odborné, nebo časové.

Na závěr bych ráda přinesla osobní zkušenost, podporující mě v přesvědčení, že spirituální péče o pacienty i klienty sociálních zařízení je potřebná a která vyplývá z mých pracovních zkušeností. Když jsme zaváděli v penzionu pro seniory, kde nyní pracuji,  duchovní péči ve formě biblických hodin a bohoslužeb, neočekávala jsem rozhodně velkou návštěvnost a to i z toho důvodu, že ačkoli jsme církevní zařízení, 50 % našich klientů se nehlásí k žádné církvi nebo se prohlásilo za nevěřící. Paradoxně pak ale nastala situace, že i osoby, které se k žádné církvi nehlásí a dokonce v dotazníku uvedly, že v Boha nevěří, zcela pravidelně navštěvují náboženská setkávání. Návštěvnost náboženských programů je tak 90 %, oproti jiným nabízeným aktivitám jako jsou např. přednášky a ergoterapeutické aktivity.

Co je za tímto jevem potřeby náboženské účasti, zda strach ze smrti, ze ztráty soběstačnosti v důsledku nemoci, neschopnosti vyrovnat se s některými životními událostmi, nebo pozitivně možnost pravidelných setkávání a pocit sounáležitosti v náboženském shromáždění, je předmětem probíhajícího průzkumu v rámci některých disertačních prací.

 

Děkuji za pozornost.

 

O autorce:

Mgr. K:Vaníčková (*1974) - vystudovala Střední zdravotnickou školu v Hranicích na Moravě, poté pokračovala ve studiu psychosociálních věd v kombinaci s teologií na Husitské teologické fakultě UK a dále pokračuje ve studiu psychosociálních věd v doktorském studijním programu na téže fakultě. Nyní pracuje jako ředitelka Penzionu pro seniory Horizont-střediska Diakonie a misie Církve československé husitské a jako vedoucí pečovatelské služby pro MČ Praha Suchdol.

Kontakt: Penzion pro seniory Horizont, Na Vrchmezí 8/231, 160 00 Praha 6,

e-mail: K.Vanickova@seznam.cz